Tzv. nátlakový Němec hrabě Alois Serényi (1893-1957) získal v rozporu s prezidentskými dekrety československé občanství (in memoriam). Na základě toho jeho potomci získali v roce 2017 do vlastnictví majetek v lázeňském městě Luhačovice – mj. tamní zámek. V tom dosud sídlila základní umělecké škola a dům dětí a mládeže, které se musely přestěhovat do jiných prostor. Majitelem luhačovického zámku je nyní Franz baron Thienen-Adlerflycht.
Touto problematikou a obecně restitučními nároky šlechty s nacistickými vazbami se dlouhodobě zabývám jako badatel. O skutečnosti, kterou považuji za historicky nesprávnou, jsem již publikoval v této rubrice Naší pravdy 20. února 2025. Nyní jsem zjistil další podstatná fakta o tom, kým byl hrabě Serényi, a podělím se o ně se čtenáři a čtenářkami.
V bádání o protektorátní činnosti hraběte Aloise Serényiho se zmocněncem reichsprotektora von Neuratha baronem Uexküllem v Lázních Luhačovice jsme se spolupracovníky pokročili. Když jsem publikoval ve zmíněném vydání NP č. 8/2025 fotografii účastníků konference Hospodářské skupiny Lázní Luhačovice v roce 1941, kde dva očití svědkové označili Serényiho po boku barona Uexkülla, nechali jsme ještě pro kontrolu provést forenzní průzkum fotografií. Forenzní výzkum totožnost Serényiho nepotvrdil. Přednost forenznímu průzkumu jsme dali pro jistotu, i když pamětnické určení nijak nezpochybňujeme. Poté jsme zmíněnou fotografii z důkazních materiálů proti panu Serényimu vyřadili a hledali jiný důkaz. Debatu o pamětnickém určení versus forenzním určení necháme jiným.
Nevyvratitelná informace
Ovšem nalezli jsme důkaz přímo v protektorátním tisku Luhačovických listů, kde byla otištěna oficiální zpráva o konání konference barona Uexkülla s Hospodářskou skupinou Lázní Luhačovice v roce 1941. Článek Luhačovických listů měl titulek První konference lázeňských a zřídelních podniků v Luhačovicích a citoval účast prof. Kužmy, předsedy správní rady lázní, hraběte Aloise Serényiho, místopředsedy správní rady, a lázeňského lékaře B. Součka na konferenci s baronem Uexküllem a vládním radou Beckem ve slavnostně vyzdobené síni radnice města Luhačovic.
Na rozdíl od citované fotografie tato zpráva nepotřebuje žádného dalšího dokazování, neboť je to nevyvratitelná informace protektorátního listu. Takže spolupráce hraběte Serényiho se zmocněnci říšského protektora Konstantina von Neuratha nemusí dokazovat fotografie, nýbrž oficiální tisková zpráva protektorátního zdroje.
Na tomto příkladě je vidět, jak složité problémy přináší bádání o protektorátní éře, a na druhé straně, jak při heuristické píli lze doložit fakta i jinak než jen archivně, pamětnicky nebo fotograficky.
Potomci dychtili po majetku
Hrabě Serényi se stal v Luhačovicích akcionářem a místopředsedou správní rady Lázní Luhačovice, stýkal se zásadně s protičeskoslovenskými a za okupace německými nebo proněmeckými majiteli zámků. Stal se příslušníkem Volkssturmu založeného Hitlerem. Rodina nehovořila česky, dcery byly členkami Říšské pracovní služby Reichsarbeitsdienst, čímž se údajně chlubily na veřejnosti. Jedna z nich jako nezletilá roku 1943 vstoupila do NSDAP s registračním číslem 9418879, a to na den Hitlerových narozenin. Údajným nacistou byl i syn Otto sloužící ve wehrmachtu (nemožno ověřit v Bundesarchivu SRN pro neproběhlou lhůtu archivního zákona SRN).
Po válce však vyšetřovací komise nevzala v potaz všechny tyto skutečnosti. Průšvih začal již v letech 1945-46, kdy komise prověřila Serényiho jen podle prezidentského dekretu č. 16, a ne podle dalších dekretů.
Serényi poprvé prchal s manželkou v roce 1945, byl chycen a dán do internace v Hradišti k nucené službě. Pak zametal ulice a jeho druhou manželku ostříhali dohola jako kolaborantku. Když Serényi v roce 1948 uprchl z ČSR podruhé, nic se už nezkoumalo. V 90. letech se však vše otevřelo a po majetku sáhli jeho potomci.
Jenže restituce zasáhly do podnikání mnohých podnikatelů v místě, ale i do zájmů města. Nyní probíhají soudy s podnikatelem, který má od města pronajaty hospodářské budovy přilehlé k zámku. Dále bude soud s vedoucím kempu u Pozlovické přehrady, kde restituce odřeže celé zázemí kempu – restauraci, sociálky, většinu parkovišť a chat. Mnohaletá práce podnikatelů, kteří nabyli pozemky a budovy v dobré víře (bona fide), a to bez oznámení tzv. blokačního restitučního břemene příslušnými úřady při jejich koupi, tak je fatálně ohrožena.
Město Luhačovice přišlo o tisíce hektarů lesů, dále nesmí rozšiřovat hřbitov kvůli zásahu do majetků Thienenů-Adlerflychtů. Tito potomci po Sérenyim (rakouská šlechta) v rámci restituce dostali i panství Lomnice u Tišnova a tamní zámek, a ještě se soudí o mobiliáře po roce 1945 svezené do tří dalších zámků. Podotýkám, že i strýc Thienen-Adlerflychtů byl rakouským příslušníkem brigády SA, který se podílel na arizacích v Rakousku, což napsala rakouská redaktorka Marianne Enigl v časopise Profil už roku 2009.
Osobně mám pověření od města Luhačovic ke hledání materiálů o Serényim, a to i v zahraničních archivech. Mrzí mně, že to, co by měl dělat stát, děláme jako dobrovolníci. Myslím, že to je hanba tohoto státu.
PhDr. Jiří JAROŠ NICKELLI
Autor je promovaný historik. Je dokumentátorem restitučních kauz, členem Jednoty ČsOL Brno II a ČSPB Moravská Třebová. Je emeritní předseda Historicko-dokumentační komise ČSBS Boskovice a ÚV ČSBS.
2 komentáře
Až si po tisíci letech někdo vzpomene, že měl nějakého předka, kterému ublížili komunisté nebo nacisté a něco mu vzali, budeme mu muset vydat takový majetek, aby až do smrti nemusel ni dělat a mohl v klidu buzerovat ostatní. A samozřejmě že v restitucích dostávají příděly jen ti bohatí, co mají na úplatky. Tři čtvrtiny těch, co získaly majetek v restitucích patří za mříže za korupci. Dokonce náš politik Karel Schwarzenberg přiznal i v televizi, že „musel“ dávat úplatky. V jakémkoliv normálním státě by ho okamžitě zavřeli, ale u nás se mu omluvíme a přidáme další majetek. Chudáčkům držíme u hlavy pistoli aby museli dávat úplatky. Možná by se jim ty úplatky měly začít zpětně proplácet i s úroky. Je to podobné jako kauza Diag Human. Oni chtějí prachy za to, že nedostali zakázku. Ale to že někdo vybere někoho jiného je prostě soutěž. Pokud je soutěž špatná, je ten kdo ji pořádá dost potrestán tím, že vybere horšího. Platit miliardy za to, že někdo nedostal zakázku? Přestavte si, kdyby to tak fungoval i v soukromém sektoru a firmy se žalovali za to, že jiná zakázku dostala jiná firma. Ale stát v kapitalismu prostě může okrádat každý, kdo má dost peněz a dostatečně velký zmetek. A to je přesně princip kapitalismu. Ne nabídka a poptávka. To funguje jen na začátku, než někteří zbohatnou natolik, aby stát ovládali (nebo ovládali jeho korupci). Vítejte v kapitalismu 21. století.
Útočné války jsou velké lidské svinstvo, ale obranné války jsou nutná a dobrá věc. I když útočné války se váleční parchanti vždy snaží „mírově“ zamaskovat, jako Hitler tvrdil, že „Poláci napadli Německo“, nebo že „Pan Putin je agresor, který napadl Ukrajinu“..
To co ten článek popisuje je válečná záležitost, kdy se mnohým zlodějům, fašistům a prostě lidským parchantům podařilo dočasně zmizet a v tichosti i dále působit a čekat na dobré příležitosti, jak se zase dostat ke korytu.. Proto je velmi nutné i poválečně tyto svině pořád dále a nekonečně hledat a cíleně likvidovat, jako to po válce židé prováděli s německými fašisty všude na světě.. Kapitalisticky neúměrné a společensky vykořistěné bohatství musí být trestné a konfiskovatelné.. Čína takové společensky škodlivé parchanty vůbec netrpí a nepřipouští. Čínský boháči jsou tam jedině velmi dobře společensky začleněnou a všem prospěšnou složkou, jak to má v komunistické společnosti *správně být… (*“správně“ ve dvojím slova smyslu, jako něco je správné, a něco je pod správou)…
Komentáře jsou uzavřeny.