Přes tisíc stran o gestapu

Málokdy se na knižním trhu objeví tak objemná kniha (odpovídá tomu i cena – není od věci zajít do knihovny). Dva Janové – VAJSKEBR a ZUMR pod patronací Ústavu pro studium totalitních režimů popsali působení této zločinné organizace v protektorátu (1939-1945) a v porobené Evropě. Kniha nese název Gestapo. Velitelský sbor tajné státní policie v Protektorátu Čechy a Morava.

Vajskebr a Zumr nejsou první a jistě nebudou ani poslední. Podrobně a čtivě popsal tuto zcela zrůdnou odnož německého nacismu již Oldřich Sládek v roce 1986 – Zločinná role gestapa (Naše vojsko a Čs. svaz protifašistických bojovníků). Velmi čtivá a poutavá je také knihaKonec pražského gestapa. V roce 1972 ji napsal a vydal Karel Fremund.

Začátky

Německý autor Friedemann Bedurftig vystihuje úlohu gestapa v nacistickém Německu pregnantně: »K hrůzným reáliím třetí říše, které si pamětníci připomínali s chvěním po těle, patřilo kromě koncentračního tábora a SS také gestapo, zkratkové slovo za – Geheime Staatspolizei – Tajná státní policie«. Již v dubnu 1933 vyšel zákon o gestapu, který od roku 1936 platil pro celé Německo. Jednotlivé úřadovny měly právní subjektivitu. Gestapo se stalo součástí bezpečnostního úřadu (RSHA), který vedl nám dobře známý Reinhard Heydrich. V čele gestapa stál od roku 1939 bývalý výmarský policista Heinrich Müller (1900–1945 pohřešován). Stal se symbolem policejního teroru, stejně jako jeho celá organizace. Gestapo působilo ve všech zemích, které Říše dobyla či obsadila – Polsku, Dánsku, Norsku, Belgii, Francii, Lucembursku, na Balkánu, v SSSR, Itálii, Maďarsku a na Slovensku.

V protektorátu Böhmen und Mähren působily dvě řídící služebny v Praze a Brně a 22 služeben venkovských. Šlo o stále se zvětšující moloch. V Evropě v roce 1938 – 7895 úředníků; 1942 – 18 115 úředníků; 1944 – 31 844 úředníků.

Pražská služebna byla největší v Říši: 865 úředníků (brněnská 610 v roce 1941). Ve venkovských služebnách »úřadovalo« průměrně asi 20 gestapáků.

Vedle některých primitivů byli preferováni vysokoškoláci. Velitelský sbor tvořily tři čtvrtiny policistů z tzv. staré říše a čtvrtina z připojeného Rakouska. Jednotlivci pocházeli z bývalé ČSR: z Orlických hor, Děčína, Karlových Varů atd. Hodně se cenily zkušenosti z tzv. Velké války a později i z Freikorpsu, válečná vyznamenání, nízké číslo NSDAP (do 100 000) a členství v SS (asi 25 %). Například v Hradci Králové vedl služebnu SS-Hauptsturmführer, vládní rada dr. Albert Hardtke. Šlo o zkušeného policistu z Kielu. Do Hradce Králové si přivedl několik spolupracovníků. Stejně tomu bylo i v jiných služebnách. V Jičíně stál v čele služebny do roku 1942 SS-Obersturmführer, kriminální komisař Thees Burfeind atd.

Měsíce zrady za druhé republiky

Nejpodlejší zrada na českém národě není Bílá hora (císař, Liechtensteinové…), jak někteří historikové zdůrazňují, ale období vlády tzv. druhé republiky od Mnichova 1938 až do okupace v březnu 1939. Vláda gen. Jana Syrového již 28. října 1938 vzala na vědomí dohodu, kterou uzavřelo ministerstvo vnitra a zahraničí s říšsko-německými orgány o spolupráci s gestapem. Šlo o předávání informací »zjištěných ohledně komunismu, anarchismu, emigrace a státu nebezpečných hnutí…«

Dodejme, že tatáž vláda prosadila rozpuštění Komunistické strany Československa, konfiskaci majetku, domovní prohlídky v soukromých bytech funkcionářů atd. Vše chabě zdůvodnila napojením KSČ na Komunistickou internacionálu v Moskvě. Dodejme, že na zasedání ministerské rady toto vše horlivě prosazovala skupina ministrů: F. Chvalkovský, L. Feierabend, Imrich Karvaš a Hugo Vavrečka. Posledně jmenovaný byl dědou Václava Havla. Tehdejší vláda druhé republiky také akceptovala protižidovská opatření.

To není všechno. Zůstaňme např. v Jičíně. Německé vojsko obsadilo město navečer 15. března 1939. Německá kriminální policie začala »úřadovat« již 16. března dopoledne. Okresní úřad navázal ihned spolupráci. Postaral se o kanceláře, ubytování a zahájil součinnost. Čeští četníci provedli rozsáhlé zatýkání komunistů, interbrigadistů a Židů, kteří utíkali z pohraničí. Seznamy zatčených přebíral v Jičíně zmíněný kriminální komisař T. Burfeind. Velmi horlivě si počínal okresní hejtman v Nové Pace. Za mřížemi tam skončilo 65 osob, z toho 29 komunistů.

To ještě nebyl konec zrady a servilnosti. Okresní úřady v Jičíně, Nové Pace a Hořicích předaly jičínskému gestapu seznamy mužů ročníků 1910-1919 – tedy přehled těch, kteří prošli vojenskou službou. Předaly také šifrovací klíče. Lakonicky dodejme, že 1500 komunistů (zatčených v Akci Gitter) se záhy ocitlo v koncentračním táboře Buchenwald u německého Výmaru.

Represe

Vraťme se však ke knize. Autoři vypočítávají represivní metody gestapa. Násilí typické pro oddíly SA a SS přešlo postupně do praxe gestapa. »Zostřený výslech« se mohl v počátcích povolit na komunisty, sociální demokraty, jehovisty a sabotéry. Padly formality, že tzv. zostřený výslech mohl povolit jen Berlín. Dále bylo možné »použít zbraně« a již od roku 1933 »ochrannou vazbu«, »zvláštní zacházení« a využívat konfidenty.

Realita byla daleko horší. Násilí se stalo součástí praxe. V Jičíně gestapo používalo »metodu tanga«. Vyslýchaného, který měl zavázané oči, obklopilo několik gestapáků a ti ho bili. V Hradci Králové a Pardubicích »měl úspěch« výslech ve vaně. Hadice se zastrčila do úst a proud vody doslova nafoukl vyslýchaného. Mohli bychom v podobných zrůdných metodách pokračovat. (Používání proudu vody se používalo velmi často u vyslýchaných v nedávné válce s tzv. Tálibánem.)

Surové bití se stalo na gestapu běžnou praxí. Anežka Malá (1910–1942) ze Smiřic u Hradce Králové působila po březnu 1939 jako spojka královéhradecké ilegální organizace KSČ na ústřední vedení až do svého zatčení v Praze 21. 6. 1941. Byla vyslýchána na gestapu v Hradci Králové. Prošla peklem. Celá pravda vyšla na povrch teprve až při jednání Mimořádného lidového soudu 11. 9. 1946. Svědek Miroslav B.: »Uklízel jsem celu, kde noc před tím byla Anežka Malá. Z této cely se celou noc ozýval nelidský řev, asi jako když kleští prasata. Celé oddělení nespalo. Našli jsme tam stopy krve na stěně. Přítomný byl Liebel a říkal Schlegerovi, že tam také navštívil Anežku Malou. Říkal tak surové a sprosté výrazy, že je nechci ani před obecenstvem opakovat. Navštívil ji několikrát v noci, byla mu při výslechu drzá tak, že musel mrše rozbít lýtka na maděru a vyrvat pačesy«. Pro pořádek uveďme, že František Liebel, nar. 1907 v Mladé u Českých Budějovic, popraven 22. 3. 1947, byl původně český četník a švagr Adolfa Eichmanna.

Další osudy

Kniha se zabývá i poválečnými osudy některých příslušníků gestapa v Čechách a na Moravě. Spravedlnost dostihla jen některé, popravě neuniklo 56 osob. Autoři správně píší, že i v Německé spolkové republice proběhla řada soudních procesů s rozpačitým výsledkem. Velkým přínosem knihy jsou velmi podrobné životopisy asi 200 vedoucích úředníků gestapa. Zdůrazňují také, že gestapo spolupracovalo, pokud je přímo nezaměstnávalo, s Němci z tzv. Sudet. Na základě jejich informací probíhalo zatýkání německých antifašistů po Mnichovu.

Kniha Gestapo není poutavou četbou, ale velmi důležitým zdrojem, i pramenem, informací o jednom jediném segmentu nacistického teroru v českých zemích 1938–1945. Jde o práci potřebnou i proto, že je snaha i v dnešní nejednoduché době některé válečné události a osobnosti bagatelizovat. Rozsah knihy je třeba ocenit (1008 stran), stejně jako faktografii, zvlášť v životopisných črtách. Na straně druhé je třeba poznamenat, že v některých směrech je kniha až příliš obecná.

Jaroslav ŠTRAIT