O Žofíně, Smetanovi i ruské hudbě

od redakce

V minulých dnech jsme si připomněli úctyhodné 140. výročí od souborného uvedení Mé vlasti. Poprvé ji pražskému publiku představil tehdy již neslyšící Bedřich Smetana 5. listopadu 1882 ve staré budově Žofína. Vedle Smetany si Žofín spojujeme především s osobnostmi Hectora Berlioze, Ference Liszta, Richarda Wagnera (1863) ale také Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha nebo Jana Kubelíka. Literární svět si pak připomíná žofínské plesy za účasti Boženy Němcové a Jana Nerudy a svět politiky Slovanský sjezd v červnu 1848 s plamennými promluvami Františka Palackého, Pavla Josefa Šafaříka, Ľudovíta Štúra a Michaila Alexandroviče Bakunina a později i Ivana Franko (na Sjezdu Slovanské pokrokové mládeže v roce 1891).

To vše se odehrávalo na ostrově, který se z Vltavy vynořil díky nánosům říčního písku a odpadků za novoměstskými Šítkovskými mlýny někdy v 17. století. A pak začala jeho historie spojená s barvíři blízké chudé čtvrti u sv. Vojtěcha, ovocným sadem, později s hostincem a lázněmi a s prosbou pojmenovat zdejší společenský dům po choti arcivévody Františka Karla Habsbursko-Lotrinského (1802 Vídeň–1878 Vídeň) Sophieninsel (Žofiin ostrov) podobně, jako se Karlín (Karolinenthal) od roku 1816 jmenuje po Karolíně Augustě, jedné z manželek Františka I. a Karlova otce. Historie zná Žofii Frederiku Bavorskou (1805 Nymphenburg–1872 Vídeň) především jako matku budoucího rakouského císaře, českého a uherského krále Františka Josefa I. (1830 Vídeň–1916 Vídeň).

Historie spojená s vlastenectvím

Nás ale zajímá jiná historie – ta česká, pražská, spojená s vlastenectvím, slovanskou ideou a absolutním uměním – hudbou. Svůj text věnuji především studentům a čtenářům, kteří v historii upřímně hledají, co nás spojuje, a ne jen to, co nás rozděluje

Bedřich Smetana (1824 Litomyšl–1884 Praha) tedy ve staré, později zbořené budově Žofína prožil triumfální okamžik svého života. Neslyšel frenetický potlesk, ale viděl, jak lidé s nadšením vstávají. Soubor symfonických básní (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník) složil v letech 1874 až 1879. Jak sám napsal: »Skladby tyto věnovati chci slavnému městu Praze, poněvadž zde nabyl jsem hudebního vzdělání, zde dlouhá léta jsem veřejně účinkoval a zde stihla mne i nemoc pro hudebníka nejstrašnější.« Tolik z dopisu Radě královského hlavního města Prahy.

Jistě nás napadne, že můžeme být rádi, že hudební dílo je »nehmotné« povahy, neboť když sledujeme osud jiného odkazu – malíře Alfonse Muchy hlavnímu městu Praze – napadají nás různé obavy. A přitom by stačilo tak málo – dobrá vůle vyklidit Jízdárnu Pražského hradu, namísto komerčně laděných výstav s jepičím životem tam trvale vystavit Slovanskou epopej, a tím oživit severní předpolí Hradu. Kde jinde má být takové dílo prezentováno Pražanům i cizincům než na Hradě, bez kterého by nevzniklo pražské souměstí… Kde jinde, než v místech, kde T. G. Masaryk chtěl umístit knihovnu.

Fascinace Lisztem a programní symfonií

Vraťme se ale zhruba do doby, kdy na Žofíně František Škroup poprvé dirigoval Smetanovu Slavnostní předehru D dur. Zvláště při svém druhém pražském pobytu (1861-1866), po návratu ze švédského Göteborgu, sílila Smetanova fascinace tvorbou Ference Liszta a programní symfonií. Jako dirigent a skladatel se uvedl pražskému publiku koncertem na Žofíně v lednu 1862 s premiérou Richarda III. a Valdštejnova tábora. Pražským triumfem bylo uvedení opery Braniboři v Čechách v Prozatímním divadle. Následně se skladatel vrhl na žánr komické opery – na libreto Karla Sabiny vznikla v roce 1863 Prodaná nevěsta. Kvůli prusko-rakouské válce a útěku zděšených Pražanů před Prusy byla však doba nejistá. Tehdy se demontoval i stříbrný náhrobek s oltáři sv. Jana Nepomuckého z katedrály…

Pro tvorbu Bedřicha Smetany je významné období poloviny 60.-70. let 19. století, kdy působil jako kapelník Prozatímního divadla stojícího naproti Žofínu a včleněného později do zadního traktu novostavby Národního divadla.

Srážka »dvou světadílů«

Na základě oficiálního a co nejzdvořilejšího pozvání českých vlastenců přijel do Prahy v lednu 1866 Milij Alexejevič Balakirev (1837 Nižnij Novgorod–1910 Petrohrad). Známý ruský skladatel a hudební pedagog zde uvedl, nastudoval a řídil dvě opery Michaila Ivanoviče Glinky (1804 Smolensk–1857 Berlín). První byla Život za cara a druhá v novém Balakirevově nastudování Ruslan a Ludmila.

B. Smetana a M. A. Balakirev, zpočátku ve shodě slovanského ideálu, nakonec do sebe narazili jako »dva světadíly«. Důvodem byly škrty v partituře a neshody s orchestrem, ale oba umělci se ve své tvorbě poučili. Přes spory s Bedřichem Smetanou a orchestrem měly jím nastudované Glinkovy opery grandiózní úspěch u domácího publika. O hloubce sporu svědčí poněkud potměšilé, až urážlivé uvádění českého skladatele v korespondenci Balakireva jako vulgo Podmáslí.

Přesto se skladatelův pobyt pro dějiny umění a hudby obzvláště odrazil v – následujícího roku uvedené – symfonické básni V Čechách (chcete-li v Předehře na české téma), kde jako téma užil tři české národní písně.

Navíc krátce po uvedení Glinkových oper v Praze se v roce 1867 v Moskvě a Petrohradě uskutečnila hojně navštívená Všeruská etnografická výstava a II. Slovanský sjezd (navazující na ten Pražský z revolučního roku 1848) – významná kulturně-politická událost. Ze zhruba 80 hostí sjezdu s pozvanými Srby, Chorvaty, Slováky, Bulhary a Ukrajinci byla nejpočetnější delegace Čechů (27 osob).

M. A. Balakirev přináležel k vedoucím osobnostem tzv. Mocné hrstky (označení užívané od roku 1867, tvořili ji Alexander Borodin, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Rimskij-Korsakov a César Kjui, a co je zajímavé – všichni jsou pochováni v Petrohradě). Tedy skladatelů a učitelů, kteří ovlivnili Alexandra Glazunova, Sergeje Prokofjeva, Igora Stravinského a Dmitrije Šostakoviče.

Hlavní pražský kulturní stánek

Nepochybuji o tom, že si M. A. Balakirev v Praze a jejím okolí vedle památek připomínajících slavnou historii prohlédl i místa spojená s pobytem W. A. Mozarta a jiných hudebních skladatelů, jako např. L. van Beethovena. Předpokládám, že několikrát navštívil i tehdejší hlavní kulturní stánek Prahy, kterým byl (až do postavení Obecního domu) společenský dům na Žofíně.

Tehdy měl Žofín ještě strohou klasicistní podobu patrového domu z časů před revolučním kvasem 1848. Teprve po zakoupení ostrova a budovy městem získal v roce 1885 dnešní opulentní novorenesanční vzhled (svádějící k označení palác).

Výrazná přestavba byla provedena podle návrhu architekta Jindřicha Fialky (1855 Libeň u Prahy–1920 Holešovice), mj. tvůrce divadla ve Slaném, pražské Staroměstské tržnice a vodárenské věže na Letné. Vznikla tak budova, která se dobou vzniku a stylem řadí mezi Rudolfinum a Národní divadlo a před Umělecko-průmyslové muzeum a Národní muzeum.

Ostatně, její plechem krytá sedlová střecha je ukončena hřebenem s pozlaceným mřížovím zdůrazněným dvěma dříky s báněmi a hromosvody, které ideově navazují na podobné ukončení střechy renesančního letohrádku královny Anny, hřebenů střech zámku a kaple ve Versailles a především na pozlacený nástavec – korunu – hřeben Národního divadla. Střecha budovy tak získává vznešenější, ušlechtilejší vertikální vzhled téměř sakrálního charakteru, který navíc zaujme na první pohled.

Italsky laděná novorenesance

V interiéru je žofínský společenský dům poplatný mezinárodnímu charakteru hostů, kteří do hlavního města Prahy přijížděli z celého světa. Proto zde není nadužíváno národních symbolů a novorenesance není česky, ale italsky laděná (podobně jako Společenský dům tvořící dominantu ve Františkových lázních). A tak se tu místo volutových štítů, čučků a sgrafit jen tu a tam střídmě uplatňují reliéfní znaky Prahy a Českého království.

Vše je poctivě provedené, zvláště mosazné lustry, svítidla na schodišti, a především stropní štukatury. Schéma kočárových portiků, vstupních síní (hal), slavnostního pravoúhlého schodiště s podestami a horních společenských síní a salonů s kuloáry (Primátorský sál s výhledem na Národní divadlo a Pražský hrad), to vše nám připomíná dobu, kdy přijíždět v kočáře, vstupovat, stoupat a scházet znamenalo ukázat společenské postavení návštěvníků a možnost blýsknout se nejnovější módou, galantními způsoby etikety a vybranou zábavou a stolováním na francouzský nebo ruský způsob. Jinde ztracený velký svět vznešeného držení těla, chování, rouch a šperků zatím na Žofíně nenahradila tepláková kultura naší doby, shledávající tradiční hodnoty přežilými.

Hudba, tanec, stolování, sport

Pravdou ovšem je, že například v hlavním Velkém sále (s kapacitou 580 osob) dodnes na stěně chybí zamýšlená malířská výzdoba naproti divadelně pojatému ochozu s balkonem předsazeným po způsobu divadelních ochozů u lóží. Ovšem na kazetovém stropě, s rutinně provedenými arabeskami od Františka Ludvíka Duchoslava a tu a tam osazenými reliéfními rozetami, kde jsou zavěšené obří mosazné lustry (které je možné spustit téměř k podlaze), nás mile překvapí nezvykle živě podané alegorie umění a pohostinnosti od dnes zapomenutého malíře Viktora Olivy (1861 Nové Strašecí–1928 Praha), žáka mnohem slavnějšího Matěje Josefa Navrátila (1798 Slaný–1865 Praha). Hravý rukopis i námět (hudba, tanec, stolování a sport) prozrazují poučení tvorbou mistra druhého rokoka a experimentátora malířských technik.

Fialkovu zvenčí vysokou a střídmou novorenesanční budovu později kultivovaně rozšířil architekt pražského školení Achille Wolf (1832 Vídeň–1891 Praha), kterého známe především z úpravy Stavovského divadla (prodloužení s novým služebním průčelím obráceným na Ovocný trh a bočních fasád se schodišti a pavlačemi, zvyšujícími bezpečnost divadla v případě požáru) a Hypoteční banky na Senovážném náměstí (nově Hotel Carlo IV).

Co se dnes nechce slyšet

Ale vraťme se k hudbě. Druhým významným ruským skladatelem pozvaným do Prahy byl Petr Iljič Čajkovskij (1840 Votkinsk–1893 Petrohrad). Poprvé byl skladatel v Praze na desetidenní návštěvě na pozvání Umělecké besedy v rámci turné do Lipska, Paříže a Londýna v roce 1888. V listě adresovaném z Prahy 10. února mj. píše: »Nikdy bych netušil, jak Češi milují Rusko a nenávidí Němce

Na přelomu listopadu a prosince téhož roku přijel Čajkovskij do Prahy znovu, aby zde vedle dalších skladeb uvedl (poprvé mimo Ruské impérium) operu Evžen Oněgin.

Při poslední Čajkovského návštěvě Prahy v říjnu 1892 byla uvedena jeho Piková dáma. Antonín Dvořák(1841 Nelahozeves–1904 Praha), od prvního pražského setkání přítel P. I. Čajkovského, se s ním při tom posledním minul, protože byl v New Yorku. Ovšem bez svého ruského přítele by nikdy nekoncertoval v Moskvě a Petrohradě (1890). A v dojetí nad smrtí P. I. Čajkovského by nesložil intimně laděný hudební cyklus Biblických písní op. 99 (během tří týdnů v březnu 1894).

To vše nás napadá při procházce pod věkovitými kaštany a topoly na Slovanském ostrově naproti Národnímu divadlu. A při vzpomínce na slavnou hudební minulost místa, spojenou i s předními ruskými hudebníky, se s povzdechem ptám, zda máme tak rychle odvrhnout vše z umění a kultury Ruska a jeho různorodých národů.

Jaroslav SOJKA, historik umění

FOTO – commons.wikimedia.org

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.