Tokijský tribunál odsoudil válečné zločiny

Tokijský tribunál nebo také Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (International Military Tribunal for the Far East, IMTFE) byl zřízen k souzení a potrestání vůdců Japonska po druhé světové válce podobně jako Norimberský tribunál v Německu. Tribunál zasedal od 3. května 1946 do 12. listopadu 1948 v Tokiu.

Právním základem pro tento soud je Charta Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ, která byla vyhlášena 19. ledna 1946. Charta určila zákony a postupy, kterými se měl Tribunál řídit, včetně typů zločinů; 25. dubna 1946 byla v souladu s ustanovením Článku 7 Charty vyhlášena původní Pravidla postupů Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ.

Tribunál se měl zabývat třemi typy zločinů spáchaných během druhé světové války: Zločiny proti míru, Válečné zločiny, Zločiny proti lidskosti. Válečné zločiny méně významných (níže postavených) osob byly souzeny dalšími procesy zvlášť v jiných městech. Tribunálu předsedala porota složená z 11 soudců – každý byl jmenován jednou z vítězných spojeneckých mocností (USA, SSSR, Velká Británie, Čína, Nizozemí, Prozatímní vláda Francouzské republiky, Austrálie, Nový Zéland, Kanada, Britská Indie a Filipíny). Předsedou tribunálu byl jmenován australský zástupce sir William Webb, soudce Nejvyššího australského soudu.

Žalobci byli rovněž složeni z 11 členů jmenovaných jednou z vítězných spojeneckých mocností. Na čele žalobců stanul vrchní prokurátor Joseph Keenan z USA.

Proces a rozsudky

První zasedání Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ se uskutečnilo 3. května 1946 v Tokiu a proces trval 2,5 roku.  Poslední svědectví byla vznesena do poloviny listopadu 1948, následně byl soud na půl roku odročen, aby se mohl dobrat ke spravedlivému rozsudku. Rozsudek byl čten od 4. do 12. listopadu 1948. Konečný rozsudek Tribunálu plně podpořilo 8 soudců, 3 měli výhrady k závěrečnému usnesení (zástupce Francie, Nizozemska a Indie).

Žaloba vznesená v procesu s japonskými válečnými zločinci se skládala z 55 bodů, které definovaly 3 základní části: Zločiny proti míru, Konvenční válečné zločiny a Zločiny proti lidskosti. Bylo definováno období trvání agresívní války Japonskem od 18. září 1931 (proti Čínské republice) do 2. září 1945. Na lavici obžalovaných usedlo 28 představitelů japonských ozbrojených sil i politických vůdců, rozsudek si vyslechlo 25 obviněných (dva obžalovaní zemřeli přirozenou smrtí před vynesením rozsudku, jeden obžalovaný se během soudního řízení nervově zhroutil a nakonec nebyl souzen).

Ze zločinů proti míru bylo obviněno 25 vojenských a politických představitelů. Více než 300 000 japonských občanů bylo obviněno z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, většinou z týrání a zneužívání vězňů (zločiny spáchané japonskými jednotkami během okupace Koreje a Číny, zvláště pak Mandžuska, nebyly součástí procesu. Čína sama vedla 13 tribunálů, které vedly k 504 odsouzením a 149 popravám). Každý z obžalovaných měl k dispozici japonského obhájce a amerického poradce.

Sedm osob bylo odsouzeno k smrti oběšením za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti: Hideki Tódžó (předseda vlády a ministr války), Kóki Hirota (ministr zahraničních věcí) a pět generálů – Kendži Dohihara, Seiširó Itagaki, Heitaró Kimura, Iwane Macui a Akira Mutó. Byli popraveni 23. prosince 1948.

Šestnáct dalších obviněných bylo odsouzeno k doživotnímu vězení, tři zemřeli ve vězení, zatímco zbylých 13 bylo v roce 1955 podmínečně propuštěno. Dvěma obžalovaným byly vyměřeny časově omezené tresty: ministru zahraničí Šigenori Tógó (odsouzen k dvacetiletému vězení) v roce 1949 ve vězení zemřel, a ministru zahraničí Mamoru Šigemicu, odsouzen k sedmiletému trestu, byl v roce 1950 podmínečně propuštěn a pokračoval jako ministr zahraničí ve vládě premiéra Ičiró Hatojama.

Kritika

Kritika trestního tribunálu pro Dálný východ byla z velké části shodná s kritikou tribunálu v Norimberku, včetně kritizování uplatňování retroaktivity a označování tribunálu za „spravedlnost vítězů“. Jedna z nich byla v tom, že na rozdíl od Norimberku tento tribunál byl pod přímým vlivem Američanů. Byť členové tribunálu zastupovali 11 různých spojeneckých zemí, byl zde pouze jeden tým obžaloby (oproti čtyřem v Norimberku), vedený Američanem Josephem B. Keenanem.

Mnoho historiků kritizuje činnost generála Douglase MacArthura a jeho podřízených, kteří usilovali o očištění císaře Hirohita a členů císařské rodiny zapletených do války a zbavení je trestní odpovědnosti. Japonský císař Hirohito nebyl soudně stíháni za účast na jakýchkoli zločinech.

Spojenci omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy. Proto když příslušníci ozbrojených složek Spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni (postavení před soud je věc jedna, ale odsouzení vlastních válečných zločinců je věc druhá).

Procesy s dalšími válečnými zločinci

Tokijským tribunálem tato snaha neskončila, stovky dalších válečných procesů se odehrály v dalších státech. Hlavní tíži však nesly americké a britské úřady. Každá si ustanovila vlastní vyšetřovací komisi, Američané v Tokiu a Britové v Singapuru.

Svatomír RECMAN

FOTO – archiv autora