»Malostranská hraběnka«, herečka milovaná diváky, méně už kolegy

Posledního července tomu bude 20 let, co zemřela populární česká herečka Slávka Budínová. Narodila se 21. dubna 1924 v Heřmanicích, které jsou dnes součástí Ostravy, a do vínku dostala dvě křestní jména – Dobroslava Stanislava. Z nich později vznikla Slávka.

Její otec Bedřich byl soudním referentem, maminka Alba byla nadšenou ochotnicí, ráda tančila a zpívala v kostelním sboru. Lásku k divadlu předala i své dceři, otec měl ale jiný názor, představa dcery-herečky se mu vůbec nezamlouvala, a tak musela Slávka na obchodní akademii.

Druhá světová válka její studium v roce 1942 přerušila, a tak na přání otce nastoupila jako sekretářka ve Vítkovických železárnách. Před nucenými pracemi v Německu ji pak zachránila herečka ostravského divadla Marie Rýdlová, k níž tajně chodila na hodiny herectví. Díky ní se v roce 1943 stala Slávka elévkou ostravského divadla, vzhledem ke svému mládí byla ale většinou obsazována do rolí naivek, což jí ani trochu nesedělo. Ona sama na tyto začátky vzpomínala jako na dobrou školu a překvapilo ji, když po válce dostala »padáka« pro nedostatek talentu. Stejně dopadla po třech letech působení v divadle v Pardubicích, kde se nakonec prosadila rolí v Čapkově hře Ze života hmyzu. Od srpna 1950 byla deset let členkou činohry Krajského oblastního divadla v Olomouci, kde se jejím stálým divadelním partnerem stal Josef Bek, a na toto období vzpomínala ráda, stejně jako na svou poslední štaci – pražské Divadlo E. F. Buriana, kam přišla v roce 1960 a zůstala až do roku 1987, kdy odešla oficiálně do důchodu. Tady měla možnost hrát silné a temperamentní ženy a uplatnit i svůj komediální talent.

Úspěšná 60. a 70. léta

Po příchodu do Prahy žila v malém bytě v Rytířské ulici, kam si přivedla i své stárnoucí rodiče, a koncem šedesátých letse jípodařilo koupit patrový renesanční domek U bílé botky na Malé Straně, který dávala deset let dohromady.

Slávky Budínové si v Praze všimli i filmaři, a tak pro ni 60. a 70. léta byla velice úspěšná, šla z role do role, a i když nebyly hlavní, proslavily ji. Ať už to byl film Zlatá reneta, kde si zahrála s Karlem Högerem, drama Lidé z maringotek nebo kriminálky, třeba Vražda v hotelu Excelsior. Byla nezapomenutelná jako intrikánka či dáma z vyšší společnosti, ale nejpopulárnější byla v komediích. Stačí jmenovat snímky Zlatá svatba, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem a mnohé další. Hodně rolí měla také v televizi, například v seriálech Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům či Žena za pultem. Po roce 1989 si zahrála v oscarovém Koljovi či naposled ve Dvojroli.

Svatba v mongolském svatebním úboru

Byla skvělá herečka, současně ale proslula hvězdnými manýry, výbušností a náladovostí. V divadle prý, když byla nespokojená třeba s kostýmy, házela kolem sebe vším, co jí přišlo pod ruku, na druhou stranu ale uměla být velkorysá. Proto jí prý kolegové říkali »Malostranská hraběnka« nebo »Carevna«.

Možná i pro svou panovačnou povahu našla lásku až ve zralém věku, vdávala se v 53 letech, a to za režiséra Ivo Tomana. Svatba se konala během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory v mongolském Ulánbátaru v roce 1977. Jejich vztah v té době trval už čtyři roky a herečka žádost o ruku nečekala, neměla s sebou žádné slavnostní oblečení, a tak se na obřad oblékla do mongolského svatebního úboru.

Manželství prý bylo šťastné díky tomu, že se klidný a vyrovnaný Ivo dokázal energické, dominantní Slávce podřídit. Žili v domě U bílé botky na Kampě, starali se o dva psy a v létě pobývali ve mlýně u Drahenic na Příbramsku, který patřil Tomanovi. Oba byli vášnivými houbaři. Děti vzhledem k věku neměli. Ona údajně kdysi byla těhotná s Karlem Högerem, ale on byl zadaný a ona nechtěla přerušit kariéru, tak raději zvolila potrat. Jestli to ale byla pravda, není jisté.

Křest tři dny před smrtí

Když o Vánocích 1994 Toman zemřel, herečce se zhroutil svět. Po smrti manžela se uzavřela do smutku a samoty a začala pít. Sice si ještě zahrála v několika filmech, ale tvrdila, že už ji život netěší. Začaly se také ozývat nemoci, v roce 2000 absolvovala onkologickou operaci. Chvíli se zdálo, že to bude lepší, ale nebylo. O dva roky později zemřela v nemocnici Pod Petřínem, kde se nechala tři dny před smrtí pokřtít. Jako by tušila, že už se domů nevrátí.

Zemřela 31. července 2002 ve věku 78 let, pohřbena je v Liberci–Ruprechticích v rodinné hrobce spolu se svým manželem a rodiči.

Její milovaný dům na Kampě, kde 30 let žila, zachvátila dva týdny po její smrti povodeň. Kvůli sporům o dědictví dům mnoho let chátral, nakonec ho zakoupila likérka Rudolf Jelínek, která tam otevřela Muzeum slivovice. V současné době je v exteriéru i v interiéru muzea zdarma přístupná výstava Hraběnka malostranská aneb Všechny tváře Slávky Budínové.

(red)