Na bojištích zůstávají padlí

Slézali se jak švábi na pivo. Nebylo proč pospíchat. Tentokrát mají jasnou početní převahu. Konečně se zbaví toho nadutce, před nímž se už několik let třese celá Evropa. Přesně před rokem se prohlásil francouzským císařem. Toho titulu si tedy dlouho neužije. Ve výroční den ho rozdrtí. Ví to, proto nepřestal vyjednávat o příměří. Dokonce se stáhl z výhodné polohy pro útok na Prateckém návrší, kam se teď přesouvají jejich jednotky.

Jeho armáda se v údolí klepe hrůzou před nadcházející porážkou. Protivník je slaboučký jako uschlý proutek. Snadno ho zlomí. Vojevůdci už od pradávna znají důležitou poučku. Kdo má strach, je předem poražen. Toto přesvědčení bylo ale osudovou chybou velitelů ruských a rakouských vojsk v předvečer bitvy u Slavkova, která se odehrála před 220 lety 2. prosince roku 1805.

Předstíral slabost

Napoleon Bonaparte se rozhodně nebál. Jen to předstíral, protože potřeboval získat čas, aby mu dorazily další posily. Síly sice nevyrovná, ale nebude v takovém oslabení. Ani to ho však nerozhodilo. Vždyť si tuto krajinu nedaleko Brna sám vybral jako bojiště. Kdyby nedokázal využívat zvláštnosti různých míst, nedostal by se tak vysoko. Narodil se v roce 1769 na Korsice a nic nenasvědčovalo, že udělá díru do světa. V devíti letech ho otec poslal do Francie, kde jako stipendista studoval na vojenských školách. Přípravu na vojenskou kariéru přerušil v 16 letech. Otec zemřel a Napoleon se musel postarat o osiřelou rodinu. V hodnosti podporučíka vstoupil do armády.

Velká francouzská revoluce mu ale přinesla předtím nemyslitelnou příležitost. Jako dělostřelecký důstojník se v roce 1793 zasloužil o dobytí pevnosti Toulon. Byl povýšen do hodnosti brigádního generála. O dva roky později potlačil roajalistické povstání. Postupně ve svých rukou soustřeďoval stále více moci. I když zažil i neúspěchy, jeho postavením to už neotřáslo. V roce 1802 byl zvolen doživotním konzulem. Chtěl ale víc. A dostal to. Nenechá si to vyrvat jinými dvěma císaři, kteří se nemuseli namáhat a do zlaté kolébky se již narodili.

Mlha skryla francouzskou armádu

V tomto ročním období zahalují údolí mlhy. V Napoleonově plánu hrály významnou úlohu. Skryjí jeho Velkou armádu, kterou začal budovat po nástupu na trůn. Ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a jejich velitelé neuvidí, k čemu se chystá. Sami nebudou chtít propásnout příležitost hned po ránu zaútočit na jeho pravé křídlo. Podařilo se mu úspěšně předstírat, že tam má soustředěno nejméně sil. Až se z mlžného oparu vynoří jeho vojáci a zaútočí na spojenecké jednotky, které ještě neopustily Pratecké návrší, dosáhne toho pravého momentu překvapení. Sám se přesunul se svým štábem na vršek Žuráň. »Přesně v půl osmé se vynořilo z mlžného polštáře na obzoru nad Slavkovem rudé slunce,« píše v brožuře o Mohyle míru její autor Jaromír Hanák. Ze slunce, které Napoleonovi ozářilo vojska jeho nepřátel, se později stala legenda. Spojenci neviděli nic, francouzský císař všechno. Mohl vydat povel k útoku na Pratecké návrší. I když spojenecké oddíly již sestupovaly k jeho pravému křídlu, stále tam zůstávalo dost ruských a rakouských sil, které, ač zaskočeny, kladly tuhý odpor.

Předobraz románového hrdiny

Na Prateckém návrší stojí pomník, který připomíná místo, kde bojovala pěší brigáda generálmajora Jirčíka. Bitvy nejsou jen přesuny vojsk, útoky a protiútoky, ale i osudy těch, kteří v nich bojovali. František Jirčík se narodil v Kutné Hoře v roce 1758. Účastnil se různých tažení a postupně byl povyšován pro svou odvahu a rozhodnost. Hodnosti generálmajora dosáhl 1. září roku 1805. V bitvě u Slavkova velel asi pěti tisícům mužů v rakouské části smíšené spojenecké 4. kolony generálů Kolowrata a Miloradoviče. V jednotce sloužily především posádkové záložní prapory složené z nezkušených nováčků bez válečných zkušeností. Zřejmě mu nezbylo nic jiného, než jim jít příkladem, aby se předčasně nerozprchli. V bitvě byl zraněn a převezen do Uherského Hradiště. Tam po třech týdnech zemřel. Uvádí se, že jako jediný rakouský generál položil život u Slavkova.

V bitvě se na ruské straně objevuje povědomé jméno. Byl jím křídelní pobočník cara Alexandra I. Andrej Nikolajevič Volkonskij. Společně s dalším pobočníkem se stal předobrazem Andreje Bolkonského v Tolstého románu Vojna a mír, jednom ze stěžejních děl světové literatury. Na první pohled je neskutečné, že spojenci, přes příchod francouzských posil stále početně silnější, mohli u Slavkova prohrát. Jaromír Hanák to vysvětluje: »Hrozivé bylo i to, že německé instrukce nebyly včas přeloženy do ruštiny a ani těm ruským velitelům, kteří plán obdrželi, nebyl úplně jasný.« Chybělo jednotné velení, jednotky se při postupu pletly pod nohama jiných, podle Kutuzova samotný plán nebyl dobrý.

Ohromné hromadné hroby

Bez ohledu na výsledek bitvy na bojištích vždy zůstávají poražení ze všech válčících stran. Jsou to ti, kteří už neusednou k večerním ohňům, aby se najedli a vyprávěli si, jak to viděli oni. Jsou to ti, kteří se pod rouškou tmy nestahují, nebo dokonce neprchají, protože jejich vojsko prohrálo. Na bojištích leží mrtví. Jaromír Hanák ve zmíněné brožuře cituje slova pátera Aloise Slováka (1859-1930): »Znám hřbitov čtyři hodiny cesty dlouhý, dvě široký. Nesmírný hřbitov, na němž odpočívají tisíce nebožtíků. Jejich hrobů nikdo nezdobí a neosvětluje, na jejich hrobech se nikdo nemodlí… Jsou to zapomenuté hroby na bojišti Prateckém.«

Po bitvě skončili mrtví v hromadných hrobech, na něž si vzpomněl až v 90. letech 19. století soucitný páter. Se svými přáteli založil komitét, který usiloval o vybudování pomníku a důstojné uložení ostatků. Místo nebylo obtížné vybrat. Horší bylo sehnat dostatek peněz na vybudování památníku na Prateckém kopci, který v bitvě u Slavkova sehrál klíčovou roli. Je zajímavé, že francouzská vláda byla štědrá, zatímco rakouská a ruská skrblily. Ani sehnat architekta, který by navrhl podobu pomníku, nebylo jednoduché. Ten věhlasný z Vídně odmítl. Nakonec se zakázky ujal profesor pražské techniky Josef Fanta (1856-1954), kterého si spojujeme zejména s pražským Hlavním nádražím.

Nikdy nevysvěcená kaple

Z Fantových šesti návrhů komitét vybral jeden, který dnes známe pod názvem Mohyla míru. Její rampy jako by vyrůstaly z půdy, kde odpočívají ostatky padlých. V rozích jsou umístěny železné koše na slavnostní ohně. A za nimi čtyři štítonoši, kteří střeží památník a symbolizují Francii, Rakousko, Rusko a Moravu, jejíž část vojska zpustošila. Šestadvacet metrů vysoká sférická pyramida, jak hlavní část památníku nazývají odborníci, je završena měděnou sakrální skupinou. Zásadním prostorem v této secesní stavbě je kaple, kterou mohou lidé navštívit s průvodkyní. Upoutá hlavní oltář, ale i to, že šest postranních nik je prázdných. Podle průvodkyně zde měly stát boční oltáře, k tomu však nedošlo. Katolická a pravoslavná církev se nedohodly a k vysvěcení kaple nikdy nedošlo.

Výstavba Mohyly míru trvala dlouho. Po získání prostředků byla zahájena v roce 1910. Kaple měla být veřejnosti zpřístupněna v srpnu roku 1914. Jenže to už se bojovalo ve Velké, dnes nazývané první světové válce. Nakonec k otevření Mohyly míru došlo v roce 1923. Původní záměr, že sem budou soustředěny ostatky všech padlých, nešlo zrealizovat. Pod kaplí, krytý kamenem s nápisem Pax honor čili Pokoj čest, je centrální pietní prostor s kostnicí pro ukládání ostatků. Ani pravidelné rekonstrukce bitvy nemají za účel oslavovat vítězného Napoleona nebo válku. Připomínají událost, která nejen ovlivnila historii, ale přetrhala životy tisícům padlých. Mír dává šanci žít, válka umírat.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO – Alena KRUPAUEROVÁ