Procesy s válečnými zločinci po II. světové válce v Československu

329

Zúčtování vítězů druhé světové války s nacistickými a japonskými válečnými zločinci proběhlo v Evropě i Japonsku. Procesy měly tři úrovně. První s hlavními obžalovanými v Evropě v Norimberském procesu, v Tokiu pak s hlavními japonskými obžalovanými, mimo japonského císaře a jeho rodinu. Druhou úrovní byly procesy s dalšími válečnými zločinci na nižší úrovni, které proběhly v okupačních zónách Spojenců. Třetí úrovní byly další následné procesy v jednotlivých zemích okupovaných za války státy Osy, například i v Československu.

Dnes se budu věnovat následným procesům v tehdejším Československu, kdy hlavní líčení začalo před 80 lety v lednu 1946.

MIMOŘÁDNÝ LIDOVÝ SOUD

Mimořádné lidové soudy byly mimořádné trestní soudy zřízené v Československu po skončení druhé světové války na základě tzv. velkého retribučního dekretu prezidenta republiky (z. č. 16/1945 Sb., s účinností od 9. 7. 1945). Trestaly zločiny proti československému státu, proti osobám a majetku a také udavačství (jestliže ale šlo o členy protektorátních vlád a další veřejně činné osoby, soudil je zvláštní Národní soud). Působily však jen v českých zemích, na Slovensku byla podle nařízení Slovenské národní rady vybudována samostatná soustava místních a okresních lidových soudů včetně vlastního Národního soudu.

Složení soudu a řízení

Mimořádné lidové soudy zasedaly v sídlech 24 tehdejších krajských soudů, v případě potřeby i jinde. Jednaly v pětičlenných senátech (po obnovení činnosti tříčlenných), přičemž pouze předseda senátu byl soudcem z povolání, zbylí členové byli soudci z lidu. Všichni však, včetně veřejných žalobců, kteří zde zastupovali obžalobu, byli vybíráni ze seznamů státně spolehlivých občanů sestavovaných okresními národními výbory.

Mimořádné lidové soudy jednaly veřejně a ve zrychleném řízení podle pravidel pro stanné právo, celé řízení mělo trvat maximálně tři dny. Mohlo být jednáno i v nepřítomnosti obžalovaného, ten měl vždy právo na obhájce, a jestliže ho nevyužil, byl mu ustanoven soudem ex offo. Byl-li souzený uznán vinným, nehrozil mu jen trest smrti nebo těžký žalář od pěti let až po doživotí, ale zároveň také nucené práce, propadnutí majetku nebo ztráta občanské cti. Proti rozsudku, který byl vyhlašován také veřejně a ihned po skončení jednání, nebylo žádného odvolání a ani případná žádost o milost prezidenta republiky neměla odkladné účinky. Byl-li uložen trest smrti, vykonával se zpravidla do dvou hodin, přičemž mimořádný lidový soud mohl rozhodnout o tom, že se vykoná veřejně.

Výsledky

Původně byla účinnost velkého retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. plánována pouze na dobu jednoho roku, později byla zákony prodloužena do 4. května 1947 (z. č. 33/1948 Sb., z 25. 3. 1948, obnovena činnost retribučních dekretů do 30. 12. 1948). Do té doby bylo k veřejným žalobcům mimořádných lidových soudů podáno přes 130 tisíc trestních oznámení, z čehož vzešlo 38 316 obžalob.

K trestu smrti bylo odsouzeno celkem 713 osob (475 Němců a 234 Čechů), na doživotí 741 osob (443 Němců a 293 Čechů), k trestu odnětí svobody 19 888 osob, přičemž průměrná délka trestu přesahovala 10 let, a 9132 osob bylo osvobozeno. Zbývající případy byly vyřízeny jinak (upuštěním od potrestání, zastavením řízení apod.) nebo je po uplynutí stanovené doby převzaly řádné soudy.

Z řad nacistických okupantů byli mimořádnými lidovými soudy odsouzeni k trestu smrti např. státní ministr K. H. Frank, zastupující říšský protektor Kurt Daluege, náměstek pražského primátora Josef Pfitzner, moravský zemský viceprezident Karl Schwabe, důstojník SS zodpovědný za vyhlazení Lidic Harald Wiesmann, velitel věznice v Terezíně Heinrich Jöckel a další. U několika desítek osob byla poprava na základě rozsudku mimořádného lidového soudu provedena veřejně.

NÁRODNÍ SOUD

Národní soud byl mimořádný trestní a čestný soud zřízený v Československu po skončení druhé světové války jako lex specialis na základě velkého retribučního dekretu prezidenta republiky. Sídlil v Praze v justičním paláci na Pankráci (dnes sídlo vrchního soudu) a příslušela mu agenda trestního soudnictví za činnost proti československému státu v »době zvýšeného ohrožení republiky« (21. května 1938 až 31. prosince 1946). Speciálně jen vůči zvláště určeným osobám: protektorátnímu prezidentovi, členům protektorátních vlád, představitelům Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže, České ligy proti bolševismu, Národní odborové ústředny zaměstnanecké a Svazu zemědělství a lesnictví, také kolaborujícím novinářům a dalším podobně významným veřejně činným osobám.

Složení soudu a řízení

Národní soud rozhodoval v sedmičlenných senátech, přičemž jejich předsedové museli být soudci z povolání. Přednostu, náměstky a předsedy senátů jmenoval prezident republiky na návrh vlády, ostatní přísedící (podmínkou nebylo právní vzdělání, ale mělo jít o osvědčené vlastence) vláda na návrh ministra spravedlnosti, který vycházel ze seznamů pořízených zemskými národními výbory v Praze a Brně. Veřejnou žalobu u Národního soudu vykonával národní prokurátor a jeho náměstci, jmenováni byli také vládou na návrh ministra spravedlnosti, kterému byli poté podřízeni.

Řízení mělo probíhat urychleně, bez řádného vyšetřování, obžalovaný ale měl právo na obhájce, pokud jej nevyužil, byl mu přidělen ex offo. Proti rozhodnutí Národního soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek, a pokud byl vynesen trest smrti, musel být vykonán do dvou hodin, přičemž případná žádost o milost neměla odkladný účinek. Soud také mohl rozhodnout o tom, že se poprava vykoná veřejně.

Působil nejen jako trestní soud, ale také jako soud čestný. I když jím souzené osoby nespáchaly žádný trestný čin ve smyslu retribučního soudnictví, ale nechovaly se, »jak se slušelo na věrné a statečné občany československé«, mohly být odsouzeny ke ztrátě aktivního i pasivního volebního práva, práva svolávat veřejné shromáždění a účastnit se jich, politicky se organizovat a vydávat, redigovat nebo i jen přispívat do politických časopisů.

Výsledky

Původně bylo fungování Národního soudu plánováno pouze na dobu jednoho roku, později bylo prodlouženo zákony do 4. května 1947. Nepůsobil dlouho, protože byl ustaven až v prosinci 1945 a první hlavní líčení proběhlo 15. ledna 1946. Obžalováno bylo celkem 83 osob, z toho 3 pouze před čestným soudem. Trest smrti uložen v 18 případech a doživotí v sedmi, 15 osob bylo Národním soudem osvobozeno a ve 4 případech byla sice vyslovena vina, ale bylo upuštěno od potrestání.

Nejdůležitější osobou, která mohla stanout před Národním soudem, byl protektorátní prezident Emil Hácha (zemřel pár dní po svém zatčení), a nejsledovanějším se tak stal proces se členy jednotlivých protektorátních vlád. Ovšem ne se všemi: Alois Eliáš, předseda vlády v letech 1939–1941, byl kvůli své podpoře protifašistického odboje popraven Němci. Naopak nejznámější kolaborant Emanuel Moravec, ministr školství a lidové osvěty, spáchal během Pražského povstání sebevraždu a František Chvalkovský, vyslanec protektorátu v Berlíně, zemřel ještě před koncem války. Obžalován nebyl ani Ladislav Feierabend, který uprchl z protektorátu v roce 1940 a účastnil se odboje v zahraničí.

Nejpřísněji byl potrestán Adolf Hrubý, ministr zemědělství a lesnictví, odsouzen na doživotí. Podobně jako Josef Kliment, Háchův politický sekretář.

Jaroslav Krejčí, ministr spravedlnosti a předseda třetí protektorátní vlády, byl odsouzen k těžkému žaláři na 25 let. Předseda první vlády Rudolf Beran i Jan Syrový, ministr národní obrany, na 20 let těžkého žaláře. Ministr dopravy Jindřich Kamenický k pětiletému trestu odnětí svobody a Richard Bienert, předseda poslední protektorátní vlády, na tři roky.

U ministra financí Josefe Kalfuse a ministra vnitra Josefa Ježka byla sice shledána vina, ale bylo upuštěno od potrestání, a ministr vnitra Otakar Fischer, ministr dopravy Jiří Havelka, ministr školství a národní osvěty Jan Kapras a ministr veřejných prací Dominik Čipera byli Národním soudem osvobozeni.

Kromě toho Národní soud rozhodoval o různých významných kolaborantech. Z kolaborujících bývalých československých vojáků byli k trestu smrti odsouzeni generálové Robert Rychtrmoc a František Bartoš a generál četnictva Oto Bláha. Retribuce postihla i aktivistické novináře: trest smrti vyslechli Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Werner a Emanuel Vajtauer (ten před spravedlností uprchl). Z těchto odsouzených novinářů udělil prezident Beneš milost Jaroslavu Křemenovi.

K trestu smrti byli z ústředního vedení Vlajky odsouzeni Jan Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák, z Kuratoria pro výchovu mládeže Karel Mihalíček, František Teuner, Eduard Chalupa a Jan Svoboda (Eduardu Chalupovi a Janu Svobodovi udělil prezident Beneš milost).

Z činovníků České ligy proti bolševismu byl např. Josef Drachovský potrestán jen osmi měsíci odnětí svobody a Jan Malypetr byl osvobozen. Osvobozen byl také první předseda Národního souručenství Josef Nebeský. Fašisté Radola Gajda a Rudolf Dominik, kteří byli významní spíš před válkou, byli odsouzeni k dvouletému těžkému žaláři. Naopak Jiří Stříbrný byl odsouzen k doživotnímu trestu.

Obžaloba se nevyhnula ani dalším významným veřejným osobnostem: Jan Antonín Baťa byl v nepřítomnosti odsouzen na 15 let odnětí svobody a generální ředitel Škodových závodů Adolf Vamberský k tříletému vězení. Osvobozeni byli např. diplomat Ferdinand Veverka nebo profesor Karel Domin.

Svatomír RECMAN