Pouť za Komenským

1,5K

STÁLE ŽIVÁ MOUDROST O TOM, V ČEM JE NAŠE SÍLA

V roce 1978 – v měsíci srpnu bylo hezké léto – jsem se vypravil se dvěma kamarády, stejně jako já studenty Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, na svou první cestu na Západ. Hlavním cílem bylo Nizozemsko. S měsíční jízdenkou vystavenou v Cestovní kanceláři mládeže a devizovým přídělem vydali jsme se po stopách Jana Amose Komenského do jeho posledního útočiště v Amsterodamu a k jeho hrobu v Naardenu. Z naší cesty jsem napsal reportáž. Vyšla v tehdejším Rudém právu v září 1978. Připomeňme si ji u příležitosti 355 let od Komenského úmrtí.

Putování psance

»Celý život můj byl putování«

Jan Amos Komenský

Tam, kde místo múz létají kulky a pálí se knihy, kde násilí zamyká ústa mateřské řeči a brány svobody i domova, tam je konec veškerého lidství. Celý život pronásledovala Komenského hrozná vidina hořící hranice, do níž házel na fulneckém náměstí jezuita Bonaventura s žáky, které kdysi učil, jeho rukopisy. Opouštěl vlast pobělohorské tragédie přibitou na kříž muk poroby.

Půlstoletí putoval tulák a psanec krvežíznivou Evropou nesvárů a kořistnictví třicetileté války. Jak teskno bylo muži odsouzenému k údělu vyhnance, prozrazuje jeho Hlubina bezpečnosti: »Lišky doupata a ptáci hnízda mají, ale já nemám, kde bych v pokoji hlavu sklonil.« Do posledních okamžiků svého statečného a plodného života však nepřestával věřit, že země revolučních husitů bude jednou, i navzdory zrazeným nadějím Vestfálského míru, opět svobodná. Kam přišel, všude ho provázela vynikajici pověst pedagoga a všestranně založeného učence, v jehož snech zářila ušlechtilá myšlenka, jak najít pomoc utlačované vlasti.

Jeho dílo zaujalo i mocné vladaře feudální doby: samotného kardinála Richelieua, z Brány jazyků se naučila dokonalou latinou hovořit mladičká královna Švédska Kristina. Ve Stockholmu mu uctivě naslouchá »orel Severu«, kancléř Axel Oxenstierna, jenž dal podle učebnic Komenského schválit říšskou radou reformu všech škol v království Gustava Adolfa.

Přišlo tragické jaro roku 1656. Komenský útěkem z hořícího Lešna zachraňuje sobě a rodině holý život. To nejcennější pro český národ, mravenčí práce střádaná desítky let, je nenávratně ztraceno v popelu vyhořelého domu – Poklad jazyka českého. Tímto drahokamem v koruně svého díla nesmírně toužil dokázat světu bohatost a rozmanitost našeho mateřského jazyka, jeho sílu a schopnosti v oblasti vědy a umění. A jak napsal spisovatel František Kožík, učenec do něj posbíral »všechny vybroušené kameny slov, klenoty pořekadel a úsloví, jemné spony výrazů a obratných rčení«. Těšil se, že »až jej zjeví české veřejnosti, oslní jí září půvabu i pýchy a všichni poznají, že česká řeč není jen volání vozků, modlitba stařen a písnička dětí, ale že je to jazyk, kterým lze vypovědět všechno, co je na světě krásného a velkého a hodného lidského pojmenování«.

A on sám, současník filozofických velikánů Bacona, Descarta a Campanelly, se stal učencem renesančního rozpětí a člověkem hodným velkého pojmenování. Mužem touhy po dokonalosti lidstva, jehož nezlomilo ani nejkrutější příkoří.

Poslední útočiště, Amsterodam, jej přijalo s porozuměním. Za podpory Vavřince de Geera, syna majetného průmyslníka, neúnavně pokračuje ve vědecké práci. Vydává Školu hrou, za což je nazván »knížetem a tvůrcem vzdělání«. Komenský se rovněž zamýšlí nad svými pracemi, a některé dokonce kritizuje ve Vějičce moudrosti.

Když na sklonku života zřetelně cítil, jak mu ubývá sil, vyzývá ve spise Odevzdání pochodně své nástupce, aby dokončili jeho odkaz. Umírá 15. listopadu 1670. Všem hanobitelům jeho učení odpověděl mladý filozof Leibniz za celé budoucí pokolení: »Nadejde čas, kdy zástupy šlechetných tě budou ctít, Komenský, i tvé skutky i sen tvých nadějí.«

Půda odpočinku

V kratičké sukni šlapala do pedálů a v uších se jí houpaly pomněnkové náušnice. Naarden měla v malíčku. »Komenského hrob?« Olízla zmrzlinu, druhou rukou se přidržela řídítek a hezká plavovláska za jízdy ukázala kornoutem k cihlovým valům, navlas podobným hradbám terezínské Malé pevnosti.

Právě ty staré valy spolu s Westingským muzeem vojenství a historických zbraní vtiskují městečku romantický vzhled. Skloněné hlavy smutečních vrb zadumaně spouštějí dlouhé třásně proutí k hladině rybníků zrcadlících němou trpělivost očí rybářů. Mlčenlivou vodu čeří kachny, šumí rákosí, v oplocené oboře na břehu pobíhají nádherné kusy vysoké zvěře. Svěží vítr od pobřeží nedalekého Jaselského moře, zaříznutého protáhlou zátokou do těla pevniny, vhání do úst příchuť soli, puškvorce a nedozírných dálek oceánů. Kousek odtud, ve Waalské kapli valonského kostelíku z první poloviny 15. století, je poslední místo odpočinku Jana Amose Komenského, bojovníka za mír a dorozumění mezi národy.

Přešla staletí, revoluce roztáčely glóbus dějin, jen pomalu se rodila dokonalejší společnost. Hrob Komenského byl ztracen a zapomenut. Ale národ, ze kterého vzešel, nezapomněl. Původní náhrobní kámen byl v Amsterodamu vydražen kolem roku 1850, koupen českými vlasteneckými kruhy a uložen v Národním muzeu v Praze. Dlouho se nevědělo, kde leží Komenského pozůstatky. Za usilovného pátrání našeho profesora Jindřicha Matiegky a nizozemských antropologů byl konečně v roce 1929 otevřen hrob číslo osm, vědecky prozkoumán, a tak identifikována učencova kostra, zejména podle typického tvaru lebky. V roce 1933 předala nizozemská vláda hrob československému lidu v dědičný nájem. Kaple byla přestavěna na stylové mauzoleum a pietní místo.

Ještě když žil, projevil Komenský přání být pochován doma. Ale po objevení jeho hrobu nesouhlasil naardenský starosta s převozem Komenského ostatků do rodné země.

Malebná krajina v okolí Naardenu je podobná té naší. Má něco do sebe z rybníků jižních Čech i z rovin Polabí. Přece je však cizí a jinačí ta půda jeho odpočinku. Protože ji neobdělávají ruce krajanů, lidí osvobozené práce a zajištěné budoucnosti. Nesládnou na ní hrozny vinohradů jeho rodné Moravy, nesídlí hnízda vlaštovek. Nesázejí do ní květiny ani lípy naše děti, kterým rozdal tolik vzdělání, hravosti a po těšení, že neměl ani čas oplakat ztrátu vlastních. Zdejší usedlíci tu žijí nějak ustaraně. Jako by pořád někam pospíchali, poháněni bičem konkurence a nejistého výdělku. Dokonce ani v hospodě nemají takovou radost a labužnický apetit ze sklenice piva. Proč si tady neumějí bouchnout chlapsky pěstí do stolu, objednat pořádnou rundu a kolektivně zazpívat od plic písničky jako ty veselé kopy u nás doma po každé výplatě nebo jen z prosté radosti, že je hezky na světě z dobře vykonané a oceněné práce?

V ulici Turfpoortstraat ve Španělském domě jsme potkali člověka, který nás zaujal upřímnou snahou pohovořit si s námi v českém jazyce: pětašedesátiletého pana Hermana Hendrika Johanna Heuleho, Holanďana, jenž je ředitelem Muzea J. A. Komenského v Naardenu.

Učitele národů si nesmírně oblíbil. Pracuje i více než 10 hodin denně, aby tisíce zájemců seznamoval s mírovým a humanistickým odkazem Komenského. Pomáhá a radí studentům z celého světa, kteří si ve svých diplomových pracích vybrali za námět Komenského dílo, jež pro své pozitivní myšlenkové bohatství přetrvává všechny generace.

»Je to pro mne velké vyznamenání a jsem nesmírně hrdý na to, že mohu lidem ze všech končin světa nejrůznějšího politického a náboženského přesvědčení ukazovat na příkladu Komenského kulturu, pracovitost a hrdinství československého lidu, a napomáhat tak jako on k přátelství a porozumění mezi národy,« vyznává se pan Heule. »Vždyť Komenský stále kráčí světem spolu s námi, Komenský žije a ještě stále píše svoje díla do svědomí milionů a hovoří k nám ke všem bez rozdílu přes temnotu staletí a tisícikilometrové vzdálenosti mezi kontinenty, vyzývá nás, abychom odstranili války a nenávist. Komenský nezemřel. Jeho myšlenky jsou věčně živé v našem úsilí o mír.«

Ano, lidstvo nesmí zapomínat na odkaz učitele národů: »Aby nebylo příležitosti vrátit se k nepřátelství a válkám, mají být odstraněny zbraně. Co s puškami a s děly? Odpovídám: Pušek se má užíti proti šelmám, kdežto z děl by se měly slévat zvony k sezvánění lidu nebo hudební nástroje…«

Vždyť klidu a míru vzdálená planeta obludných arzenálů zbraní (jen USA mají arzenál zbraní na 150násobné zničení světa), zbraní soudného dne, balistických raket a ničivých dronů, milionů obětí válečných konfliktů si je musí připomínat neustále. V tradicích českého národa, v jeho protiválečném protestu a moudrosti, v odkazu Jana Amose Komenského, světlonoše míru a dorozumění mezi národy, je naše síla a budoucnost. Jsou v každém z nás proti všem nepřátelům pokroku a míru. (tol)

Od roku 1957

V jubilejním Komenského roce 1957 se podařilo překonat odpor nizozemských oficiálních míst, která nejevila ochotu skoncovat s dosavadním ostudným stavem, i když bylo nabízeno, že všechny náklady ponese Československo. Dne 12. října 1957 se konalo slavnostní odhalení pomníku v Naardenu, k němuž byla vyslána vládní delegace vedená 1. náměstkem ministra školství a kultury Bohumilem Muchou. Pomník odhalil čs. vyslanec Viktor Šándor (na snímku vpravo), pozdravné projevy měli naardenský starosta N. Cramer (vlevo) a generální sekretář nizozemského ministerstva školství, umění a věd H. Wesselings. Socha byla později přemístěna k muzeu – viz úvodní foto.

Muzea v ČR

Muzeum J. A. Komenského Uherský Brod

Památník J. A. Komenského Komňa

Svět Komenského Fulnek

Muzeum Komenského Přerov

Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského Praha

Jan JELÍNEK

Autor je laureátem Novinářské ceny Julia Fučíka a Ceny Spolku českých novinářů, také nositelem státního vyznamenání Kubánské republiky medaile Za přátelství.