Kdo dnes skutečně rozhoduje?

Rozhodnutí Ústavního soudu o předběžném opatření, kterým prezidentu Petru Pavlovi umožnil účast na summitu NATO v Ankaře, má mnohem větší význam, než se na první pohled může zdát. Nejde totiž jen o cestu jednoho prezidenta. Nejde ani o další spor mezi Petrem Pavlem a Babišovou vládou, resp. jednotlivými jeho ministry. Ve skutečnosti se otevírá mnohem zásadnější otázka, kterou je, kdo dnes v České republice skutečně rozhoduje a kam se nenápadně posouvá výkon státní moci.

Ústavní soud zdůraznil, že nerozhodl samotný kompetenční spor, ale pouze vydal předběžné opatření. To je z právního hlediska důležité rozlišení. Byť samotné předběžné opatření může dávat tušit budoucí rozhodnutí Ústavního soudu, z hlediska politické reality je pak výsledek zřejmý okamžitě. Summit proběhne, prezident se jej zúčastní a konečný nález už tuto skutečnost nezmění, ačkoliv dá návod i pro budoucnost. Není proto divu, že se okamžitě rozhořela debata, zda předběžné opatření v tomto případě fakticky nenahradilo rozhodnutí ve věci samé.

Soudní moc vs. demokracie?

Pozornost si zaslouží i skutečnost, že rozhodnutí nebylo jednomyslné. Soudce Jan Wintr a soudkyně Dita Řepková ve svém odlišném stanovisku připomněli princip soudcovské zdrženlivosti a upozornili, že předběžné opatření má být skutečně mimořádným institutem. Podle jejich názoru nebyly splněny podmínky pro tak výrazný zásah do probíhajícího politického procesu. Jejich oponentní rozhodnutí ukazuje, že nejde o jednoduchý spor mezi příznivci jedné či druhé politické strany, ale o vážnou debatu o hranicích soudní moci v demokratickém státě.

Právě zde ale celá kauza přestává být jen právnickým sporem. V posledních letech totiž sledujeme jev, který by neměl uniknout pozornosti. Stále více politických konfliktů končí před soudy. Tam, kde dříve rozhodovala politická dohoda, parlamentní většina nebo nakonec voliči, stále častěji rozhodují soudní instituce. Nejde přitom jen o Českou republiku. Podobný vývoj je patrný napříč celou Evropou. Významnou roli získávají instituce, které občané přímo nevolí – Evropská komise, evropské soudy, Evropská centrální banka i národní ústavní soudy. Každé jejich jednotlivé rozhodnutí lze právně obhájit. V souhrnu však vzniká legitimní otázka, zda se politická odpovědnost postupně nevzdaluje občanům.

To automaticky neznamená zpochybňování nezávislosti soudů. Právní stát bez nezávislé justice nemůže fungovat. Právě proto je však důležité, aby soudní moc zachovávala zdrženlivost tam, kde vstupuje do sporů mezi ústavními institucemi. Ústavní soud není třetí komorou parlamentu. Jeho úkolem je chránit ústavní pořádek, nikoli přebírat odpovědnost za politická rozhodnutí nebo vytvářet novou ústavní praxi tam, kde má rozhodovat především politická reprezentace, ať je jakkoliv rozhádaná.

Někteří právníci v této souvislosti hovoří o soudním aktivismu. Tento pojem bývá často používán jako určitá politická nálepka, ale nelze jej ani automaticky odmítat. Označuje situaci, kdy soud svým výkladem významně ovlivňuje podobu politického dění. Někdy to může být nutné. Jindy je namístě otázka, zda se soud nepouští do prostoru, který má být vyhrazen jednotlivým politickým aktérům. Právě ankarská kauza tuto otázku znovu otevřela.

Otázka vojenská nad sociální

Neméně zajímavé je to, jakou mimořádnou prioritu celý případ dostal. Lhůty se počítaly na hodiny. Soud jednal bezodkladně. Politické instituce byly schopny během několika dnů reagovat, protože šlo o summit NATO. Nejde o kritiku rychlosti Ústavního soudu. Pokud považoval věc za naléhavou, bylo jeho povinností jednat. Položme si ale jinou otázku. Kde stejnou naléhavost vidíme ve chvíli, kdy jde o nedobrý stav zdravotnictví, nedostupné bydlení, nízké důchody nebo propad životní úrovně statisíců rodin? Kolik podobné energie věnují státní instituce problémům, které se každodenně dotýkají většiny občanů?

Není přitom bez zajímavosti, že podobnou rychlost sledujeme v posledních letech právě u věcí, které se týkají bezpečnosti a zbrojení. Během několika let se jako samozřejmost prosadilo dramatické navyšování vojenských výdajů, nákup letounů F-35, závazek směřovat až k 5 % HDP na obranu nebo stále širší zapojování České republiky do aktivit NATO. O těchto prioritách se sice vedla politická debata, jen málokdy však zaznívala stejně důrazná otázka, jakou cenu za ně zaplatí jiné oblasti veřejného života.

A právě zde se dostáváme k jádru celé ankarské kauzy. Nejde totiž jen o to, zda prezident na summit jede oprávněně, či nikoli. Podstatnější je, jakou mimořádnou důležitost stát a soudy otázkám spojeným s NATO a bezpečnostní politikou přikládají. Když jde o vojenské závazky, vše se odehrává v mimořádném tempu. Když jde o sociální otázky, roky posloucháme, že je třeba počkat či že na to nejsou peníze.

Živá voda pro krajní pravici

Historie nám ukazuje, že autoritářské režimy nevznikají ze dne na den. Rodí se postupně, když lidé ztrácejí víru, že mohou prostřednictvím voleb skutečně ovlivnit směřování své země. Každý zdánlivě drobný posun, který oslabuje odpovědnost volených institucí a přesouvá rozhodování jinam, může být sám o sobě obhajitelný. V souhrnu však vytváří prostředí, v němž narůstá frustrace, pocit bezmoci a nedůvěra v politiku. Právě na takové náladě v minulosti, vyrůstala krajní pravice i další autoritářská hnutí, která nabízela rychlá a jednoduchá řešení. Bohužel stejná situace se začíná opakovat i dnes. Stačí se podívat na volební výsledky či preference Bratrů Itálie v Itálii, Alternativy pro Německo, francouzského Národního sdružení, portugalské Chegy a řady dalších. Proto je legitimní se ptát, zda i nynější rozhodnutí nepředstavuje další dílek mozaiky postupného přesunu moci od volených institucí k orgánům, které přímý mandát od občanů nemají.

Stejně důležité je sledovat ekonomickou stránku celé věci. Česká republika dlouhodobě patří mezi země s vysokými zisky bank, výrazným odlivem dividend do zahraničí a jedním z nejdražších bydlení v Evropské unii. Přesto při každém návrhu na posílení sociálních programů, zvýšení důchodů či pozdějším odchodu do penze posloucháme, že veřejné finance jsou na hraně svých možností. U výdajů na obranu podobně intenzivní debata o zdrojích a prioritách zaznívá podstatně méně.

Nelze se tedy divit, že stále více lidí má pocit, že stát měří dvěma metry. Na zbrojení se prostředky vždy najdou. Na alianční závazky se vždy najde politická vůle. Na důstojné mzdy, dostupné bydlení, kvalitní veřejné zdravotnictví a školství nebo jistotu důstojného stáří se však stále častěji hledají důvody, proč to nejde.

To není náhoda. Každý společenský systém dříve či později ukáže, jaké zájmy považuje za skutečně důležité, a nejinak je tomu u kapitalismu. V něm vždy převažují zájmy bohatých nad zájmy obyčejných lidí. Hlavní je vždy zisk nadnárodních monopolů na úkor pracujících.

Ankarská kauza jednou skončí. Prezidenti se budou střídat. Vlády budou přicházet a odcházet. Rozhodnutí Ústavního soudu překryjí další rozhodnutí. Zůstane však otázka, kterou bychom si měli klást už dnes. Čemu stát věnuje největší energii, prostředky a politickou vůli? Bezpečnostní a vojenské agendě, nebo řešení problémů lidí, kteří svou prací vytvářejí hodnoty této země?

Právě odpověď na tuto otázku totiž nejlépe vypovídá o skutečných prioritách každé vlády i o charakteru společnosti, kterou buduje.

Ludvík ŠULDA