Zmizely exponáty… Muzeum, nebo nemuzeum?

Hlavní město Praha s nemalými náklady zrekonstruovalo historickou – hlavní – budovu Muzea Prahy, která se nachází od roku 1898 v ulici Na Poříčí (poblíž autobusového nádraží). Největší raritou a skutečnou „hvězdou“ jeho sbírek byl a zajisté nadále je Langweilův model Prahy, jenž zafixoval vzhled centra Prahy první třetiny 19. století. Muzeum v prosinci otevřelo své brány. Jak vypadá nová expozice? Jedním slovem – rozpaky.

Současné pojetí tohoto předního pražského muzea, jež by mělo mít ambici předkládat malým i velkým návštěvníkům historii města od úsvitu dějin, je věru originální. Dokládá to i heslo na letáčku, který si můžeme vzít u pokladny: „U nás se muzeuje jinak.“ Základní sdělení je, že zmizely všechny historické exponáty (až na jeden, který se rozdělil na dílčí části). Může být muzeum bez exponátů? Podívejme se tedy, jak se zde „muzeuje“.

Expozice přibližuje Město v čase. „Jedno město. Přes 200 let starý papírový model. A pět sálů, které vás vtáhnou do děje.“ Zní to lákavě, ale co se v sálech nabízí k prohlížení? Potemnělé prostory rozdělené tmavými závěsy od stropu až na zem (jde o uměleckou práci výtvarníka Patrika Hábla), v nich velkloplošná plátna, na která se promítají různé animované výjevy z určitého historického údobí Matky měst. V prvním sále nazvaném Město je to Praha 30. let 19. století, která je provinční, bez veřejné dopravy, továren i osvětlení a kromě různých pohrom ji sužují i povodně. Druhý sál Společnost má přibližovat každodenní život Pražanů různých společenských vrstev či profesí.

Třetí sál Jedinec má být setkáním s autorem jedinečného papírového modelu Prahy Antonínem Langweilem (1791-1837). Animovaný příběh o něm se odvíjí na třech kulatých plátnech. Pak přichází potemnělá místnost věnovaná samotnému modelu. To, co dosud ukazovalo genialitu autora i krásu města nad Vltavou, vystavěného generacemi stavebníků, architektů, stavitelů, řemeslníků a zedníků, zaniká, neboť celý model je rozdělen na kusy. A ty jsou umístěny ve 12 cylindrických vitrínách. Ano, čtete dobře – monumentalita Langweilovy pečlivé mnohaleté práce je pryč, protože dílčí části (například samostatný Karlův most) zcela rozbily celkový dojem. Kam dali muzejníci rozum, když takto naložili s kulturní památkou?

Poté, co návštěvník projde od vitríny k vitríně a snaží se zaostřit na detaily (přičemž občas k němu promluví animovaný Langweil), přejde do pátého sálu Proměna města. Tam jsou 20metrová plátna rozmístěna dokonce ze dvou stran, zpředu i zezadu, a nelze je očima z té blízkosti ani přehlédnout. Ačkoli se muzeum chlubí, že se nacházíme v „technicky nejvyspělejším muzejním sále České republiky, který nabízí také interaktivní prvky“, na mysl mi zde šly úplně jiné otázky: Co jsem se vlastně o historii Prahy dozvěděla? Je multimediální systém bez hmotných exponátů ku prospěchu věci? Nebyla jsem spíše v kině? 

V letáčku je zdůrazněno, že animace byly vytvořeny ručně. S vývojem interaktivních her, které zřejmě ocení mladí, pomohli studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Výhodou je vstup zdarma. Tedy zajděte, ať to vidíte na vlastní oči. Malé děti si mohou v přízemí zaskákat na skákacím „mraku“. To, co naštěstí zůstalo, je cykloramatický obraz Antonia Sacchettiho  Pohled na Prahu z Malostranské mostecké věže, dokonce je možné se jím kochat z malého balkonku.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka