Richard Sacher: Francie se mi málem stala osudnou

od redakce

Richard Sacher je nejen spisovatelem, moderátorem, zpěvákem a astrologem, ale zároveň nadšeným cestovatelem. Zejména během posledních šesti let procestoval řadu zemí, všude pořídil několik fotoreportáží, které publikoval na cestovatelských webech. »Už v patnácti letech jsem s o rok starším kamarádem začal dobývat Evropu. Měli jsme pro strach uděláno,« prozradil nám rodák z Brna během rozhovoru, který se týká jeho turistických aktivit.

Jak tomu máme rozumět? Jezdili jste sami do ciziny v tak útlém věku?

Ano, strach a peníze jsme nikdy neměli, tudíž nám v tom nic nebránilo (smích)… Třeba jsme se v pátek odpoledne dohodli, že v sobotu ráno pojedeme na otočku do Rakouska. Městskou hromadnou dopravou jsme se dostali až na samý konec Brna, postavili se na kraj silnice a mávali na projíždějící auta. Pokaždé nám někdo zastavil a my buď přímo, nebo s přestupem dojeli za hranice, tam si každý z nás koupil jednu až tři čokolády, případně jinou sladkost, a jeli jsme zase zpátky. Tímto způsobem jsme zaháněli pověstnou nudu v Brně.

Co na to rodiče?

Matka z toho nebyla úplně nadšená, ale snažila se být nad věcí. Otec to, myslím, příliš neřešil. Když jsme se vrátili v pořádku z našeho prvního výletu, byli příště o poznání klidnější. My byli pro změnu postupně smělejší a vyráželi jsme na delší výlety, třeba do Vídně. Jednou jsme se stopem dostali až do Itálie. A jelikož jsme byli nadšenci do pop music, jezdili jsme tímto způsobem na koncerty do Prahy a Bratislavy. Časem jsem se vydával na cesty i sám, neměl jsem s tím problém.

Nikdy se vám nestalo nic špatného?

K žádné tragédii nedošlo, ale jednou jsme vyrazili z Prahy do Brna dost pozdě. Rychle se setmělo a nikdo nás nechtěl vzít. Tehdy ani nebyl moc velký provoz, a tak jsme strávili celou noc na dálnici. Abychom neusnuli, šli jsme pořád za nosem. Nějaký dobrák nám zastavil až za rozbřesku… A když jsem se jednou vracel z Bratislavy, viděl jsem, že se směrem ke mně řítí šílenou rychlostí osobní auto. Řidič zabrzdil asi dvacet metrů za mnou, já tam běžel, rychle jsem naskočil a on šlápl na plyn. Ručička tachometru rázem vylítla na 240 kilometrů v hodině. Byla to zběsilá jízda. Místy jsem schovával hlavu do klína, poněvadž jsem se bál, že vyletíme z dálnice nebo že narazíme do auta před námi. On se šíleně smál, hrozně si to užíval. Do Brna jsme dorazili asi tak za 45 minut…

A teď zpátky k cizině. Která cesta byla nejzajímavější?

S autostopem jsem skončil zhruba ve dvaceti letech, už to pak nebylo ono. Doba se změnila a já navíc začal pořádně vydělávat, tudíž jsem zpohodlněl a jezdil autobusem nebo vlakem. Postupem času jsem cestoval i letadlem, ale to už se jednalo o velké vzdálenosti. Ale abych odpověděl na otázku – hodně se mi líbilo v Bretani. Když mi bylo 22 let a pracoval jsem v novinách, houslista Karel Holas z kapely České srdce mě naložil do auta a odvezl mě do Plougonvelinu, kde kluci měli koncert s tamější hvězdou, hudebníkem Alanem Stivellem. Akce se konala venku, během produkce jsem se kochal úžasným výhledem na pevnost Fort de Bertheaume, stojící na skále čnící z moře v blízkosti pobřeží. V Bretani jsem strávil několik dní, uchvátilo mě to tam. Jejich muzika, příroda, hospody, gastronomie, zvyky… Na konci pobytu mě Karel odvezl do Paříže, kde jsem nastoupil do autobusu mířícího do Prahy.

Určitě to nebyla jediná nezapomenutelná cesta…

Dvakrát jsem absolvoval poznávací zájezd Velký okruh Marokem. Poprvé se mi tam natolik líbilo, že jsem se do této severoafrické země po třech letech vrátil. Přiletěli jsme do Agadiru, kde jsme přespali a ráno se vykoupali v Atlantském oceánu. Pak jsme nasedli do autobusu a během týdne projeli velkou část země. Poznali jsme Marrákeš, Casablanku, Rabat, Meknes, moderní i středověkou část Fésu, zavítali jsme i do pouště a pohoří Atlas, prohlédli si lyžařské středisko Ifran, skalní soutěsku Todra, filmové ateliéry ve městě Ouarzazate, palmérii v Tineghiru či opevněné město Ait Ben Haddou, kde se natáčely filmy Gladiátor, Kundun či Ježíš Nazaretský.

Kde jste byl nejvíckrát?

V Paříži, přibližně dvanáctkrát. Poprvé jsem tam vyrazil se známými na několik dní, bylo mi dvacet let. Po dvou hodinách strávených v ulicích města jsem dostal depresi, možná to byl spíš šok. Jdete po široké třídě a proti vám kráčí parta Arabů, pár sekund nato několik černochů, pak hned Číňan, Ind, další Arabové a černoši, sem tam typický Evropan, střídá ho Japonec… Nebyl jsem na to zvyklý, připadal jsem si jako pes na Silvestra, měl jsem chuť se někam schovat. Druhý den jsem se naštěstí uklidnil a Paříž si postupně zamiloval. Sice mám k některým věcem výhrady, ale rád se tam vracím. Navzdory komerční současnosti na vás dýchá historie – doslova na každém kroku. Nádherné stavby, muzea, starobylé kavárny, skvostné parky… A taky jsem se tam oblékal. V buticích místních návrhářů jsem nakupoval kalhoty, trička a módní doplňky, které v Česku nebyly k dostání. Jako zpěvák a moderátor jsem se snažil být vždycky o krok dopředu, co se módy týkalo. Dnes už to tolik neřeším. Naposledy jsem ve francouzském hlavním městě prožil týden v kuse, bylo to předloni v listopadu. Koupil jsem si letenku a bydlel jsem u kamaráda herce. Přes den jsem se toulal po všech možných čtvrtích Paříže a fotil jsem, večer jsem okupoval kavárny, bary a rockové kluby.

Kam se ještě rád vracíte?

Do bulharského Nesebaru, do italského historického města Lecce a nedalekého přírodního parku Porto Selvaggio, do francouzského letoviska Nice, na řecký ostrov Rhodos, moc se mi líbil region Chania na ostrově Kréta… Pracovně létám do Egypta, Tuniska, Turecka i na další řecké ostrovy, jako například na Samos či Korfu. Zaujal mě Amsterdam, Madrid i italské Benátky.

Máte nějaké adrenalinové zážitky?

Po kratičkém školení jsem se potápěl v Egyptě, v hloubce deseti metrů. V tureckém Kemeru jsem absolvoval tandemový paragliding z hory Tahtali, kdy jsem se společně s instruktorem vznášel na padákovém kluzáku ve výšce dva kilometry nad zemí. V horách arabského emirátu Ras Al Khaimah jsem dvakrát po sobě sjel nejdelší lanový skluz neboli zipline na světě. Na Azurovém pobřeží jsem skákal ze skály do moře. Na tomto místě jsem dvakrát málem zemřel.

Co se stalo?

Chtěl jsem skočit do vody ze zhruba osmi metrů, ale na poslední chvíli mě zastavil místní sportovec a řekl mi, že bych dopadl na ostré kameny pod hladinou a nepřežil bych. Ukázal mi, kam můžu skákat, aby se mi nic nestalo… A dva roky předtím se mě o třicet metrů dál pokusil zabít psychopat! Opaloval jsem se na malé pláži a začal mě otravovat nějaký blázen. Křikl jsem na něj, ať mi dá pokoj, a on se vzdálil. Po chvíli jsem usnul. Vzbudila mě tupá rána a křik lidí, co se opalovali poblíž. Nade mnou byla asi dvacetimetrová skála a nahoře vedly vlakové koleje a poměrně široký obrubník, po kterém se dalo chodit. Ten člověk tam vylezl po pěšině, vzal velký a poměrně těžký placatý kámen a hodil ho na mě. Dopadl necelý metr od mojí hlavy…

Kam se hodláte vydat letos?

Alespoň na některá z míst, která jsem jmenoval mezi oblíbenými. Rád bych do Bulharska, Řecka a Itálie. Láká mě i Portugalsko, hlavně Algarve. Pracovně se nejspíš podívám na Kypr a Kapverdy. Nedávno mě na internetu zaujalo několik přírodních lokalit na ostrově Mallorca… Nemám rád dlouhé lety a nástrahy přírody, tudíž mě příliš neláká většina exotických destinací. Ale nikdy neříkej nikdy!

Kterou českou lokalitu máte nejraději?

Jeseníky – Ramzovou a Petříkov. Jezdil jsem tam už jako dítě s rodiči – v létě na túry, v zimě lyžovat. Je tam pohoda, klid a hlavně krásná příroda. Čas od času se seberu a odjedu tam sám, alespoň na prodloužený víkend.

Marcela ŠPIČKOVÁ

FOTO – archiv Richarda SACHERA

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.