Žalm Moravy

Landsmané v Brně budou čelit účtování s minulostí

Pokud chce mít Sudetoněmecký landsmanšaft (SdL) 22. až 25. května svůj sjezd v Brně, zřejmě se chtějí jeho členové a příznivci vracet na místa činů svých předků. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Místo dodržování česko-německé deklarace si sami říkají o vystavení účtu o tom, co se v Brně v době německé okupace dělo českým a moravským občanům a jaký podíl na tom nesli i brněnští Němci.

Zřejmě se chtějí dovědět více o svých předcích. A je na pamětnících a historicích, abychom jim v tom vyšli vstříc. Jinak by si přece svůj sjezd pořádali tam, kde žijí, a netrmáceli by se až do Brna. Pro poučení z minulosti se chystá do Brna přijet i bavorský premiér Markus Söder. Jestli zapomněl na příčiny, které vedly k transferu německého obyvatelstva, předložíme i jemu vzpomínky těch, kteří už nejsou mezi námi a kteří nás varovali před zapomínáním a tím, že se jednou budou chtít vrátit.

Nacismus byl státní ideologií a politikou Německa, ke které se většinově přihlásili i Němci žijící v Československu. Vždyť 1 162 617, tedy každý třetí, dostal vyznamenání od Hitlera. Děti a mnohé ženy do toho asi zahrnuty nebyly.

A na rozdíl od této nacistické ideologie a politiky nebylo státní ideologií a politikou poválečného Československa se krutě mstít, ale vypořádat se se zrádci a kolaboranty. Kdyby nedošlo k odsunu, mnoho z odsunutých by stálo před spravedlivými soudy. Jejich potomci už na to zapomněli? Jednotlivé excesy českých lidí po tak kruté válce byly odsouzeny a rozhodně nebyly většinovým jevem, jak se nám snaží dnešní kolaboranti se SdL namluvit.

Smutné čtení Rajmunda Habřiny

Ti, co přežili okupaci, věznění, mučení a koncentrační tábory, po sobě zanechali svoje svědectví. Jedním z nich je i Rajmund Habřina, rodným jménem Raimund Chatrný, narozený 20. září 1907 v Příbrami na Moravě, moravský učitel, básník, novinář a spisovatel. Zemřel 2. dubna 1960 ve věku 52 let a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně. Po osvobození a návratu do vlasti z koncentračního tábora uspořádal z výpovědí svědků sborník pod názvem Žalm Moravy. Fotografie ke knize dodal Zdeněk Minařík. Kniha vyšla v Brně, nakladatelství Mír v roce 1948.

Žalm Moravy by si měli přečíst všichni ti, kteří organizují sjezd landsmanšaftu v Brně a kteří se ho hodlají zúčastnit. Je to smutné čtení. Sám autor sborníku v úvodu píše: »V životě lidí a národů jsou rány, které sice již nekrvácejí, ale po nichž zůstává trvalá jizva. Na pohled zaschlé a zacelené, jsou schopny otevřít se a znovu krvácet. I Morava má takové rány, jež jí byly zasazeny šestiletou okupací. A třebas již dávno ustalo gestapácké běsnění a na nacistických popravištích zaschla krev jejích synů a dcer, přece se dosud nemůže dopočítat úděsného krvavého salda obětí za revoltu svých bojovníků za svobodu proti okupantským vetřelcům«.

Kniha mapuje působnost gestapa na půdě hlavního města Moravy od bývalého policejního ředitelství přes Mozartovu ulici, Cejl, Špilberk, Sušilovy koleje, Kounicovy koleje, Pod Kaštany a právnickou fakultu až k přípravě věznice v podzemí kasemat hradu Špilberk a výstavbě rozsáhlé věznice s třemi stovkami samotek v těsném sousedství Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

A právě na jedné z »úřadoven« na Právnické fakultě Masarykovy univerzity zanechali po sobě výmluvný nápis: »Wir kommen wieder. Aber dann…!« »Přijdeme opět. Ale potom…!« Snad tento stručný, ale obsahově výmluvný vzkaz nepotřebuje výkladu.

Jen vězením v Kounicových kolejích prošlo na 30 tisíc našich lidí. Jak uvádí Rajmund Habřina, na 1300 jich zde zahynulo. Další byli posíláni do koncentračních táborů, kde mnozí umírali za nelidských podmínek. Z Brna bylo odesláno na smrt také kolem 10 tisíc Židů, z nichž přežilo jen asi 700.

Ve sborníku Žalm Moravy se na str. 9 píše: »Do osudu zatčených nejhlouběji zasahoval referát IIA, určený pro levicové organizace, pro účastníky španělské občanské války a pro ty, kteří se vrátili z pobytu v SSSR, referát IIBM, později rozšířený o IIBM/So, určený pro český národní odboj jednotlivců a skupin, referát IISab, (později IIIB), určený pro sabotáže, referát IIG pro nedovolené držení zbraní a poslech zahraničního rozhlasu, IIP pro věci tiskové, IIIA pro obranné zpravodajství, referát IIE se zabýval výhradně delikty hospodářskými.«

A jakých vyslýchacích metod gestapo používalo? Na téže str. 9 se uvádí: »Rány holí, býkovcem nebo gumovým obuškem s olověnou kuličkou na konci jim byly běžné. Nejraději bili na obnažená chodidla nebo záda. Omdlel-li vyslýchaný bolestí, polili ho studenou vodou a v bití pokračovali. Vyšetřovaným trhali nehty a lámali prsty. S oblibou píchali za nehty a do chodidel špendlíky a párátka. Nutili vyslýchaného, který stál na špičkách, dívat se několik hodin do ostrého světla lampy. Aby ho ponížili, dávali mu vypít obsah plivátka… V III. referátě donucovali vyslýchané k výpovědi bolestivou křečí, kterou navozovali elektrizačním aparátem. Jindy zase vháněli hadicí do nosu z bateriového přístroje plyn a v nastalé agonii mučeného vyslýchali. Jedním z nejtěžších vyslýchacích prostředků brněnského gestapa byl výslech vanový, při němž se vyšetřovanému vrhala voda z hadice do úst, do nosu a do uší, takže mu hrozilo zadušení. Těžkými výslechy neblaze prosluli zejména gestapáci Zehetmayer, Golda, Seitz, Rotter, Lewitschek, Wiedermerth a Schmidt. Není mnoho politických vězňů, kteří všechna muka těžkých výslechů přežili: mnozí byli od výslechů dopravováni přímo do brněnského krematoria a mnohým dal dr. Pilný a později dr. Marquart usmrcující zástřik. Gestapáci odcházeli po těžkých výsleších k pitkám do baru, který si vybudovali s pomocí českých vězněných výtvarných umělců přímo na právnické fakultě.«

Toto vše by nebylo třeba připomínat, kdyby SdL a jeho podporovatelé z řad některých českých politiků, spisovatelů, filmařů, aktivistů Meeting Brno nezaměňovali příčiny a důsledky a mladé generaci nepředkládali zkreslenou historii, neoživovali staré rány provokativním pořádáním sjezdu.

Kdyby zvítězili, nastoupil by plán genocidy

Je známo, že britský prokurátor Shawcross označil za nejstrašnější dokument Norimberského procesu plán Němců na vyhubení, zgermanizování a zotročení českého národa po válce. Ani nás nepřekvapuje, že Němci měli tento plán na vyhubení českého národa připravený, spíše by nás po staletých zkušenostech s naším sousedem překvapilo, kdyby jej připravený neměli. Nacisté první etapu tohoto plánu za okupace již prováděli. A nikdo z nás nepochybuje, že by jej provedli celý se všemi důsledky, kdyby byli zvítězili… A touhou a vnitřní potřebou sborníku Žalm Moravy je být věčně živým mementem, které varuje a zapřísahá. Neboť odsunutí sudetští Němci, kteří roku 1938 volali, že chtějí žít jako svobodní němečtí lidé ve své pravé vlasti, že chtějí ‚domů, do říše‘ volají dnes hlasitě po návratu z Německa a Německo samo bude kdykoliv ochotné dát se Západu k dispozici, umožní-li mu obnovu jeho starých vyhlazovacích snů.«

Copak můžeme zapomínat a nepředávat dalším generacím to, co je v knize Žalm Moravy zaznamenáno? Jak se zacházelo s našimi lidmi ve vězení, koncentračních táborech, kolik lidské odvahy bylo nutné vynaložit, abychom my žili? A dnes vítat potomky těch, kteří to všechno způsobili?

Anna ŠTOFANOVÁ