Dialog na Státní univerzitě ve Voroněži

Na svých občasných cestách jsem se mimo jiné účastnil přednášky na Voroněžské státní univerzitě na téma: »Co nás všechny spojuje při genocidě ruské kultury a přepisování historie.« Byla to přednáška, která v druhé části přešla v přímý a velmi zajímavý a široký dialog jak mezi studenty a profesory této univerzity, tak mezi novináři, kterými byli z Německa Tom J. Wellbrock, z Polska Agniezska Piwar a Piotr Jastrzebskij, z České republiky Roman Blaško, z Rakouska Thomas Stimel, ze Švýcarska Mathias Brockers. Všichni tito novináři mají zájem přinášet pravdu a mají snahu o co nejobjektivnější pohled svým čtenářům. Co je na tom špatně, proč a za co jsou v Evropě perzekvováni? Odpovědi na tyto všechny otázky se musí hledat v kontextu dějin a není lehké najít na ně odpovědi, které by jednoduše vystihly podstatu. Jsem za tyto přednášky a besedy, kterých bylo více, strašně rád. Mimochodem studenti byli silně překvapeni, že jsou v Evropě lidé, kteří s genocidou ruského národa nesouhlasí. Vybral jsem úvodní referát studentky Antoniny a zde vám ho předkládám, posuďte sami.

Antonina Smorodinová

je studentkou třetího ročníku Fakulty románské a germánské filologie Voroněžské státní univerzity. Kromě studia angličtiny a němčiny se zajímá o historii a literaturu, hudbu, divadlo a starý dobrý sovětský film.

Antonina se aktivně podílí na společenském životě univerzity, pořádá nejrůznější akce a přednášky. Je pracovnicí Univerzitního centra pro sociální a kulturní výzkum. Dne 12. května se přímo podílela na organizaci přednáškového setkání studentů VŠE se zahraničními novináři z Polska, Německa, Rakouska, České republiky (Roman Blaško) ale i Švýcarska. Tématem přednášky byla druhá světová válka a vliv jejího výsledku na současnou politickou situaci ve světě. Antonina zahájila setkání projevem, v němž se dotkla mezigeneračních otázek a historické paměti.

Ráda bych každého z vás přivítala. Jmenuji se Antonina a zahajuji dnešní mezinárodní seminář. Víte, podle mého názoru sem každý z nás přišel, aby dostal odpověď na své vlastní otázky, aby si něco uvědomil, něco změnil, nebo naopak posílil své přesvědčení. A odpovědi se rodí pouze v procesu komunikace a dialogu. Proto jsem tu dnes stejně jako vy za jediným účelem, promluvit si, vyjádřit svůj názor a najít odpovědi na své otázky.

Likvidace všeho ruského

Jsem představitelkou ruského lidu, své země a kultury, která je dnes bohužel na celém světě likvidována. Já osobně nechápu, jak je možné »zahodit« určité období historického a kulturního dědictví. Zdá se, že politika tolerance (tj. snášenlivosti) předpokládá právo na existenci nesouhlasu. Ve skutečnosti však vidíme politiku pseudotolerance na příkladu naší vlastní kultury. Západ, likvidující ruské dědictví, které zahrnuje nejen původní ruské dědictví, ale i dědictví ukrajinské, běloruské, kozácké a dalších národů, se snaží zapomenout a vyškrtnout z kultury a historie díla světových autorů – jako jsou A. P. Čechov, F. M. Dostojevskij, ale i Lev Nikolajevič Tolstoj – humanistických spisovatelů, kteří nastolili otázky milosrdenství, humanity, křesťanských hodnot, jež se již staly součástí celé světové kultury. Nevypadá to absurdně? Vše ruské, od největších autorů, které jsem jmenovala, až po »ruské duby« se v současnosti likviduje.

A ještě další postřeh, který je mnohem důležitější: zvýraznila se větší soudržnost ruského lidu v posledních několika měsících. To se velmi zřetelně projevilo v reakci na politiku vyloučení a kulturní izolace, kterou jsem zmínila výše. Vždyť zrušení uvedení děl Petra Iljiče Čajkovského a Dmitrije Šostakoviče přimělo některé i vzdálené interprety klasické hudby, aby aktivně vyjádřili svou nespokojenost a naopak se připojili k obraně Leningradské symfonie, která vznikla v obleženém Leningradě právě proto, aby pozvedla ducha našeho lidu.

Například naši paralympionici na olympiádě v Pekingu 2022 hrdě zpívali zakázanou, zcela »apolitickou« sportovní hymnu s trikolórou v rukou. A podpořila ji celá země.

A když vidím takový vzestup ducha, napadá mě otázka: Dokážeme se dnes sjednotit jako naši předkové během Velké vlastenecké války? Dokážeme se také sjednotit a postavit se nově obnovovanému nacismu a rusofobii? Jsme vůbec hodni památky našich předků, kteří nás před 77 lety osvobodili od útlaku fašismu?

Dnešní události jsou důsledkem zapomínání na naši vlastní historii, na historii našeho vlastního národa. Pro nás všechny je velmi bolestné vidět masovou, troufám si říci, genocidu ruskojazyčného obyvatelstva, která probíhá na Ukrajině, propagandu nacionalistické ideologie na státní úrovni a glorifikaci přisluhovačů fašismu, kteří se za druhé světové války dopouštěli zvěrstev na vlastním národě. Rusky mluvící Ukrajinci, kteří odmítají zapomenout na svou minulost a svůj původ, jsou nyní vyhlazováni jen proto, že patří k ruskému světu a ruské kultuře.

Výmluvný krok EU

Západ se navíc aktivně snaží přepisovat dějiny a obviňuje SSSR (a Rusko jako jeho nástupce) z vyvolání druhé světové války, aniž by bral v úvahu zcela jasná historická fakta, odtajněné dokumenty z předválečného období nebo tehdejší prohlášení vlastních představitelů. Dne 19. září 2019 přijal Evropský parlament rezoluci »O významu zachování historické paměti pro budoucnost Evropy«, která přímo obvinila SSSR z rozpoutání války spolu s Německem. A tento krok je výmluvný. Pro mě osobně to ukazuje, že se Evropa rozhodla vymazat z knihy zvané Historie takové události, jako byla mnichovská dohoda, kdy si Německo a Polsko rozdělily Československo, zatímco Francie a Británie tomu nezabránily, a to i přes otevřený protest SSSR, impotenci Společnosti národů, všemožné ignorování sovětských návrhů na kolektivní bezpečnost. Mohli bychom pokračovat dál a dál. A pokud se do všeho ponoříme trochu hlouběji, bude nám jasné a zřejmé, že SSSR se snažil válce zabránit až do samého konce. Tehdejší politická situace je velmi podobná té dnešní.

SSSR ztratil ve druhé světové válce 27 milionů lidí, tedy každého sedmého, zatímco Velká Británie každého 160. a USA každého 360. obyvatele. Jak na tohle můžeme zapomenout? Jak můžete zapomenout na hrdinství sovětského lidu, který vytrval, utrpěl obrovské ztráty a osvobodil okupovanou Evropu od fašismu? Zřejmě můžete. Zřejmě jste na to zapomněli. Ale jak, jak lze zapomenout na odbojové hnutí ve Francii, polské partyzány, antifašisty v Německu a Itálii a na výkony Evropanů, kteří bojovali proti fašismu obecně? Moderní politici však raději zapomínají na činy svých vlastních národů a ničí všechny pamětní předměty, jako jsou památníky. V Rusku není jediná rodina, které by se válka nedotkla. A každý z nás má svou osobní historii.

I já ji mám. Nebudu moci zapomenout na svůj rodinný čin, na svého pradědečka, který bojoval a byl těžce zraněn při osvobozování Polska v roce 1944, za což byl vyznamenán Řádem slávy. Nikdy nezapomenu na svou prababičku, která ve dvanácti letech roznášela poštu a snažila se uniknout bombardování nebo ostřelování, ani na svého pradědečka, který odešel na frontu sotva osmnáctiletý a bojoval u Smolenska. Jejich životy poznamenala válka.

A přesto mě vždy do hloubi duše zasáhla jejich odpověď na otázku: Jak se můžete nebát bojovat, doručovat poštu a riskovat smrt? »Kdo jiný než já?« zněla jejich odpověď. »Ano, bylo to strašně děsivé, ale bránil jsem svou vlast. Bojoval jsem za budoucnost, za osud svého lidu.«

Sovětský lid se udržel

A jak můžeme zapomenout na obležený Leningrad, kde zaměstnanci Všesvazového institutu rostlinné výroby, uchovávající unikátní sbírku semen z celého světa, umírali hlady, obětovali své životy a nevzali si ani drobek, aby zachránili vzorky rostlinného genofondu? Jak lze z historie vymazat skutečnost, že SSSR po skončení války posílal potraviny do Rakouska a dalších evropských zemí v době, kdy země od Rževa po Stalingrad byla spálenou zemí? Jak může národ dojít do takového stavu, že zapomene na neuvěřitelný čin svých dědů, otců a pradědů a začne oslavovat fašisty, proti kterým jejich předkové umírali po milionech? To je podle mého názoru přímá cesta ke ztrátě jejich národní a kulturní identity.

Navzdory všem hrůzám se sovětský lid udržel. A když říkám sovětský, myslím tím Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Kalmyky, Kazachy a všechny ostatní národy, které bojovaly jako jeden celek za vítězství a mír. Slovanské národy se vždy spojovaly pod hrozbou ztráty svobody, státnosti a identity. Máme stejnou historii. Ukrajinský, běloruský a ruský národ se vždy vzájemně doplňovaly a tvořily jeden celek. A nedovedu si představit, že by se Rusko po tolika válkách a ztrátách, po tragédii, kterou utrpělo, mohlo stát agresorem proti »svým« lidem, kteří tam umírali na bojištích u Kyjeva, Charkova, Leningradu.

Vždy jsme byli jednotní a bojovali až do konce. Ať už to byla druhá světová válka nebo vlastenecká válka v roce 1812, kdy se tisíce poddaných sdružovaly do partyzánských oddílů a bojovaly proti Francouzům. Rusko dnes zahrnuje více než 190 národů různých vyznání, tradic a jazyků. Ruská kultura spojuje každý národ a jeho dědictví a brání je stejně, jako zástupci více než 30 různých národností bránili Brestskou pevnost do posledního dechu.

A odpověď na mou otázku: Dokážeme se dnes sjednotit stejně jako naši krajané, jejichž portréty hrdě neseme ulicemi našich měst, když pochodují v Nesmrtelném pluku? Mohu odpovědět, že ANO, rozhodně.

A my jsme tak již učinili, když jsme sem dnes přišli, abychom hovořili o památce našich předků, o druhé světové válce a jejím dopadu na dnešní situaci. To je pravda. Pravda o kontinuitě, o spojení mezi generacemi. A jak se říká, v pravdě je síla.

FOTO – Roman BLAŠKO

Připravil Roman BLAŠKO