Evropa se přeskupuje. Hledá rychlost i sílu

229

Světová ekonomika se znovu přeskupuje. Staré jistoty už neplatí automaticky a tempo udávají ti, kdo dokážou rychleji investovat, vyrábět a inovovat. Evropa si v tomto novém závodě hledá vlastní rytmus. Šest nejsilnějších ekonomik – Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko – proto začíná užší spolupráci v oblasti konkurenceschopnosti, investic a bezpečnosti. Neoficiálně se mluví o „E6“. Otázkou je, jestli jde o pokus dodat Evropě větší tah na branku tam, kde je rozhodování často pomalé a složité, nebo vzniká elitní klub zemí, kteří pojedou vlastní cestou.

Oficiálně nejde o rozdělování Unie na »lepší« a »pomalejší«. Mnozí analytici však upozorňují, že vznik E6 může fakticky znamenat další krok k dvourychlostní Evropě, kde tempo určují nejsilnější ekonomiky a ostatní se přizpůsobují.

Proč to všechno? Spojené státy masivně podporují vlastní průmysl, asijské ekonomiky zrychlují a technologická soutěž je tvrdší než kdy dřív. Samotná velikost trhu už nestačí. Evropa potřebuje být nejen velká, ale i pružná. Což ale v současném stavu není, a tak se některé země rozhodli reagovat po svém.

Právě v tomto kontextu jednal 24.–26. února 2026 německý kancléř Friedrich Merz v Pekingu. Nebyla to zdvořilostní návštěva ani gesto náklonnosti. Byla to cesta do země, která je dnes jedním z klíčových hráčů světového obchodu – a zároveň testem toho, jak si Evropa dokáže v novém prostředí nastavit vztahy.

Merz v Pekingu

V době, kdy se německá ekonomika potýká se zpomalením a automobilový průmysl počítá nižší zisky než před několika lety, je potřeba Merzovu cestu do Pekingu číst v širším kontextu. Nešlo o výlet do exotiky. Šlo o obchod.

Většina velkých německých firem má s Čínou dlouhodobé vazby. Automobilky tam nevyrábějí jen pro export – mají přímo v Číně své továrny, vývojová centra i společné podniky s místními partnery. Celkem tam působí zhruba 560 německých společností. Čína pro ně dávno není jen odbytiště. Je to jeden z hlavních pilířů jejich globální strategie.

Do Pekingu proto kancléř Friedrich Merz nepřijel sám. Doprovázelo ho kolem třiceti zástupců nejvýznamnějších německých průmyslových firem, včetně šéfů automobilek jako BMW, Mercedes-Benz či Volkswagen. Nešlo o formální delegaci pro fotografy. Jednalo se o konkrétní projekty – od strojírenství přes energetiku až po logistiku a finance.

Symbolickým momentem byl i testovací jízda nového modelu Mercedes-Benz S-Class v Pekingu. Merz při ní ocenil technologickou úroveň asistenčních systémů a otevřeně přiznal, že Čína je dnes v některých segmentech automobilového vývoje velmi silným hráčem. A právě to je důvod, proč chce Německo zůstat u stolu.

Podle samotných německých firem se jejich pohled na Čínu proměňuje. Už nejde jen o to tam prodávat hotová auta nebo stroje. Čínský trh se stává místem vývoje, digitalizace a technologických standardů – ať už jde o elektromobilitu, baterie nebo digitální zdravotnictví.

Investice německých podniků do Číny proto neklesají. Naopak – nové přímé investice dosáhly v roce 2025 přibližně sedmi miliard eur. Zároveň je ale pravda, že Německo z Číny více dováží, než tam vyváží. Obchodní bilance je výrazně vychýlená a právě to je jedno z témat, která Berlín otevírá.

Merz sám mluví o potřebě „vyváženého a spolehlivého partnerství“. Jinými slovy: Německo chce férovější podmínky, lepší přístup na trh, ale zároveň nechce zavírat dveře spolupráci tam, kde je výhodná pro obě strany.

Strategie a rychlost

Na první pohled může vznik E6 a Merzova cesta do Pekingu působit jako dva různé příběhy. Jeden se odehrává v bruselských kancelářích, druhý v jednacích sálech Pekingu. Ve skutečnosti jde ale o totéž: Evropa si uvědomuje, že musí posílit vlastní postavení – a Čína mezitím běží dál, často rychleji, než si v Evropě připouštíme.

V evropské debatě se Čína často zjednoduší na slovo »závislost« nebo módní pojem »de-risking«. Jenže realita je složitější. Čína už dávno není jen »továrnou světa«. Je největším obchodním hráčem planety, klíčovým uzlem dodavatelských řetězců a zároveň zemí, která má silnou pozici v oblasti strategických surovin – od vzácných zemin až po zpracování lithia pro baterie.

Její síla nestojí na jediné výhodě. Je to kombinace několika faktorů, které do sebe zapadají.

Zaprvé rozsah. Trh s 1,4 miliardy obyvatel není jen zdroj pracovní síly, jak se někdy zjednodušeně říká. Je to obrovská spotřebitelská základna, která dokáže během několika let změnit globální trendy – třeba v elektromobilitě nebo digitálních platbách.

Zadruhé kontrola nad klíčovými vstupy. Čína zpracovává většinu světových vzácných zemin a významnou část materiálů potřebných pro baterie. V době zelené transformace to není detail, ale strategická výhoda.

A zatřetí rychlost. Schopnost převést výzkum do výroby v rekordním čase. To, co v Evropě prochází dlouhým kolečkem povolení, regulací a debat, dokáže Čína často realizovat během několika let, či měsíců. Státní podpora a plánování, výzkum, kapitál, i výrobní kapacity tam fungují jako propojený systém.

Evropský model je jiný. Vývoj zde více řídí trh – nabídka, poptávka, investiční návratnost a výrobní možnosti jednotlivých firem. Tempo určují podniky a konkurence mezi nimi.

Rozdíl tedy není jen v rychlosti, ale i v tom, kdo drží volant.

Francouzské vztahy

Další evropskou mocností, která se snaží držet s Pekingem otevřený a stabilní kanál, je Francie. Prezident Emmanuel Macron patří k evropským lídrům, kteří s čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem udržují pravidelný a přímý dialog. Od svého nástupu do úřadu navštívil Čínu čtyřikrát – v letech 2018, 2019, 2023 a naposledy v prosinci 2025.

I jeho poslední cesta byla víc než jen diplomatická zastávka. Do Číny přiletěl s rozsáhlou podnikatelskou delegací a hlavním tématem byla ekonomika – obchodní bilance, investice, nové technologie i energetika. I Francie má s Čínou dlouhodobě obchodní deficit a Paříž se snaží hledat rovnováhu, aniž by přerušila spolupráci. Macron jednal nejen v Pekingu, ale navštívil i další region, kde se setkal s místními představiteli a podnikateli. Součástí cesty byla i symbolická gesta – neformální setkání a společná vystoupení, která mají v diplomacii svou váhu.

Zároveň se ale ukázalo, jak citlivé jsou dnes obchodní vztahy. Spor kolem evropských cel na čínské elektromobily vyvolal reakci Pekingu v podobě antidumpingového řízení na dovoz evropské brandy – tedy především francouzského koňaku. Produkt, který byl ještě nedávno symbolem kulturní výměny a luxusního exportu, se ocitl uprostřed obchodní přestřelky. I to je připomínka, že v dnešním světě se ekonomika a politika nedají oddělit.

Právě proto se Paříž snaží udržovat přímý dialog. Ne proto, že by si mohla dovolit ignorovat spory, ale proto, že si nemůže dovolit přerušit komunikaci.

A jaká může být role České republiky?

Formát E6 je spojenectvím nejsilnějších ekonomik Evropské unie. Nejde o nový blok mimo Unii, ale o užší koordinaci těch, kteří mají největší hospodářskou váhu. Pro menší státy tak přirozeně vyvstává otázka: zůstaneme jen přihlížet, nebo si najdeme vlastní roli?

Premiér Andrej Babiš k iniciativě E6 uvedl, že se případného »štěpení« Evropy neobává a že Česká republika musí především hájit své národní zájmy v rámci celé Evropské unie. Podle něj není důvod vytvářet nové dělicí linie uvnitř EU. Tento postoj odráží tradiční českou obavu z „dvourychlostní Evropy“, která by mohla menší ekonomiky odsunout na vedlejší kolej.

Na druhé straně je ale potřeba vnímat Českou republiku i z širšího geopolitického úhlu. Jsme pevnou součástí Evropské unie, zároveň však patříme do regionu střední Evropy. V rámci V4 mají například Slovensko a Maďarsko otevřenější a pragmatičtější vztahy s Čínou a aktivně vyhledávají ekonomickou spolupráci na vyšší úrovni.

Česká republika si v posledních letech prošla obdobím ochlazení vztahů s Pekingem. Politická komunikace byla napjatá a obchodní vazby stagnovaly. Současná vláda však ve svém programovém prohlášení hovoří o stabilizaci a upevňování mezinárodních vztahů – včetně těch s Čínou.

Možná tedy nejde o to, zda se přiklonit výhradně na »západ« nebo »východ«. Česká ekonomika je silně napojena na Německo a evropský trh, ale zároveň je exportně orientovaná a potřebuje širší pole působnosti. V globalizovaném světě může být výhodou schopnost stát v evropském rámci – a současně jednat pragmaticky se všemi významnými partnery.

Role České republiky by tak nemusela spočívat v pasivním čekání, zda ji někdo přizve k jádru. Může spočívat v aktivním hledání rovnováhy. V tom, že budeme sebevědomou součástí Evropy – a zároveň otevřeným, předvídatelným partnerem v globálním obchodě.

Otevřenost ve spolupráci

Pokud by se Evropa – nebo Česká republika – uzavřela do sebe, poškodila by vlastní exportní model. A právě na otevřenosti stojí evropská prosperita.

Evropa dnes hledá tempo, které jí umožní zůstat konkurenceschopná a zároveň stabilní. Problém je, že každá země hledá toto tempo trochu jinak. Iniciativa E6 může nejsilnějším ekonomikám pomoci rychleji reagovat na globální výzvy. Pokud by se však evropská integrace začala odehrávat pouze v užším kruhu, hrozí, že by se Unie postupně proměnila v prostor různých rychlostí, zájmů a politických priorit.

Dvourychlostní Evropa může krátkodobě přinést efektivitu. V dlouhodobém horizontu by však mohla oslabit soudržnost projektu, který byl vždy postaven na principu sdílené odpovědnosti a společného směru.

Ve stejné době Čína vstupuje do další fáze své modernizace. Na zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců 5. a 6. března má být schválen 15. pětiletý plán na období 2026–2030. Ten nebude jen seznamem investic. Bude určovat strategické priority druhé největší ekonomiky světa – od technologické soběstačnosti přes umělou inteligenci a robotizaci až po zelenou transformaci a posilování domácí poptávky.

Rozdíl je zřejmý: zatímco Evropa diskutuje tempo a model spolupráce, Čína plánuje v jasně vymezených cyklech a s dlouhodobou kontinuitou.

To neznamená, že jeden model je správný a druhý chybný. Znamená to ale, že Evropa si musí ujasnit, zda chce reagovat jako celek, nebo jako soubor různě rychlých ekonomik.

A právě zde leží i česká otázka. Česká republika si nemůže dovolit být pouze pasivním pozorovatelem. Potřebuje najít jasnou a sebevědomou cestu – takovou, která bude chránit české hospodářské zájmy, ale zároveň aktivně rozvíjet mezinárodní a bilaterální vztahy. Nejen na západ, ale všemi směry, kde to dává ekonomický i politický smysl.

Budoucnost Evropy nebude určena tím, kdo je hlasitější. Bude určena tím, zda dokáže zůstat jednotná a zároveň konkurenceschopná.

A budoucnost vztahů mezi Evropou a Čínou nebude o ideologii. Bude o schopnosti spojit soutěž s respektem – a spolupracovat tam, kde je to výhodné pro obě strany.

Helena KOČOVÁ