100 let od narození významného režiséra
Sympatickou vzpomínku na svého někdejšího předního režiséra Evžena Sokolovského (1925-1998) připravili brněnští divadelníci. Jeho jméno je známo zejména díky divácky vděčným, ba dokonce oblíbeným televizním seriálům, ale režisér Sokolovský začínal (a také končil) právě v divadle. V srpnu by oslavil 100 let.
V textovém doprovodu tzv. e-výstavy (tedy výstavy, kterou si každý může prohlédnout na internetu z pohodlí svého domova) je Sokolovský uveden jako jeden z nejvýraznějších režisérů druhé poloviny 20. století, který právě v jihomoravské metropoli zanechal výraznou uměleckou stopu. Totiž zde společně s uměleckým šéfem Mahenovy činohry Milošem Hynštem a dramaturgem Bořivojem Srbou v 60. letech spoluvytvořil odvážnou a promyšlenou vizi politického divadla. »Inspirace Brechtem, Artaudem i burianovskou meziválečnou avantgardou zásadně proměnila dosavadní inscenační praxi činohry Státního divadla v Brně,« zdůrazňuje Mgr. Jitka Nováková zNárodního divadla Brno,která e-výstavu připravila. Lidé se mohou se Sokolovského »brněnským otiskem« seznámit prostřednictvím dokumentů, fotografií, recenzí v tisku a divadelních programů z období 1959-1967 uložených v divadelním archivu NdB. Stačí do 13. listopadu 2025 kliknout na ndbrno-evystavy.cz/reziser-evzen-sokolovsky.
Evžen Sokolovský spatřil světlo světa 8. srpna 1925 v Příbrami. K herectví přičichl právě v Brně, kde tento obor vystudoval a v roce 1945 jako dvacetiletý vedl se spolužáky amatérský soubor Křesadlo. O dva roky později již byl angažován jako režisér Horáckého divadla v Jihlavě. S jeho režijními nápady se mohli setkávat už i diváci pražští, to když krátce působil v Divadle S. K. Neumanna.
Když v polovině 50. let pobýval studijně v Berlíně, seznámil se s teorií a divadelní praxí pokrokového německého divadelníka, antifašisty Bertolta Brechta (1898-1956; ČT před časem vysílala německý dvoudílný film Bertolt Brecht ve víru lásky a války). Toto setkání mělo rozhodující vliv na Sokolovského další umělecký vývoj, přibližuje e-výstava.
Na plný plyn
Ještě před nástupem v Mahenově divadle strávil Sokolovský tři roky jako šéf činohry v kladenském Divadle Jaroslava Průchy.V Brně zakotvil v roce 1959 a stal se jedním z iniciátorů programu politického antiiluzivního divadla Mahenovy činohry tehdy Státního divadla v Brně. Ostatně ponořil se plně do nejrůznějších forem práce divadelníka, od počátku 60. let ještě stíhal jako umělecký šéf odskakovat do Satirického divadla Večerní Brno, současně režíroval pohostinsky mimo Brno, pracoval pro rozhlas, televizi a také vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění.
E-výstava přibližuje i jeho další angažmá, kdy v roce 1967 odešel coby režisér do Národního divadla v Praze, později do Divadla E. F. Buriana. Od roku 1976 se věnoval převážně práci pro Československou televizi. Je zřejmé, že zde se výstava musí »otřít« o společensky angažované televizní seriály, jež vznikly pod Sokolovského režijním vedením a které nekonvenují současnému režimu ani době. Hráli v nich přední českoslovenští herci a my diváci jsme je rádi sledovali. A pokud je někde (mimo veřejnoprávní televizi) reprízují, rádi se podíváme. Vzpomeňte na Muže na radnici (s vynikajícím Zdeňkem Buchvaldkem), Nejmladší z rodu Hamrů (s taktéž vynikajícím Jaroslavem Satoranským), Inženýrskou odyseu, Okres na severu, seriál Gottwald, Chlapci a chlapi ad.). Často s ním spolupracoval scenárista Jaroslav Dietl.
Po listopadu 1989 musel Sokolovský televizi opustit, a tak se vrátil do Satirického divadla Večerní Brno (1990-92) a působil také jako dramaturg Hudebního divadla v Karlíně (1991-94). Dne 14. června 1998 podlehl v Praze vážné nemoci.
Nový program činohry
Výstava dokládá, že již první spolupráce Sokolovského s dramaturgem Srbou, Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959), byla stěžejní inscenací nejen Sokolovského, ale i nového programu Mahenovy činohry. V obdobném duchu programu politického divadla následovaly inscenace Shakespearova Julia Caesara (1960), Majakovského Mysterie-buffy (1960), Brandstaetterova Markoltova šprýmování (1960), Brechtova Kavkazského křídového kruhu (1961), Kunderova Totálního kuropění (1961) a neuvedené, protože na poslední chvíli zakázané, inscenace Kunderova Nežertu (1962), Grossmanovy adaptace Haškova Švejka (1962), Kunderova Korzára (1963) napsaného přímo pro činohru, Shakespearova Hamleta (1963), Weissova Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata (1965), v němž se poprvé uplatnila i artaudovská inspirace, Kopeckého Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (1965), Komedie o Anešce, královně siciliánské (1966) a Artaudovy Pravdivé historie smrti Giacoma i Lukrécie a Beatrice Cenciových (1967). Repertoár, který dnes mnohá divadla mohou závidět! Na většině těchto inscenací se Sokolovským spolupracoval dramaturg Srba.
Je potěšitelné, že Brňáci oceňují divadelní působení Evžena Sokolovského, a konstatují, že 60. léta v Mahenově činohře jsou významnou kapitolou v dějinách našeho divadla. FOTO – archiv NdBMonika HOŘENÍ
4 komentáře
Dost se tu paní Hoření,,podepsané autorce článku,kde je hezky rázná kritika prý těch umělcu,kteří včetne i ji nedovedou rozebrat a rozpitvat artikuly České návrhu programu voliču=5 PNZ ,vyhýbají se jim jako,čert křiži,vždyť by to bylo divadlo pro voliče jak dělané a nemuseli bychom my voliči ty artikuly přibíjet stovkou hřebíkem na jejich vrata ,jako,se to muselo,dělat ve středověku na dveře kostela ,bo kurňa nebyl internet.No ni pacani?!
Je zajímavé si přečíst, jaké bylo politické divadlo v minulosti. Od té doby, co se ta nejbizarnější politická divadla odehrávají přímo v parlamentu a na politické scéně, jim umělecké divadlo může konkurovat jen stěží. Navíc jsou dnes obě divadla svázána s ideologií a jejich dnešní propagátoři i tvůrci často nemají co vlastního říct, jen se snaží zviditelnit poukázáním na staré, tisíckrát opakované myšlenky. Je paradoxní, že nejdůležitější bylo divadlo ve starověku a středověku a jeho význam od té doby klesá. Dnes už je divadlo často jen uctívaným náhrobkem minulosti. Nakolik za to může režim a nakolik zastarávání samotného divadla jako takového je otázkou. Kdysi psali divadelní hry ti nejlepší, dnes už je píší spíš ti podprůměrní. Divadlo není masové ani interaktivní. Na to, kolik lidí vidí přestavení, je oproti jiným médiím neefektivní a drahé. Ale možná jen čeká na nějakou osobnost, které jej zase vyzvedne do popředí důležitosti. Dnes se konečně osobností nedostává nejen v umění, ale v podstatě ve všech oborech. Zastánci divadla to tedy nebudou mít jednoduché. Popravdě řečeno, já mám o jeho významu v budoucnosti docela pochyby.
Myslím, že platí obojí: za úpadek divadla může režim i divák. Režim dnes nutí lidi chodit do dvou až třech zaměstnání, aby nechcípli hlady, a takový člověk se večer raději vyvalí u televiza a pořádně si odpočine, než by se tahal do nějakého divadla a vstupným podpořil divadelníka, který díky vlastní bezpáteřnosti sosá dotace, jež opět platí člověk. A divák má dnes na výběr mnohem širší a zajímavější okruh zábavy, než 300 let staré dokola omílané divadelní fláky. Video killed the radio star…..se zpívá v jedné klasické pecce a je to pravda. Divadlo je úplně stejně mrtvé jako opera a stalo se jen večerním dosatveníčkem snobů.
Ahoj NX, to ses dobře trefil. Já bych to jen doplnil, že už i kina skoro všude zmizela. Jsme hrdí příslušníci velmi vyspělé technické generace, která takřka denně zažívá ve všech oborech neuvěřitelný technický pokrok. Sám se řadím mezi perfektně technicky vybavené průkopníky dalšího civilizačního pokroku a mám absolutní odpor proti lidské blbosti, primitivnosti, zlodějině odporného debilního kapitalismu a současnému vědeckému provozu novodobé režimní propagandy, jejich oblbování a další doby temna. A jistě i budeme vystaveni velké hrozbě velmi vychytralé usraelské propagandy s pomocí umělé inteligence, která mnohým bude připadat jako „pochopitelná pravda“. Ona pravda totiž vždycky nevítězí, ale vyšší inteligence zřejmě ano?
Komentáře jsou uzavřeny.