Komunisté včas varovali

Aby po přečtení tohoto textu snad nedošlo k nepříjemnému nedorozumění, sděluji, že patřím také k těm, kteří považují svolání květnového 76. sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení do Brna za nehoráznou provokaci. Aťsi navenek umně maskovanou líbivými prohlášeními ze strany českých organizátorů či od jimi zvaných hostů nebo statisícovou finanční dotací akci bavorskou vládou (pochopitelně v euro).

Patřím sice k poválečné generaci, takže protektorát i to, co mu předcházelo a co po osvobození následovalo, jsem biologicky nemohl zažít. Ale něco málo o těch časech vím. Hlavně od svého otce i dědy – oba prošli zlínským gestapem, či od babičky. Té děda poté, co se stavil doma na oběd 29. září 1938, nakázal, aby dala klukům (Pepíkovi bylo deset, mladšímu Láďovi teprve sedm roků) teplé svetry, do kabelky vzala svůj i jejich křestní listy, a pokud možno nenápadně koupila lístky na vlak z Krásné Lípy až do Zlína. Že na zlínském nádraží je už budou zítra čekat „naši“ lidé a odvedou je zatím na hotel. A že on za nimi přijede co nejdříve.

Babička jen nesměle namítala, zda tu skutečně zanechají nově zařízený byt se vším všudy, čemuž děda neochotně přisvědčil s argumentem, že tu, v Krásné Lípě, už zítra bude Německo. Znal totiž mapovou přílohu k dohodě o odstoupení Sudet, kterou si v noci před podpisem v Mnichově tak povrchně prohlíželi pořád ještě spojenci prezidenta Edvarda Beneše.

A od Jana Antonína Bati měl ještě další důvěrnou informaci: na 22. hodinu, kdy bude tamější strojírenská dílna patřící Baťovu koncernu prázdná, má potajmu pozvat pár zaměstnanců z věrných Čechů, aby mu pomohli demontovat klíčové stroje, zásoby a dokumentaci, naložit je na nákladní auto a odvézt do Zlína. S ním jako dříve ředitelem, nyní jen spolujezdcem.

Takže ráno 30. září, když přišli zaměstnanci do práce, byla fabrika „jako po vykradení“. Jaký div, že za půl roku, hned 15. března 1939, byl děda mezi prvními zatčenými gestapem ve Zlíně. Šli najisto, byl obviněn z krádeže, které se vůči Velkoněmecké říši prokazatelně dopustil.

Jak se zadělalo na nerovnost

Ale dost rodinných vzpomínek na krušné doby skutečného vyhnání českého obyvatelstva z pohraničí, protože to není hlavní důvod k sepsání tohoto textu. Tím by mělo být kritické zamyšlení nad hospodářskou politikou předmnichovských vlád, najmě vůči příhraničním regionům (nechme bokem Slovensko i Podkarpatskou Rus, to jsou jiné smutné příběhy, ale končící podobně tristně), která se s odstupem času ukázala být katastrofálně chybná.

Zdánlivě neregulovaná tržní ekonomika má i tak své vnitřní zákony a přísnou logiku, když centra hospodářského, především průmyslového rozvoje si vždy soustřeďuje do míst, kde jsou pro kapitál nejvýhodnější podmínky jeho nadprůměrného zhodnocení. Tedy blízko surovinových či energetických zdrojů, dobré dopravní obslužnosti, dostatku pracovní síly s příslušnou kvalifikací a vůbec dobrým zázemím.

Tak to přece funguje – u nás právě toto byly, zhruba od přelomu 19. a 20. století, hlavní důvody rychlého růstu industriálních center, jako byly Praha, Ostrava, Brno či Plzeň. A tato centra – a třeba i výdělkové možnosti lidí v nich pracujících – trvale předstihovala lokality v perifériích. Typické to bylo v pohraničí. Tam přece nebyla „těžká industrie“, ale především lehký průmysl: textilní, sklářský, bižuterní apod. Na nerovnost mezi centrem a periférií bylo zaděláno a vláda to bohužel ignorovala. Dlouhá Velká krize 30. let sice postihla víceméně všechny obory a odvětví včetně zahraničního obchodu, když v roce 1937 byl hrubý domácí produkt v přepočtu na jednoho obyvatele ve srovnání s předkrizovým rokem 1929 pořád ještě nižší o 5,9 %, ale poklesy výroby, ztráta odbytu, nezaměstnanost a pokles životní úrovně postihly příhraniční regiony = většinou Sudety mnohem drastičtěji než místa ve vnitrozemí. Nedosti na tom, podobné to zprvu bylo i v sousedním Německu, ale jen načas.

Málo se ví o Rapallských dohodách mezi Německem a tehdejším SSSR, zejména o spolupráci v hospodářské oblasti. Nešlo jen o zbožová ujednání (sovětská ropa, suroviny, pšenice apod. do Německa oplátkou za import strojů, zařízení a technologií na Východ). A nejen to, také konzultace o nástrojích a metodách státem řízené ekonomiky, třeba v podobě pětiletých národohospodářských plánů.

Je možné se divit tzv. sudetským Němcům v československém příhraničí, kteří slyšeli na „hitlerovské“ efekty plynoucí pro běžné rodiny jejich soukmenovců z realizace plánů na plnou zaměstnanost a taky kriminalizaci „osob práce se štítících“? Nechci podcenit inteligenci čtenáře, který dobře zná konečné zacílení rychle militarizované německé ekonomiky; ostatně ani ta sovětská či československá v tomto směrování moc za tou německou nezaostávaly. Veřejné a vojenské výdaje ČSR se v letech 1929-1936 zvýšily o polovinu.

Předmnichovské vládní garnitury nebyly schopné zvládat problémy s domácím užitím hrubého národního důchodu. Stagnace mezd a platů vedla k nízké míře spotřeby domácností. Úprk kapitálu do zahraničí (Francie, Velké Británie a USA) kvůli strachu z Hitlera znemožňoval vyšší míru domácích investic. Je dnes nutné nanejvýš kriticky hodnotit tehdejší vlády, že byly přezíravé vůči mizerným sociálně ekonomickým podmínkách, ve kterých žilo ve 30. letech obyvatelstvo především v příhraničí. Tedy sice československé státní příslušnosti, ale německé národnosti.

Tehdejší volební úspěchy henleinovců nebyly ani tak produktem proněmeckého nacionalismu jako spíše důsledkem stupidně neprozíravé politiky pražského centra. Edvard Beneš ignoroval jak doporučení velvyslance SSSR Alexandrovského, tak československých komunistů, aby vláda nouzí trpícím domácnostem v pohraničí pomáhala. Nestalo se, což v kombinaci se závistivým pohledem běžného občana pohraničí „přes kopec“, kde byla „hospodářská mizérie“ řešena vychytrale (všeobecnou pracovní povinností, podporou válečného průmyslu, skrytou i otevřenou militarizací, včetně stavby dálnic atd.), předznamenalo tragický konec ČSR a poté známé tragédie při vyhnání rodin nejdříve českých, hrůzy protektorátu a po jeho konci i odsun rodin německých hlásících se k Říši. Čest výjimkám – a že vlastenecky se chovajících československých Němců nebylo zas až tak málo.

Snad je zřejmé, že tento text je psán z jediného důvodu: poučit se z chyb třeba v podobě neprofesionálních rozhodnutí tehdejšího československého vládního aparátu. Chyb toho kalibru, že mohou mít – a v tomto případě skutečně tomu tak je – fatální důsledky jak bezprostřední, tak i s odstupem skoro již celého století.

Není důvod si i tady – v této bolestné a dosud bohužel hodně jednostranně vykládané kapitole československých dějin – snad cokoliv namlouvat, ale spíše si konečně nalít čistého vína. A mohou to udělat především komunisté, protože jen ti předmnichovskou vládu včas varovali a mají svědomí čisté.

Americký film KRISE

I hospodářskou situaci v čs. pohraničí líčí unikátní dokumentární film Krise natočený v ČSR v roce 1938 americkými filmaři, s nimiž spolupracovali tvůrci českého původu Hanuš Burger a Alexander Hackenschmied. Ve filmu vystupují mj. Jan Werich a Jiří Voskovec.

Autorům se podařilo ukázat na ploše 67 minut stupňující se politický tlak, jemuž bylo Československo vystaveno ze strany Německa a tzv. sudetských Němců. I když jsou některé části trochu idealistické, film je cenným dokladem doby. Dokument byl sestříhán v Paříži, premiéry se dočkal v USA krátce před německou okupací 13. března 1939. (Zdroj: ČSFD)

Jaroslav ŠULC

FOTO – archiv