Výročí napadení SSSR fašistickým (nacistickým) Německem v poslední době není v Evropě nijak připomínáno. To se bohužel týká i zemí osvobozených Sověty od fašistického (nacistického) jha. Je alarmujícím faktem, že ani v České republice, která vděčí především SSSR za své osvobození, je tomu tak.
V Brně vlastenecké spolky a Rusko-česká společnost, vedená básnířkou Ljubov Ondrouškovou, uspořádaly 22. června komorní pietu za padlé sovětské vojáky na ústředním hřbitově.
Pietu účastníci provedli vytvořením symbolu SSSR před urnovým hájem padlých a pomníkem sovětského vojáka. Byla to pěticípá hvězda utvořená ze svíček s centrální svící uprostřed. Takto účastníci z řad Rusko-české společnosti, Společnosti Ludvíka Svobody v Brně a Klubu vojenské historie uctili minutou ticha padlé bojovníky proti hitlerovské hydře.
Projev měl autor této stati. V projevu zdůraznil, že to byl právě Sovětský svaz, který přinesl nejvíce válečných obětí války proti fašismu. Bylo to podle různých zdrojů sedm milionů sovětských vojáků, a 20 milionů civilních občanů národů Sovětského svazu – Rusů, Ukrajinců, Kazachů, Uzbeků, Kyrgyzů, Turkmenů a dalších národností. Z hlediska ztrát Slovanů přinesli Sověti největší oběti. Teprve za nimi následovali Poláci, Jihoslované a Češi a Slováci. Z těchto důvodů vyhlásili Slováci již v roce 2017 tento den za památný Den slovanské genocidy.
Proč? Protože v Evropě se celá desetiletí hovořilo jen a jen o holocaustu a jiných genocidách, především o arménské genocidě první světové války, spáchané Turky. Zatímco o genocidě Slovanů se nikdy v oficiálních kruzích evropských států nemluvilo, snad ve snaze omluvit či utajit zločiny hitlerovského Německa na Slovanech. Je samozřejmé, že vyzvednutí holocaustu a arménské genocidy je nejen pravdivé, ale i potřebné, spravedlivé. Národy Evropy i celého světa ovšem nesmí zapomínat ani na genocidu Slovanů. Tu Hitler nejen plánoval, ale jeho vojsko ji i uskutečňovalo v tak masovém měřítku, jak nebyl znám ani za první světové války. To je nepopiratelný historický fakt, který nelze donekonečna zamlčovat.
Kdybychom jen jmenovali některá jména míst, kde se tato genocida uskutečňovala, počínaje Lidicemi a Ležáky, pokračujíce přes běloruské, polské a ukrajinské obce, jako byly kupříkladu Babij Jar, Chatyň a mnohé další, a konče Českým Malínem na Volyni, slovenskými obcemi Ostrým Grúněm, Klakem, Telgártem atd. a českými obcemi jako Javoříčkem, Leškovicemi, Životicemi atd. konče – stačí to jako ohavné symboly velkoněmeckého nacistického zločinu. Nesmí se zapomínat na genocidy v Polsku a Jugoslávii – na vyvražďování Poláků sluhy Hitlera banderovci, ani na Jugoslávce, vyvražďované Němci a dalšími sluhy Hitlera ustašovci v Jasenovci, Kragujevci a jinde.
I proto následovali brněnští vlastenci příkladu slovenské Nitry a uskutečnili byť jen skromnou, přece důležitou pietu.
Jiří JAROŠ NICKELLI, SLS Brno
FOTO – archiv autora
12 komentáře
Proč bysme si v ČR měli připomínat den, kdy se rozpadlo nacisticko-komunisticke spojenectví? Co my s tím máme společného?
A Slováci s vyhlášením “Dne slovanské genocidy” jsou taky slušně mimo…to zapomínají na to, že slovenská armáda se na německém útoku na CCCP podílela?
Byla to neutralita, podobně jako v případě Švédska, Švýcarska, Irska atd. Na Anglii a Francii totiž nebyl vůbec spoleh, ty své spojence zrazovaly jednoho po druhém.
Slováci nemohli o účasti na válce nijak rozhodovat.
Kecy o neutralitě jsou jenom komunisticko- nacistická propaganda, které věří jenom nacek, bolševik nebo idiot. Bylo to válečné spojenectví, kde si nacisté s komunisty rozdělili státy a spolupracovali hospodářsky.
Důvodem vstupu vojsk na území Ukrajiny kromě americké provokace také „zkorumpovanost ukrajinské vlády, která za posledních osm let na východě země zabila 14 tisíc Rusů“.
Vstup vojsk? Ty jsi ale odporné bolševické prase, Kořínku.
Ani ne vstup vojsk, jako puč proti demokratické vládě Ukrajiny v roce 2014.
Korinku, Skřivánku, ty odporný estébácký šmejde
V SSSR bylo stovky vesnic a měst likvidovány jako Lidice a Ležáky. Němčoury bychom měli nechal tisíc let mlčet, a Rusům “bratrskou pomoc”1968 nezazlívat! Škoda jen, že Slované mají vůči RF nepřátelské postoje k jejich budoucí škodě!
Nějaká panslavisticka veteš dnes nikoho nezajímá. Nesmyslnost a nebezpečnost panslavismu rozeznal už Karel Havlíček Borovsky před 180 lety, a je s podivem, že se pořád najdou pitomci, kteří RuSSku na panslavismus naletí.
Tehdy se jednalo o carské Rusko. Ovšem, kde měl v polovině 19. století český národ hledat zastání?
Genocida/dy byla/byly -dve “zbytečné”atomovky a bombardování měst na konci války
jmm – Den Dé hodina Há
14. září 1954 byla v blízkém okolí města testována jaderná bomba o síle 40 kilotun bez předchozího varování a evakuace civilistů – mnoho z nich sovětský jaderný test zastihl přímo na ulicích. Evakuovány byly jen rodiny přítomných vojáků. Svědci výbuchu i jejich potomci se i ve třetím pokolení potýkají se zdravotními problémy.
Přípravu, která probíhala od roku 1949, schvalovali nejčelnější představitelé Sovětského svazu Nikolaj Alexandrovič Bulganin, Lazar Kaganovič, Lavrentij Pavlovič Berija, Georgij Maximilianovič Malenkov, Vjačeslav Michajlovič Molotov. Velením akce byl pověřen maršál Georgij Konstantinovič Žukov.
Ráno 14. září 1954 odstartoval z letecké základny pod Stalingradem bombardér TU-4 s atomovou bombou na palubě. V devět hodin třicet tři minut shodil svůj náklad z výšky osmi kilometrů, jen třináct kilometrů od městečka Tockoje nedaleko Buzuluku.
Jaderná puma o síle čtyřiceti kilotun (dvakrát silnější než americká puma, která vybuchla nad Hirošimou) vybuchla ve výšce 350 metrů. Jaderného testu se podle ruských zdrojů zúčastnili i českoslovenští generálové.
Irina Zalavinová, tehdy třicetiletá matka, dnes vzpomíná:
V okamžiku výbuchu jsem stála se synem na ulici a kupovala meloun. Oblohu prudce rozjasnilo bílo-růžové záření, které na několik vteřin zastínilo i slunce. Bylo to světlo jakoby z onoho světa.
Irina chlapce okamžitě popadla a běžela s ním domů. Stačila ho ještě posadit zády ke stěně, když přišla tlaková vlna výbuchu. Náraz vytrhl všechna okna i s rámy. Místnost zasypala skleněná tříšť. Manžel Iriny zemřel v roce 1971 na rakovinu vnitřností a onkologická onemocnění dnes trápí i jejího syna Valerie.
Vyčkávající sovětské motostřelecké a tankové pluky mezitím vyrazily do epicentra výbuchu, který prolomil obranu protivníka. Důstojníci své vojáky už před cvičnými manévry uklidňovali: Projet epicentrem? Nic hrozného. Dostanete stejnou dávku radiace, jako kdybyste šli v jednom roce dvakrát na rentgen.
Realita byla však poněkud jiná. Jiný pamětník výbuchu, generál ve výslužbě Alexandr Michajlov, který v roce 1954 velel vojenskému výcvikovému prostoru u Buzuluku, říká: Vyšel jsem z úkrytu a uviděl strašný obraz. Rozsáhlý dubový les před námi zmizel. Bojová technika byla roztavena ještě v několika kilometrech od epicentra. Akademik Kurčatov jen prohodil: Ten *míč předčil všechna naše očekávání.
Komentáře jsou uzavřeny.