Už stočtyřicetiletý zuřivý reportér a bojovník Egon Ervín Kisch

V minulých dnech jsme si připomněli 140 let od narození světoznámého novináře a spisovatele Egona Ervína Kische. Slavný reportér se narodil 29. dubna 1885 v domě U dvou zlatých medvědů nedaleko Staroměstského náměstí v Praze do rodiny německy hovořícího židovského obchodníka.

Dětství prožil v nábožensky a maloměšťácky zatíženém prostředí. To na něj mělo vliv i v počátcích jeho žurnalistické dráhy. Přesto se krok za krokem sbližoval s pražskými lidovými vrstvami i s tehdejším dělnickým hnutím. Po neúspěšných univerzitních studiích – semestru na fakultě stavebního inženýrství a semestru na filozofické fakultě – začal jako novinářský elév v pražském listu Prager Tagblatt. V něm, a později i v dalším pražském listu Bohemia, získal Kisch své první reportérské ostruhy. Ještě předtím, než v Sarajevu zazněly historické výstřely, vyšly – vedle básnických pokusů – také jeho dvě rané knihy próz reportážního charakteru, a především pak román Pasák.

V čele Rudé gardy

Na revoluční pozice, jež pak bude zastávat až do konce svého života, se ale dostává až během 1. světové války. V krvavé řeži, která zachvátila Evropu, je ostatně coby rakouský voják šestkrát raněn. Kisch o tom zaznamenává deníkové svědectví v knize Vojákem pražského sboru. Zkušenost z imperialistických jatek, jimž padly za oběť miliony lidí, společně se zprávami o úspěchu bolševiků Vladimira Iljiče Lenina a jimi vedené socialistické revoluce v Rusku jej naplno přivádí do řad komunistického hnutí. Jak mnohem později píše: »Velká říjnová socialistická revoluce rozdělila lidstvo na dvě fronty – frontu pravdy a frontu lži. Povinností každého člověka je postavit se na stranu pravdy!«

V roce 1918, když se po zásluze hroutí rakousko-uherská monarchie, se tak Kisch staví do čela vídeňské Rudé gardy. V ní organizuje na čtyři tisícovky ozbrojených dělníků, kteří se ve Vídni, bohužel neúspěšně, pokoušejí zopakovat rok starý úspěch svých soudruhů z ruského Petrohradu. V té době se také Kisch stává jedním z prvních členů nově založené Komunistické strany Rakouska a zároveň také komunistickým novinářem odpovědným za časopis Der Freie Arbeiter, resp. jeho přílohu Die Rote Garde. Frontu zápasu za svržení kapitalistického systému již nikdy neopustí, ať už ho jeho práce zavede kamkoliv.

Zuřivý reportér

Po porážce rakouské revoluce, spojené také s jeho uvězněním, se Kisch vrací zpět do Prahy, které v té době věnuje také svou knihu Pražská dobrodružství. Ze svého rodného města se však brzy přesunuje do Německa. Zde pokračuje ve své politické činnosti jako člen Komunistické strany Německa a zároveň působí jako publicista a spisovatel. Tehdy se vydává na řadu dlouhých reportážních cest do světa. I na jejich základě pak píše své slavné knihy jako Zuřivý reportér, Americký ráj nebo Tajná Čína. Vydává také knihu Pražský pitaval a svou antologii (výběr) ze světové žurnalistiky pod názvem Klasický žurnalismus.

Kisch podniká také dlouhé cesty do Sovětského svazu. Z té první, uskutečněné v polovině 20. let, vzniká kniha Caři, popi, bolševici, ve které popisuje realitu obrovské revoluční přeměny v prvním socialistickém státě světa. Při druhé cestě, konané na začátku 30. let, pak blíže poznává sovětskou Střední Asii. O nabyté dojmy z tohoto koutu světa se pak se čtenáři dělí v knize Asie od základu změněná. V Sovětském svazu ale také vystupuje v moskevském rozhlasovém vysílání pro Československo, přednáší mimo jiné na akademické půdě, a je dokonce jmenován členem novinovědné katedry fakulty žurnalistiky na charkovské univerzitě, jež nesla název Komunistická univerzita soudruha Arťoma.

Proti fašismu a válce

V té době již ale také hlasitě pozvedá hlas proti nastupujícímu nebezpečí fašismu. I proto patří k prvním, na které dopadl teror po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933. Hned druhý den po požáru Říšského sněmu (27. února 1933) je v Berlíně zatčen a uvězněn ve spandauské věznici. Z ní jej zachraňuje pouze československý pas. Po svém vyhoštění do Československa Kisch pak přináší jedno z prvních autentických svědectví o řádění tehdy triumfujících hitlerovců pod názvem V žalářích třetí říše. Tehdy vydává také své reportážní knihy Vstup zakázán a Dobrodružství v pěti dílech světa. 

Brzy se však přesunuje do Paříže, kde zastává významnou roli v protifašistickém hnutí. Rediguje antifašistický časopis Der Gegen-Angriff, který sehrává roli protipólu berlínského nacistického časopisu Der Angriff, stává se předsedou Svazu proletářských revolučních spisovatelů a důležitou postavou Světového svazu proti fašismu a válce. Proti nebezpečí fašismu a války Kisch bojuje doslova po celém světě. Známá je jeho cesta do Austrálie na protiválečný kongres v Melbourne, při níž mu ale tamní vláda odpírala vstup do země. Na australskou půdu se Kisch dostává až odvážným skokem z takřka šestimetrové výšky ze zaoceánské lodi a díky následné mobilizaci tamního veřejného mínění. Tuto svou cestu pak vylíčí v knize Přistání v Austrálii.

Na obranu Československa

Na Mezinárodním sjezdu spisovatelů na obranu kultury v Paříži Kisch jednoznačně deklaruje: »Mezi frontami není místa. Každý, kdo je pro kulturu, musí pro ni bojovat a musí najít své místo v boji po boku revolučního proletariátu.« Že k takovým lidem patří v první řadě on sám, není třeba zdůrazňovat. Když ve Španělsku propukla občanská válka, staví se Kisch zcela jednoznačně na stranu obránců republiky a demokracie, proti fašistickým pučistům. Španělské antifašisty i zahraniční bojovníky mezinárodních brigád, mezi nimiž je ostatně i jeden z jeho bratrů, navíc do země přijede i osobně podpořit.

S plnou vehemencí ale Kisch vystupuje proti fašistickým plánům směřujícím také proti zemi, jež mu byla domovem – Československu. Jako komunista prosazuje politiku důsledné obrany republiky před hitlerovským Německem. Jen několik měsíců před diktátem a zradou v Mnichově je navíc za Komunistickou stranu Československa společně s dalšími, např. Josefem Krosnářem, Bohuslavem Vrbenským, Jožkou Jabůrkovou, Václavem Vackem, zvolen zastupitelem ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy. Poté, co je naše země zahraničními i domácími zrádci obětována nacistickému Německu, prchá Kisch do Ameriky, kde se mu podaří usadit v Mexiku. Zde píše knihu o tamní realitě vydanou pod názvem Objevy v Mexiku. Zároveň vzpomíná i na domov – vzdálenou a hitlerovci okupovanou Prahu – když dopisuje svou knihu Tržiště senzací.

Ve svobodné vlasti

V dalekém Mexiku jej zastihuje radostná zpráva o osvobození Prahy vojáky Rudé armády a ukončení fašistické hrůzovlády. Přes oceán se hlásí do služeb v Československu, když píše tehdejšímu místopředsedovi vlády a předsedovi komunistické strany Klementu Gottwaldovi: »Byl bych nesmírně rád, kdybyste mi umožnili, abych mohl nějak přispět k výstavbě nové republiky.« Po více než pozitivní odpovědi se Kisch vrací do Prahy, kde se ale bohužel neshledává s naprostou většinou svých příbuzných, zavražděných v nacistických mučírnách a plynových komorách. Jeho rodný dům na pražském Starém Městě byl navíc nacisty vybrakován a okupanti zlikvidovali i jeho jedinečnou knihovnu s více než 4000 svazky.

Kisch se opět ve své vlasti vrhá do práce, spolupracuje s Rudým právem a plánuje také napsat knihu o realitě nového Československa. Do té se mu podaří připravit několik reportáží – Továrna na boty, napsanou během cesty do dědictví batismu se zbavujícího Zlína, Den s Petrem Bezručem, popisující setkání se slavným bardem slezského lidu nebo Poslední kroky K. H. Franka, v níž podal svědectví o posledních hodinách kata českého národa. Tehdy také píše jeden ze svých nejslavnějších textů – Karel Marx v Karlových Varech, který je věnován třem pobytům slavného revolucionáře v západních Čechách. Plánovanou knihu mu ale už osud dokončit neumožňuje. Ve své tolik milované Praze umírá 31. března 1948.

Dílo stále živé

Kisch se během své mimořádné životní pouti stal synonymem pro reportáž. Jeho knihy vycházely ještě za jeho života v ohromných nákladech a ve všech světových jazycích. Z reportáže navíc dokázal učinit bojovný nástroj v zápase za lepší svět. Úsilí o něj ostatně zasvětil celý svůj bohatý a plodný život. Jak nad jeho rakví pronesl jeho celoživotní soudruh a tehdejší náměstek předsedy vlády Antonín Zápotocký: »Egon byl všude tam, kde se pokrokové hnutí probouzelo, dralo kupředu, a kde se sváděly boje o proklestění nových drah pokrokového vývoje. Byl přítelem a kamarádem všech, kteří bojovali za osvobození, ať v kterékoli zemi a v kterémkoli světadílu.« Novinářské a spisovatelské pero se Kischovi stalo nástrojem, jímž se soustavně ostře stavěl proti nespravedlnosti, nesvobodě, útlaku a vykořisťování. Pro svou zanícenost a sílu pravdy, kterou obsahuje, tak zůstává Kischovo dílo stále živé i dnes.

Milan KRAJČA

FOTO – archiv autora