Hudbě se věnuje, započítáme-li i léta studií na hudebních školách, již 65 let. Je virtuózem ve hře na klarinet a saxofon. Není zřejmě u nás člověka, který by neznal jeho mimořádné interpretační mistrovství, které oceňovali, a stále oceňují, diváci a posluchači v tuzemsku i zahraničí. »Doma« je v klasické hudbě i ve všech formách hudby taneční. V roce 2013 obdržel státní vyznamenání Medaili za zásluhy o stát v oblasti umění, je zasloužilým umělcem a nositelem ceny Senior Prix. Zatím poslední své CD nazvané příznačně Maestro s melodiemi, které pohladí duši, pokřtil před Vánoci. Instrumentalista, dirigent a hudební skladatel… to všechno je Felix Slováček (*1943).
*Pro mou generaci byl tvůrčí kvartet Karel Gott – Felix Slováček – Rudolf Rokl – Ladislav Štaidl naprosto jedinečný a zárukou vysoké umělecké úrovně a kultivovanosti v každém hudebním televizním pořadu a na každém koncertu. Nějak se mi zdá, že tyhle kvality v současné masové hudební kultuře poněkud scházejí. Jak to vidíte vy?
Já myslím, že to schází spousta lidem. Ale současně vidím masy lidí, jak chodí na úplné nesmysly nebo poslouchají texty, které jsou podloženy divnou melodií, spíše žádnou. Vnímám nedostatek melodií všeobecně. I kdyby se něco velmi zajímavého povedlo, tak to mezi lidi nedostaneme. Ani televize ani rádia to neodvysílají, pokud nepřinesu peníze. Dříve na naši tvorbu čekali, aby to odvysílali jako první. Dnes? Nejprve se musíte domluvit s někým, kdo to má na starosti, aby to vůbec vzali. Pak tam musíte přinést balík peněz, aby to odvysílali. A oni vám spočítají, kolikrát to zopakují.
Letošní vyhlašování ankety Český slavík bylo zkomercionalizováno do té míry, že prý šlo o teleshoppingovou show – to uvedl jeden recenzent. Každý z interpretů propagoval své koncerty, alba, Lucie Bílá dokonce i svou restauraci…
Název Slavík byl odvozen od toho, že zpěvák, aby zvítězil, musel mít krásný hlas. Navíc mnozí produkují zamerikanizovanou hudbu. Z toho jsem trochu smutný. Ani hudebním školám, když mají přehrávky, nevadí, že jejich studenti zpívají anglicky. Sám to vím ze své zkušenosti šéfdirigenta Tanečního orchestru Československého rozhlasu (od roku 1985; orchestr poté přijal více názvů, dnes Big Band Felixe Slováčka – pozn. aut.). Když přišel zpěvák či zpěvačka a zazpíval/a něco anglicky, tak jsme byli nadšení, ale jakmile jsme zadali českou píseň, tak s tím nehnul, resp. nehnula. Bylo to prostě nepoužitelné.
Český jazyk je náročnější v interpretaci?
Netvrdím, že náročnější, ale nikdo tyto mladé lidi neučí, jak v něm zpívat. Proto se vraťme na jižní Moravu, kde se zpívá spontánně a s cimbálem, od srdce a česky.
Před Vánoci jste potěšil diváky na vánočních koncertech. Například 15. prosince v Praze či 22. prosince v jihomoravských Bučovicích. Tam jste vystupoval s jednou z úspěšných revivalových formací, jež zpívají a hrají ve stylu Karla Gotta a tím mu vzdávají poctu.
Co se týče písní Karla Gotta, tak samozřejmě Karel velmi chybí. Jeho písně mají lidé rádi, rádi je poslouchají, rádi na ně tančí a také je rádi zpívají. A najde se pár hlasů, které dokážou vyzpívat Karlovy melodie více či méně věrně. Otázkou je, jak se poperou s milostnými písněmi, v nichž byl Karel jedinečný. Každý to uchopí jinak. A je to tak dobře.
Jedním z nich je zpěvák Ondřej Provazník, s nímž také spolupracuji. V Bučovicích jsem vystoupil s Karel Gott revival Morava Josefa Boudy a Radka Vernera. Pepa Bouda má rád tuhle muziku, má hlas a zpívá Gottův repertoár tak, jak to cítí.
Tam, kde se Gottovy písně zpívají, přijíždím rád, i s celým orchestrem. Můj Big Band má ve svém repertoáru všechny Gottovy písně, takže můžeme jakéhokoli interpreta doprovodit.
Jaké jsou vaše vzpomínky na klavírního virtuóza Rudolfa Rokla (1941-1997), který byl členem Orchestru Ladislava Štaidla?
Rudolf Rokl byl jedním z nejdůležitějších lidí, kvůli kterým jsem se rozhodl přejít do Orchestru Ladislava Štaidla, kde on už působil. V té době – roky 1968 a 1969 – jsem hrál v Orchestru Karla Vlacha, což byl nejlepší orchestr v Československu ve svém oboru, takže to bylo o velkém zvažování. S Roklem, i s jinými muzikanty, jsem se setkal na swingovém a jazzovém festivalu ve Vídni. Když mě Láďa s bratrem Jiřím pak slyšeli hrát v kavárně Viola, tak mě vybídli, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. Láďa Štaidl a další v jeho kapele, mezi nimi taky Tonda Gondolán, tehdy byli mladí kluci a to, co dělali, se dalo již v té době nazvat showbyznys. To mě lákalo.
Tak jsem svolil a s Rudlou jsme si v kapele byli velmi blízcí. Společně jsme jezdili autem, on mi aranžoval některé skladby. A když jsem připravil úspěšný pořad Felixír, tak on a třeba Jitka Zelenková, Václav Týfa a další byli tahouny tohoto pořadu.
Zažil jsem s Rudolfem Roklem i všechny jeho nemoci. Když dostal rakovinu hrtanu, jel jsem s ním za nějakým léčitelem do Bratislavy, ale prostředí se nám silně nelíbilo, a tak Rudla řekl: Felixi, otoč to, jedeme domů. A druhý den ho lékaři operovali.
Jste absolventem kroměřížské konzervatoře v oboru klarinet, klavír, kontrabas, bicí a dirigování. Poté jste pokračoval v klarinetové hře, dirigování a skladbě na Janáčkově akademii múzických umění. Čili máte klasické hudební vzdělání. Jak často vystupujete se symfonickými orchestry?
Já jsem musel vystudovat klarinet, protože se tehdy na hudebních školách saxofon neučil. Až později, pokud jsem mohl někde ztratit slovíčko, jsem se snažil doporučit, aby se na konzervatoři i akademii zavedla saxofonová hra jako hudební obor.
A k vaší otázce: Často jsem vystupoval s mnoha symfonickými i komorními tělesy, po absolutoriu výhradně. Uvedu pár příkladů: jako interpret klasické hudby jsem hrál sólově se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, se Slovenskou, Moravskou a Janáčkovou filharmonií, s Komorním orchestrem B. Martinů, s Janáčkovým a Českým komorním orchestrem, s Komorním orchestrem J. Suka, Foersterovým triem, Kocianovým kvartetem, s London Mozart Players, se Singapurským symfonickým orchestrem, Drážďanskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Hessenského rozhlasu ad. Jak klasickou hudbu, tak taneční jsem dělal souběžně. V mé diskografii je spousta nahrávek s klasikou.
Tím také klasickou hudbu popularizujete…
Například na CD Big Band hraje Mozarta jsem si zahrál Mozartův klarinetový koncert A dur.
Zpočátku to bylo tak, že když jsem předstoupil před symfonický orchestr se saxofonem, tak to nepřicházelo v úvahu. Prošlo to jen jako přídavek. Dnes se dramaturgové naopak pachtí po tom, aby symfonické orchestry uváděly i třeba rockové skladby, pochopitelně vhodně zaranžované.
Jak jste se naučil na saxofon?
Sám. Ovládal jsem sice klarinet, ale v tanečním orchestru potřebovali saxofon. Tak jsem se na tento nástroj začal sám učit. Saxofonisté byli zpočátku jen samouci.
Další z hvězdného kvartetu byl Ladislav Štaidl (1945-2021). Stál v čele orchestru, byl hudebním skladatelem, textařem, hráčem na různé nástroje. Velice mě rozesmutnilo, když zemřel v důsledku covidu v nemocnici. A kvůli covidovým opatřením se s ním ani nemohla veřejnost rozloučit.
Víte, já dosud nemohu pochopit, že Láďa zemřel. On, o dva roky mladší než já, takový statný a chytrý kluk, chlap, vznosná figura, zkrátka krásný člověk, a najednou tak rychle odešel?
V listopadu se v O2 aréně v Praze konal vzpomínkový koncert na památku Karla Gotta. Vy sám jste tam nebyl a zaznamenala jsem, že vás to mrzelo…
Já nevím, kdo napovídal paní Gottové, jak to má připravit. Nebyl jsem pozván ani na scénu jako účinkující, ani do hlediště. Ale byly tam mé děti Anička a Felix a jejich vystoupení se mi hodně líbilo. Víte, o tom ani nechci mluvit, ať si to dělají, jak chtějí.
My, diváci, vidíme na koncertech a v televizních pořadech úsměvy, kterými umělci nešetří, ale nakoukneme-li pod pokličku branže, tak to tak idylické není. Předpokládám, že řeknete, že vztahy mezi umělci jsou stejné jako mezi lidmi obecně, tedy někdy upřímné, jindy ne…
Myslím, že jsem v životě nikomu neublížil a každému muzikantovi pomáhal a pomáhám doteď. Já o tomto ani nepřemýšlím.
Dosáhl jste prakticky všeho, čeho ve vaší profesi lze dosáhnout. Popularita, vyprodané sály, dva miliony prodaných nosičů, uznání diváků i kritiků. Máte ještě nějaký cíl?
Ačkoli jsem sáhl po nejrůznějších stylech, po písních různých typů, stanovuji si stále cíle, které jsou v něčem novátorské. Třeba na mém novém CD Maestro je píseň Cirkus Renz. To je virtuózní číslo pro vibrafon nebo xylofon. Ale na saxofon to ještě nikdo na světě nehrál. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Ano, musel jsem hodně pocvičit, abych byl ve formě, ale povedlo se.
(Zamyslí se) Ale jedno přece zbývá, co bych rád udělal: Andělské Vánoce s Felixem. Byla by to směs všech písní, které lidé zpívají v období Vánoc. Musela by tam jistě být i legendární píseň Karla Svobody a Jiřího Štaidla Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš?.
Vidíte, v této oblíbené filmové pohádce z roku 1973 jste, spolu s Karlem Gottem, na věky věků zvěčněn…
A natočili jsme to již před 51 lety!
Kultura je nejen umění, ale v širším slova smyslu je to také kultura chování, vztahů, atmosféra ve společnosti. Nemáte pocit, že naše společnost velmi zhrubla, je plná agresivity, hrubosti, urážek a nálepkování?
Já myslím, že v tomto druhu společnost umírá. Já si vzpomínám, jak jsem společnost vnímal, když jsem přijel v roce 1967 do Prahy. Šel jsem po Václavském náměstí a všechny hotely a restaurace měly otevřené dveře a okna, lidé se bavili, tančili, odevšad zněla hudba… Nádherný život.
Dneska přijdu do centra Prahy, a když skončí provoz restaurace ve 22 hodin, centrum je vylidněné. Nemáte kam jít. A takto je to ve všech městech. Všichni jsou zalezlí doma, nebaví se s druhými. Chápu, že mají doma 100 programů v televizi. Ale to nejkrásnější, že si lidé spolu sedli, dali si pivo, víno, cokoli dobrého, že si povídali, zatančili…, to zmizelo.
Vnímáte to takto celosvětově?
Nevím, jestli celosvětově. Neumím si představit, že například Španělé se svým temperamentem by dnes nedokázali být družní. Ale u nás ano.
Čemu to přičítáte?
Taková je nálada ve společnosti. Je to důsledek atmosféry, lidé si nemají co povídat, nenavštěvují se, protože se bojí mluvit před druhými. Je to strašně smutný život v této republice. Pro mě jsme smutnou zemí z pohádkového filmu Pyšná princezna. Tedy my jsme oním Půlnočním královstvím. Jenže mně se líbí Země krále Miroslava, a ne Fialy!
No vidíte, a jsou u nás údajní znalci, kteří rozebírají tyto staré pohádky jako propagandistické, a tudíž špatné. Zkrátka je chtějí za každou cenu znectít.
Takto se v našich klasických pohádkách někdo hrabe? To asi nemá co dělat.
Mistře, co popřejete lidem i světu do roku 2025?
Víte, já to mám nyní trošku zjednodušené. Mám velké starosti o dceru Aničku, takže bych byl velmi rád, kdyby nový rok byl s plnou náručí štěstí. Protože bez štěstí to nevyhrajeme. A plnou náruč štěstí přeji také všem lidem.
A ještě něco: Zažil jsem dobu, kdy tu byla železná opona. A teď je tu zase. Já jsem si myslel, že k tomu už nemůže dojít, že nám to společně prožitá zkušenost nedovolí. Že se lidé na celém světě budou mít rádi. A to bych si stále přál.
Monika HOŘENÍ
FOTO – felixslovacek.net
