První masový etnický masakr 20. století

Arménská, asyrská a řecká genocida je považována za první masový etnický masakr 20. století. S podobnými charakteristikami je historiky vnímána jako krvavá předehra k holocaustu Židů a dalším nacistickým etnickým zločinům proti Slovanům a Romům. Tím spíše, že genocida Mladoturků a Kemalistů má obzvláště významný německý aspekt.

Malá Asie jako centrum civilizací

»V 5. století našeho letopočtu byl celý Maloasijský poloostrov s 22 miliony obyvatel křesťanský a řečtina byla oficiálním jazykem různých etnických skupin.« Později Osmané s použitím všech prostředků – násilných i diplomatických – dosáhli během deseti století velké jazykové a náboženské asimilace obyvatelstva Malé Asie. Vše vyvrcholilo pronásledováním Mladoturků v letech 1908-23. Vyhlazení Arménů a maloasijského helénismu vedlo k snížení počtu křesťanů na 1 280 000 (!), a to navíc s vynucenou výměnou obyvatelstva. Výsledkem byla mj. i genocida 353 000 Řeků z Pontu a celkem, včetně oblastí Thrákie, jich bylo přibližně 750 000. (Genocida Řeků z Pontu, K. Fotiadis).

Za den arménské genocidy je považován 24. duben 1915 (19. květen oficiálně stanoven jako Den památky na pontskou genocidu), kdy Mladoturci zahájili pogrom proti arménské komunitě v Istanbulu. Odhaduje se, že během 1. světové války žilo v Osmanské říši více než dva miliony Arménů. Z nich západní a arménské zdroje uvádějí, že 1,5 milionu bylo zmasakrováno. Turecké zdroje hovoří o 600 000 až 800 000 mrtvých. Násilná asimilace (poturčení) etnických a náboženských menšin hroutící se Osmanské říše eskalovala s vypuknutím 1. světové války ve snaze Mladoturků upevnit svou moc.

Rozhodnutí o deportaci Arménů z východního Turecka (nebo západní Arménie, jak ji dnes uvádí Jerevan) bylo přijato již v roce 1911. Mladoturci využili první světovou válku jako vhodnou záminku k provedení genocidy a v druhé fázi v ní pokračovali Kemalisté.

Rosa Luxemburgová ve své práci Boj v Turecku a sociální demokracie píše: »Turecko se nemůže znovuzrodit jako celek, protože se skládá z různých zemí. Nebyl vytvořen žádný materiální zájem, žádný společný rozvoj, který by je mohl spojit! Naopak, útlak a bída společné podřízenosti tureckému státu se zvětšují!«

Mladoturecké hnutí v roce 1908 představuje kontrarevoluci proti demokratickým hnutím zotročených národů. Šovinistické tendence Mladoturků jsou patrné již od počátku. Ti popírají existenci národního problému v Turecku a volí politiku násilné asimilace národnostních celků a skupin.

Cíl? Úplná osmanizace

Na tajné schůzce, které předsedal Talaat Paša, doktor Sakir Behaeddin, člen Mladoturků, prohlašuje: »Národy, které v naší říši zůstaly od pradávna, připomínají cizí a škodlivý plevel, který musí být vykořeněn.« Vyčistěme si naši zemi. »Koneckonců, to je účel naší revoluce.«

V roce 1911 se Mladoturci na svém sjezdu rozhodli vyhladit neturecké etnické skupiny. V rozhodnutí se uvádí:»Turecko se musí stát muslimskou zemí, kde bude dominovat muslimské náboženství a muslimské koncepty a veškerá ostatní náboženská propaganda bude potlačena… Dříve či později musí dojít k úplné osmanizaci všech tureckých poddaných.«

Po balkánských válkách se Němci všemožně snažili fanatizovat turecké masy proti křesťanům Osmanské říše. V oznámení rozeslaném Německou bankou Palestiny se píše: »Jestliže my Turci hladovíme a trpíme, je to kvůli ďaurům, kteří drží v rukou naše bohatství a náš obchod. Jak dlouho budeme tolerovat jejich výzvy? Bojkotujte jejich produkty. Přestaňte s nimi mít jakékoli jednání. Co chcete od jejich přátelství? Jaký je užitek z toho, že jsme přáteli a tak upřímně jim nabízíme svou lásku a bohatství?« Německý vrchní velitel Liman von Sanders navrhl zfanatizovaným Turkům odstranění Řeků z pobřeží, údajně z vojenských důvodů, a označil je za agenty Dohody.

Německo mělo od začátku obrovské zájmy (ekonomické a vojenské v regionu, německé banky a podniky) a věřilo, že se silným Tureckem po boku může konkurovat Britům. Tím spíše, že připravovalo německé osídlení bohaté Malé Asie. Překážkou jeho plánů bylo původní křesťanské obyvatelstvo. Německá politika proto připravila propracovaný program na jejich vyhlazení. Po balkánských válkách se snažila zfanatizovat muslimské obyvatelstvo.

Západ a genocida

Dokonce i spojenci Turků vyjadřují své námitky písemně. Rakouský konzul v městě Amissos hlásí: »Jak jsem opakovaně zdůrazňoval, považuji vysídlování Řeků z pontského pobřeží v rámci realizace programu Mladoturků, který se snaží oslabit křesťanský prvek, za katastrofu největšího dosahu, která bude mít na Evropu tíživější dopad než zvěrstva páchaná na Arménech.«

Genocidy a »Velký bazar 20. století«

Více než třítisíciletá přítomnost Řeků v Malé Asii oficiálně skončila Lausannskou smlouvou, tímto Velkým bazarem 20. století. Geostrategické důvody a nacionalismus předurčily tragický osud lidí v historickém centru mnoha civilizací. Byl to polsko-židovský profesor práv Raphael Lemkin, jenžv roce 1944 zavedl termín »genocida«. To vytvořilo základ terminologie použité OSN k vypracování Úmluvy o genocidě z 9. prosince 1948.

Arménská genocida má zajímavý německý aspekt. Již v lednu 1916 obsahoval program německého parlamentu otázku týkající se arménské genocidy. Liebknechtova apelace byla prvním proarménským politickým prohlášením v parlamentu v historii. Podobná žádost dorazila kancléři také od katolické a protestantské církve Německa. Kancléř odpověděl, že Německo »zajistí, aby nikdo nebyl pronásledován z náboženských důvodů«. Německá politická scéna i církve samozřejmě věděly, že tato reakce byla naprostým odmítnutím apelace.

Spekulace na mrtvých

Po skončení 1. světové války zveřejnilo německé ministerstvo zahraničí část této diplomatické korespondence týkající se Arménů, aby ji využilo ve prospěch poraženého Německa během jednání o Pařížské mírové smlouvě. Tento pokus však selhal právě proto, že samotné Německo zdokumentovalo, že vědělo, co se děje, ale neudělalo nic, aby tomu zabránilo. Nacisté masakr Arménů zcela ospravedlňovali, a to mj. připravilo nový holocaust.

Když asi o sto let později, v roce 2016, SRN uznala arménskou genocidu, německý parlament v podstatě nejen diskutoval a zaujal stanovisko, ale také se vyjádřil ke své vlastní »arménské« historii. Mnohé země světa oficiálně uznaly arménskou genocidu, mj. i Česká republika.

Ioannis SIDEROPULOS