Miroslav Opálka: Byli jsme osvobozeni z tzv. konečného řešení

Pociťuji nutnost, jako aktivní účastník i řečník na bezpočtu akcí, kterými jsme uctili padlé osvoboditele od nacismu, zdůraznit ve veřejném prostoru, že vzhledem k různým diskusím musíme přesně vnímat, kdo nesl hlavní lidskou tíhu osvobozovacích bojů. Jen v mé rodné Opavě je pohřbeno 3238 a vedle v Hlučíně 3347 rudoarmějců. V celé dvouměsíční Ostravsko-opavské operaci zahynulo na 24-27 tisíc rudoarmějců a Čechoslováků. Při osvobozování celého Československa padlo 144 tisíc rudoarmějců, 33 tisíc Rumunů, 4500 československých vojáků, 116 amerických a stovky vojáků dalších národů.

Poděkování patří všem, kteří se zbraní v ruce porazili nepřítele na všech frontách, zemřeli či došli do cíle živí. Vojákům, odbojářům, partyzánům, sabotérům, účastníkům povstání, ale i odvlečeným do věznic, koncentračních táborů, popraveným. Vždyť na straně Německa nakonec bojovaly či zajišťovaly výrobu zbraní, techniky, munice, uniforem, potravin atd. v podstatě všechny státy kontinentální Evropy.

Je důležité, aby se všechny generace zastavovaly občas na vojenských pohřebištích i u památníků a dívaly se na náhrobky a pomníčky, na němé svědky největší katastrofy 20. století. Naši osvoboditelé umírali mladí! Vžívejme se i do bolesti jejich rodičů, kteří do nich vkládali své naděje, jež se už nikdy nenaplnily. Také měli plné právo žít bohatý život, těšit se z rodiny, vychovat děti, pomáhat rodičům a radovat se z každodenních obyčejných věcí. Jejich oběti nás zavazují k vděčnosti, vzpomínkám, úctě a poděkováním.

Naši osvoboditelé opustili území ČSR ještě v roce 1945. US Army do listopadu a RA do prosince. A tak se i Opava, jedno z nejvíce válkou zničených měst (z 80 procent!), povýšená na město již českým králem Přemyslem Otakarem I., po 6,5 letech okupace začala – za pomoci hnutí patronátních měst – znovu budovat a navrátila se konečně po dlouhé době ke správě českému živlu. Přes všechny peripetie zaznamenala nemalý mírový rozvoj.

Radikální proměny v Evropě

Je však znepokojivé, že dnes jsme v Evropě a v řadě míst světa svědky radikálních proměn, na které nás už bezprostředně po válce upozorňoval prezident Edvard Beneš. Zaměňují se znaménka, mění se narativy, padají tabu, vynechávají se příčiny, přepisuje se historie. Ožívá nová pátá kolona a nástupci Emanuela Moravce. Nenávist, neofašismus, šovinismus, revanšismus jsou znovu těmito pohrobky kříšeny.

Diskutuje se např. o datu zahájení druhé světové války a o tom, kdo je jejím strůjcem. Nejen historici přicházejí s tezí, že šlo vlastně o pokračování Velké války – první světové. Jiní kladou termín na 3. říjen 1935, kdy za souhlasu Francie a Anglie přepadla vojska fašistické Itálie Habeš. Další pak směřují do roku 1936, kdy po fašistickém puči vypukla občanská válka ve Španělsku s četnou intervencí zvenčí, a to na obou stranách konfliktu.

My ve Slezsku bychom mohli zvednout dva další mezníky. Vznik sudetoněmeckého Freikorpsu a zářijové povstání Němců v roce 1938. Němci provedli na území Československa na 200 teroristických akcí, zavraždili více než 100 osob a na 2 tisíce osob odvlekli do Německa.

Na to navázal mnichovský diktát evropských mocností z 30. září 1938 (opět v tom byla Francie a Anglie), který pod pohrůžkou ozbrojeného vynucení znamenal zábor 30 procent našeho území Německem, Polskem a Maďarskem, odevzdání výzbroje a vyhánění Čechů. Tyto události však zastiňuje další mezník, rozpad zbytku ČSR a dne 15. března 1939 vyhlášení nejdéle trvajícího protektorátu Böhmen und Mähren.

Přesto všechno se za počátek druhé světové války považuje až zinscenované přepadení Polska jeho spojeneckým Německem dne 1. září 1939. A po tzv. podivné válce (a zase tu máme úlohu Francie a Anglie) přepadá Německo v květnu 1940 Francii a následně otevírá západní frontu.

Otevřením východní fronty 22. června 1941, kdy wehrmacht s téměř 3 miliony vojáků přepadl na široké frontě – od Finska po Rumunsko – Sovětský svaz, vyhlašuje Stalin Velkou vlasteneckou válku, která pak přerůstá v osvobozování nejen slovanských národů ohrožených genocidou. USA vstupují do války až v prosinci 1941 po přepadení Pearl Harboru Japonskem. Do té doby zásobují frontu zbraněmi a technikou.

Řada států uzavřela smlouvy s Hitlerem

Co tomu předcházelo nejen na diplomatické scéně? Například v roce 1934 podepisuje Pilsudski smlouvu s Hitlerem. V roce 1937 Japonsko přepadá Čínu. V roce 1938 Německo obsazuje Rakousko a Anglie s Francií zrazují mnichovskou dohodou Československo. Ještě v roce 1938 podepisuje Anglie a pak i Francie s Německem deklaraci o neútočení a přátelských vztazích. A po okleštění ČSR a vzniku Slovenského štátu vyhlašuje Německo v roce 1939 protektorát nad Čechami a Moravou.

Až pak je teprve na scéně kritizovaná dohoda podepsaná Ribbentropem a Molotovem, kde si SSSR v dodatku nárokuje v případě válečného konfliktu zejména svá ztracená území v rámci krutého Brestlitevského míru z 3. března 1918, coby potřebné válečné nárazníkové pásmo či předpolí před Moskvou a Leningradem. Někteří by právě na základě této smlouvy (obdobné uzavřené s Polskem, Anglií a Francií) rádi viděli stejný podíl Hitlera i Stalina na rozpoutání celosvětového válečného konfliktu. Ale faktem je, že řada států odmítla uzavření smluv se Stalinem, a naopak uzavřela smlouvy právě s Hitlerem.

Uplynula dlouhá a krutá doba a bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa byla podepsána 8. května 1945. Přesto ozbrojené osvobozovací boje probíhaly dál! Devátého května byla osvobozena Praha. Mimochodem v celé květnové Pražské operaci padlo 690 rudoarmějců a v samostatné Praze den po kapitulaci třicet. Dne 10. května byl osvobozen Hradec Králové, Pardubice, České Budějovice, Liberec… 11. května pak Nymburk, Kolín, Kutná Hora. Tvrdit, že se většina dnešní ČR osvobodila sama, je zlovolné. Bez dobytí Berlína, bezpodmínečné kapitulace a dočišťovacích akcí v teritoriu protektorátu, kde bylo dislokováno na milion příslušníků wehrmachtu, by se Němci nevzdávali. Druhá světová válka skončila až 2. září 1945 v Asii bezpodmínečnou kapitulací militaristického Japonska.

Přes osm let válečného běsnění v celém světě znamenalo smrt pro 22 až 27 milionů občanů SSSR, 12 až 20 milionu Číňanů, až osm milionů Němců, šest milionů Poláků, tři miliony Japonců, milion Jugoslávců, až 420 tisíc Američanů, 360 tisíc občanů ČSR a statisíce pro další a další národy. Válka »vytvořila« 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. Odhaduje se za celý svět 60-82 milionů mrtvých, z toho 6 milionů obětí židovského holokaustu! Metodiky výpočtů a odhady se u různých zdrojů liší.

Mimořádnost a výjimečnost německé viny, která se nyní začíná dokonce relativizovat, je v tom, že se tehdejší genocida a vraždění staly oficiální státní politikou a že byly bez emocí, chladně, za použití byrokratických mechanismů moderního státu, za nemalé podpory občanů tzv. třetí říše a jejich satelitů průmyslově uskutečňovány. To bylo zcela zrůdné, naprosto zavrženíhodné a v historii lidstva výjimečné.

Ano, byli jsme osvobozeni

Diskuse se také vedou o tom, zda jsme byli osvobozeni či nově okupováni. Každopádně jsme byli osvobozeni před takzvaným konečným řešením – zánikem českého národa, které plánoval Reinhard Heydrich po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora (projev z 2. října 1941 v Černínském paláci v Praze). Co se odehrávalo pak, je důsledek excesů, studené války a bipolárního rozděleného světa, na který máme každý své vzpomínky.

Jednotlivá povstání slovenského, moravského a českého lidu či vzdávání se německých vojsk osvoboditelům nebo zřizovaným samosprávám by nebyla úspěšná, kdyby ofenzíva a osvobozovací boje byly neúspěšné a nebyly tak blízko.

Konec druhé světové války nabídl možnost začít znova. Když se však Británii nepovedl připravovaný plán obrátit ještě v roce 1945 válečný směr Západu proti SSSR (Operace Nemyslitelné), vyhlásila v roce 1946 válku studenou. Za její období proběhlo 125 horkých válek a ozbrojených konfliktů a bylo zabito přibližně 40 milionů lidí. Dnes jsme svědky nového horečného přeskupování sil a vytváření nových mocenských center usilujících o své sféry vlivů. Není to nic nového pod sluncem. Svět se dynamicky mění, koloniální ambice přetrvávají a nebezpečí 3. světové války není, vzhledem ke ctižádosti řady nezodpovědných politických a vojenských psychopatů, zažehnáno.

Přejme si tedy nad hroby mladých rudoarmějců, ale i dalších vojáků spojeneckých armád a civilistů, aby jejich oběti, které přinesli za naši svobodu a mír, nebyly marné. Stále je aktuální výzva Julia Fučíka k nám: »Lidé, bděte!« Neustálý zápas za mír je prostě stále priorita priorit!

Autor je exposlanec.