Jaroslav Šulc: Nevyužitá příležitost odkazu Tomáše Bati

Minulý měsíc jsme si připomněli 150. výročí narození evropského (a možná tehdy i světového) krále obuvi Tomáše Bati. Právem – takové české podnikatele možno spočítat na prstech jedné ruky.

Sám pocházím ze Zlína, táta patřil mezi Baťovy Mladé muže, jeho otec – a můj děda – se v Baťových závodech (hovorově baťovce) vypracoval až k ředitelskému postu. Zůstala po něm knihovna plná meziválečné literatury v oboru managementu, což mi pomáhalo porozumět batismu. Vnímám ho jako českou verzi fordismu a taylorismu, coby zkraje minulého století vědecké inovativní přístupy, na jejichž základě se nejdříve v amerických firmách násobně zvýšila produktivita a intenzita práce.

Díky studijnímu pobytu Tomáše Bati a několika jeho spolupracovníků přímo v těchto průkopnických amerických firmách si jeho tým základní prvky moderního řízení firmy osvojil. Nešlo jen o vlastní technologický proces či optimalizaci pohybu polotovarů v dílnách, ale též třeba o aplikaci ergonomických poznatků v podobě jak pracovních strojů a nástrojů, tak něčeho, čemu se později u nás začalo říkat hmotná zainteresovanost, nedílná pravomoc a odpovědnost, tržní vztahy ve vnitrofiremní kooperaci účetně oddělených dílen a podobně.

Ale také komplexní péče o zaměstnance (v Baťově terminologii spolupracovníky) od možností celoživotního vzdělávání či srozumitelné politiky odměňování přes nabídku internátního či poté služebního nájemního bydlení, levného závodního stravování až po sportovní a kulturní vyžití apod.

Z dědova archivu

V dědově archívu jsem našel vedle dalších materiálů i dopis z 28. května 1941 adresovaný panu Miroslavu Dvorníkovi. V něm se ho úředníci osobního oddělení dotazují nejen na to, jak se po měsíci marodění cítí, ale i zda má náležitou lékařskou péči a také na jeho odhad, kdy se asi bude moci vrátit do práce. Nepřehlédnutelná je i nabídka rady či pomoci (viz fotokopie dopisu).

Jeho obsah je symbolický. Na jedné straně je zřejmé, že firma projevovala o vývoj zdravotního stavu svého zaměstnance zájem a starost, když mu nabízela i případnou pomoc. Na druhé straně i tato dílčí informace o odhadu návratu, byť i jednoho pracovníka do dílny, zapadaly do systému sledování rozsahu nemocnosti. Konečně nelze pominout ani nepřímou kontrolu lidí zajišťujících ve firmě v té době nadstandardní zdravotní péči.

Maximální výkonnost

To vše spadalo do snahy o maximální výkonnost firmy jako základu jejího globálního vzestupu. A jen díky vysoké produktivitě mohl být ve firmě zaveden skoro o čtyři dekády dříve, než to bylo realizováno v celém Československu (v roce 1968), 40hodinový pracovní týden – od října 1930. Také vysoké výplaty. V roce 1937 činil průměrný týdenní výdělek v baťovce 255 Kč, ovšem s velkým rozptylem. Pro srovnání tehdejší průměrná celostátní týdenní mzda činila asi 102 Kč (muži 121 Kč, ženy 73 Kč). Tedy méně než polovinu oproti zlínské.

Je proto možné se divit nárůstu zájmu patřit mezi mladé baťovce (učně) a následně i zaměstnance? V roce 1929 se ke studiu přihlásilo 1,4 tisíce uchazečů (z celé republiky) a z každých tří mohli být přijati v průměru asi dva; o pět let později tu bylo 10 až 12 tisíc přihlášek a byl přijímán už jen každý osmý až dvanáctý. Ale v roce 1937 se hlásilo 21 tisíc osob a byl přijat jen každý dvacátý.

S vaničkou i dítě

Mezi absolventy zlínského vzdělávacího systému patřili třeba pozdější premiér ČSSR Jozef Lenárt, předseda Státní plánovací komise Svatopluk Potáč a též generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.

Právě ten, jako jeden z tisíců Baťových Mladých mužů, se o dvou tvářích batismu vyjádřil přesně v rozhovoru s Pavlem Pilným, kdy na jeho otázku, »zda motorem úspěchů (firmy) (…) zůstávali lidé«, vyjádřil přesně: »A Baťa z nich dokázal i pod hrozbou propuštění vyždímat maximum. (…) Vyžadovalo se plné pracovní nasazení, využití pracovní doby, žádné pokuřování nebo pivečko. (…) Za porušení byly sankce včetně propuštění z práce. Ty hrozily i těm, kdo by chtěli ve fabrice rozvíjet politickou činnost. To platilo zvláště pro komunisty. Odbory měl Baťa vlastní a ty mu pochopitelně šly ve všem na ruku.« (Zdroj: Pavel Pilný. Miloš Jakeš, Příběh komunisty. Česká citadela 2019. Strana 29.)

Na další otázky Pavla Pilného »Proč se tedy, po znárodnění, tyto zkušenosti (…způsob přípravy kádrů, řízení a organizace práce spolu s využíváním nejnovějších poznatků vědy a techniky…) nevyužily«, však odpovídá Jakeš velmi alibisticky: »Vše to pozitivní přebil způsob vykořisťování, a tak se ke škodě s vaničkou vylilo i dítě.«

Dodejme, že toto vyjádření Miloše Jakeše není staré ani 10 let. Takže bylo tu možná sedm desetiletí na přemítání, jak veliká byla vlastně ta »škoda, kdy se s vaničkou vylilo i dítě«. Kdy komunistická strana si po druhé světové válce po odmítnutí batismu již nikdy netroufla aplikovat jeho principy i v dalších oborech. Zjevně ze strachu z převážné většiny (údajně) vládnoucí dělnické třídy, své původní politické opory, zvládnout své historické poslání: posunout celou československou ekonomiku k podstatně vyšší výkonnosti oproti konkurenci, jako to kdysi udělali v obuvnictví Baťové. A když se k tomu konečně a nesměle odhodlala až koncem 80. let svou představou o zdokonalení systému řízení, bylo už pozdě.

Takže když si levice – s řadou rozpaků – připomíná odkaz Tomáše Bati, tak i pro nevyužitou příležitost realizace jeho myšlenek se všemi důsledky z toho plynoucími.

POZVEDL ŘEMESLO NA PRŮMYSL
Tomáš Baťa (1876-1932) -zakladatel firmy. Pod jeho vedením se firma stala světovou. Původní výrobu obuvi rozvinul do dalších 36 oborů. Vytvořil podnikatelský systém založený na spolupráci, osobní odpovědnosti a hmotné zainteresovanosti. Zahynul tragicky při letecké havárii 12. července 1932. V čele firmy stál 38 let.

Jaroslav ŠULC

FOTO – archiv autora a Monika HOŘENÍ (2)