Bezpečnost vs. zisky zbrojařů

Již první týdny po inauguraci Donalda Trumpa přinášejí do evropského regionu – a potažmo s odstupem i do České republiky – změny, které pamětníci mohou srovnávat s dopady Gorbačovovy perestrojky před čtyřiceti lety. Rozsah požadavků radikálních změn jak v celkové strategii tehdejšího uskupení socialistických zemí, tak ve zmatečných reakcích tehdejších vládnoucích komunistických elit je ale jen odvarem nynější paniky vládnoucí jak v obou bruselských centrálách EU i NATO, tak v pražské kavárně či ve Strakovce.

Studená sprcha však přichází v době, kdy stupňování již tak nebývale robustní masáže obyvatelstva v jeho přípravě na válku začínalo nést své ovoce: po otestování průchodnosti požadavku na dvouprocentní výši zbrojních výdajů vůči hrubému domácímu produktu i za cenu okradení skoro tří miliónů bezbranných seniorů zkrouhnutou valorizací jejich penzí, okleštění platů většiny státních zaměstnanců a rozpočtovými škrty, kde se dá, se zbrojařská lobby osmělila svůj požadavek na růst svých zisků zajistit více než zdvojnásobením zbrojních výdajů v zemích NATO. Už ne dvě procenta, ale rovnou procent pět. A co nejrychleji – ať to stojí, co to stojí!

Lze rozumět tomu, že s tímto požadavkem přišel největší zbrojařský komplex ve Spojených státech a (mezi řádky) ho nebojácně tlumočil ve svém inauguračním projevu nový prezident Trump, když řekl: »Místo toho, abychom zdanili své občany, a na jejich úkor prospívali jiným, zdaníme zahraniční země, abychom obohatili naše pracující. (…) Budou to obrovské částky, které vytvoříme pro naše občany od našeho ministerstva financí, ze zahraničních zdrojů, a americký sen se opět vrátí, bude vzkvétat.«

Vedle exportu energií by to měly být příjmy z násobných objemů prodejů amerických zbraňových systémů včetně letadel, což je jedna z mála zbývajících možností, jak oddálit rozpočtový debakl USA. Krajně sobecké, ale z hlediska Američanů naprosto pochopitelné. A ve světě už není mnoho solventních regionů – a Evropská unie a dosud málo zadlužená Česká republika k nim patří (máme zatím jen asi poloviční poměr státního dluhu k HDP, než činí průměr EU).

A lze také rozumět Trumpově strategii řešení konfliktu na Ukrajině – načas ho utlumit a hlavně neztratit tvář jako po afghánském debaklu. Mezitím donutit evropské spojence, aby své Amerikou požadované více než zdvojnásobené zbrojní náklady utrácely převážně za nákup amerických zbraní. S argumentem, že USA hrozí z ukrajinského konfliktu brzy vycouvat a hodlají nechávat jeho další pokračování na Evropanech a jejich penězích.

Dvě mouchy jednou (Trumpovou) ranou

Současně tak chce Donald Trump zabít dvě mouchy jednou ranou: zaprvé své vojenské kapacity dosud orientované na evropský kontinent (s tradičním argumentem ho bránit před »agresivitou komunistického SSSR«, potažmo aktuálně nyní »zákeřně putinovského« Ruska) postupně převádět do horkého prostoru jihovýchodní Asie, neboť je zřejmé, že právě tam se odehraje budoucno XXI. století (kdy Evropa bude jen paběrkovat), a zadruhé se veřejně prezentovat coby mírotvorce (kdy účet za konflikt vyprovokovaný předchozí americkou administrativou zaplatí zdevastovaná Ukrajina).

Je tak evidentní, že celá důmyslně mediálně i mocensky propracovaná operace militarizačního běsnění stojí a padá s věrohodností jediného předpokladu: údajně fatální hrozbou brzkého pochodu Putinových armád přes Ukrajinu či Polsko dál směrem na západ. Přitom je dovedně využíváno/zneužíváno již po několik generací po sobě výchovy evropského obyvatelstva k antirusismu/antikomunismu, účelové interpretace potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 sovětskými jednotkami, podobně jako invaze pěti armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 (coby klíčového zdroje půl století trvající protiruské hysterie u nás). V poslední etapě systematicky přiživované Vrběticemi, odstraňováním pomníků sovětských činitelů či přejmenováváním ulic donedávna nesoucích ruská jména (o embargu na ruskou kulturu ani nemluvě). A zneužívající faktu, že dnešní mladá generace zná válku důvěrně hlavně z počítačových her. V nich se při troše obratnosti obvykle jen vítězí – a do podvědomí se dostane otázka: A proč by tomu mělo být v reálném konfliktu jinak?Proto je pacifismus v těchto věkových skupinách tak ojedinělý, což je hodně varující.

Fakt je Rusko hrozba pro EU?

Ale co když je »argument« o hrozbě invaze putinovských vojsk naprosto účelový, falešný a průhledně sobecký? A že je zcela zištně vytvářen a přiživován mezinárodní zbrojařskou lobby a jejími souvěrci, slavící již nyní nebývalé hody po dlouhodobém půstu v etapě détente?

Nemá náhodou pravdu profesor Jefrey Sachs, o jehož vlastenectví a lásce k rodné Americe není pochyb, když soudí: »(na Ukrajině) … NATO …nemusí být. (…) A neznamená to ani, že se Rusko nyní chystá napadnout západní Evropu«. Nebo jak poznamenal exministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek: »My v Evropě si neumíme uvědomit realitu, že už nemůžeme nadále dělat pořád stejné chyby. Vidíme, že nás chybná politika bez strategie opakovaně dovádí do kolapsů a nárazu, ale jako bychom to odmítali brát na vědomí. Teď už si něco takového nemůžeme dovolit«.

Jsem hluboce přesvědčen o obecné platnosti těchto slov. Soudím, že to platí také o sebevražedné nesmyslnosti snah překročit dvouprocentní výdajový limit na zbrojení. Avšak ta dvě procenta coby maximum je nezbytné vynakládat na obnovu zajištění celkové bezpečnosti této země. Zdaleka nejen té bezpečnosti klasicky branně-vojenské, ale souběžně i funkčnosti celého Integrovaného záchranného sytému či bezpečnosti energetické, vodohospodářské, či zajišťování zdravotní péče jak její dostupností ve všech regionech a oborech, tak třeba dobře zásobené potřebnými léky.

Jaroslav ŠULC

Autor je makroekonom.