Tiše buší Ploština. A jitří každý nerv

Městské divadlo Zlín nabízí divákům ve své 80. sezoně pozoruhodné dílo soudobého slovenského divadelního režiséra a dramatika Dodo Gombára (*1973) Tiše buší Ploština. Divák ani nedutá a prožívá osudy obyvatel valašských pasek brutálně umučených německým komandem 19. dubna 1945 za pomoc partyzánům. V samém konci války. Světová premiéra představení se konala 28. února ve Velkém sále.

Inscenace, jež je výjimečně působivá, vznikla ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Gombár nalezl inspiraci v reálné historické literatuře: Ploština žaluje! od Vladimíra Růčka, Smrť sa volá Engelchen od Ladislava Mňačka, Smrt si říká Tutter od Luďka Navary a také u historiků Národního památníku Ploština (ostatně ve foyeru divadla jsou umístěny propagační materiály NP Ploština).

Autor však nešel »jen« cestou historické rekonstrukce. Na základě autentických pramenů a literatury popustil uzdu fantazii a vytvořil svébytnou, mnohovrstevnatou výpověď o paměti, vině i naději.

Gombár, který se »vrátil na místo činu«, neboť v letech 2006-09 stál v čele zlínských divadelníků jako umělecký šéf, promyslel koncepci díla tak, že se prolínají různé časové roviny. Divák se pohybuje mezi obdobím před tragédií, v jejím průběhu, v období jejího poválečného vyšetřování i cca tři desítky let poté, a to i různě »napřeskáčku«. Přesto je tento způsob vyprávění promyšlený a funkční a jednotlivé vrstvy vytvářejí celek, který postupně odhaluje hlubší významy.

Zvítězí vlk, kterého krmíme

Výrazným prvkem inscenace je práce se zvukem a hudbou. Herecký soubor (na scéně 25 herců a hereček) se zapojuje i do zpěvu, který spolu s dokonale sladěným rytmickým dupáním vytváří působivou zvukovou krajinu. Právě rytmus, střídající se s tichem, se stává jedním z hlavních nositelů emocí. Choreografie se ujal Jiří Hejcman. Hudební složka, o niž se postaral slovenský hudební skladatel Róbert Mankovecký, zde není doplňkem, ale plnohodnotnou součástí výrazu. Ostatně zvuk zanikající v tichu je obsažen již v názvu.

A aby byla informace o hudbě úplná, dodávám, že na scéně je umístěna bicí soustava, která je vkomponována do kulis vypálené osady (scéna Jaroslav Milfajt). Bubeník, resp. půvabná bubenice na scéně nejsou samoúčelní. Představují alegorickou postavu Svědomí. Režisér a autor v jedné osobě totiž připojil kromě reálných postav – inscenace vychází z autentických výpovědí pamětníků – také smyšlené průvodce Vojnu, Čas a Svědomí. Možná se inspiroval Komenského Labyrintem světa a rájem srdce s alegoriemi Mámení a Všudybuda.

Silným momentem je závěrečná reflexe známé metafory o dvou vlcích v každém z nás: jednom dobrém, laskavém, soucitném a láskyplném, a druhém zlém, plném hněvu, nenávisti a chamtivosti. Odpověď na otázku, který z nich zvítězí, zní prostě: Ten, kterého krmíme. A to je nejvýraznější poselství inscenace. Živená nenávist vůči jiným, živená agrese přináší jen zkázu a zmar. Kéž by toto poselství letělo ze zlínského divadla do celého světa!

Pietní akt se blíží

Návštěva představení může být silným zážitkem sama o sobě. V kombinaci s pietním aktem na Ploštině, který se letos koná 19. dubna, však získává ještě hlubší rozměr: propojuje uměleckou výpověď s konkrétní historickou pamětí místa. Další představení v Městském divadle Zlín jsou v plánu 11., 17. a 24. dubna (viz divadlozlin.cz).

Součástí představení, jež se v rámci regionální dramaturgické linie snaží připomenout významné osudy a události Zlínského kraje, je také krátký rozhovor s historikem Ondřejem Machálkem. Tato předtočená vložka zpomalí celkovou dynamiku a může působit mírně nepatřičně. Gombár však usiloval záměrně o to, aby o Ploštině promluvil znalý historik, který se na její drama podívá jinak, než jak to dokáže divadlo.

Gombárovo Tiše buší Ploština není jen divadelním představením. Je to hluboký zážitek, který diváka nenechá ani na okamžik vydechnout. A může ho přemoci i dojetí. (Psáno z představení 26. března)

Monika HOŘENÍ

FOTO a plakát – divadlozlin.cz