Nekrolog přítele: Historik a rebel Jan Tesař ukončil let 16. června…

Jeho přítel a někdejší účastník tzv. Ideodiverzeního centra Dialogy vzpomíná

Major Gagarin obletěl jedenkrát naši planetu. Seděl v kosmické lodi 108 minut. Jan Tesař obletěl Slunce dvaadevadesátkrát a ve srovnání s legendárním majorem seděl při obletu zhruba šest let: v Plzni na Borech. Nevzpomínám si, že by si Jan na pobyt ve vězení stěžoval. Pouze jednou řekl, že to byla určitá životní zkušenost, která trvala trochu dlouho, vzápětí však dodal, že měli na Borech výborný chléb. Ani na G. Husáka si nestěžoval. Když se v Macháčkově knize dočetl, jak k umírajícímu Husákovi poslali kněze, prohlásil: »Takový konec si nezasloužil.«

Po Janově propuštění z vězení následovala nucená emigrace, kterou rád přijal. Nejprve krátce Západní Německo, potom Paříž. Z Paříže chtěla StB Jana nechat unést při »bezpodmínečném zachování života a zdraví«. Zatímco mu Zdeněk Mlynář řekl: »Když se nepřizpůsobíš, nežereš«, tak raději začal Jan spolupracovat s Poláky.

Vykašlal se na povolení k pobytu a žil ve Francii s německým azylovým pasem. Vysloužil si tím vyhoštění ze země. Měl Francii opustit do 48 hodin. Čeští známí Janovi doporučili podrobit se úřadům a okamžitě Francii opustit. Poláci mu doporučili pravý opak: v žádném případě neopouštět Francii, a nabídli mu úkryt. Jan Francii neopustil, a nakonec záležitost vyřídil komisař OSN v jeho prospěch. Na otázku imigračního úředníka, proč dal přednost Francii před Německem, Jan odpověděl: »Po návratu z nedávného výletu do Paříže jsem si všiml lidí vycházejících z nádraží dveřmi, nad kterými byl nápis SORTIE INTERDITE (východ zakázán), a tak jsem řekl úředníkovi: ‚Vidíte, pane, to je země mého srdce.‘«

Po listopadu 1989 do Československa nespěchal. A napsal pamflet: Češi, zhřešili jste, na Hrad šaška povolavše! Raději zde pomlčím o tom, co si Jan o většině českých politiků myslel, zvláště o nynější vládě a o Petru Pavlovi. O Západu si žádné iluze také nedělal, velmi mírně řečeno. Politicky mu byli nejbližší jugoslávští komunisté. Za slušnou stranu považoval pouze KSČM. Měl odpor k zuřivému antikomunismu a k protiruské propagandě, kterou dnes tak vehementně rozdmychávají provládní média. O ukrajinských neonacistech si myslel své – vždyť mu v Oděse upálili jeho kolegu novináře, pro kterého Jan překládal z ukrajinštiny.

Po rozpadu Československa, který předvídal již na začátku 80. let, odešel na pozvání slovenských novinářů do Brezové pod Bradlom, kde bydlel až do své smrti. Stal se čestným občanem tohoto města. Starala se o něj jeho družka Jela Juríčková. Brezovou si vybral, protože si vážil M. R. Štefánika. K otevření Štefánikova archivu byl před léty jako historik přizván. Jan obdivoval partyzánskou aktivitu v této evangelické části Slovenska a konečné osvobození Brezové partyzány, za čímž účelem si vypůjčili od Rudé armády kanon a dodal: »Řekni mi, která armáda by něco takového udělala«.

Když jsme se letos 2. června na Janovy narozeniny loučili, dal mi na cestu knížku Věry Tiché Cesty k domovu, 1939-1945 (nakladatelství Doplněk Brno, 2003), napsal k ní předmluvu. Na stránce 111 jsem pochopil, proč Jan chtěl, abych si ji přečetl, je tam pasáž o Rusku. Čtenářům Naší pravdy by se knížka také jistě líbila.

Na zahradě jeho družky se usídlili dva polodivocí kočičí sourozenci – Janovi oblíbenci. Zvláště měl rád bojovníka Čertíka, který srdnatě bránil svůj miniaturní kus československé země proti cizáckým kočičím vetřelcům. Kocour Čertík Jana dodnes hledá a nechápe, že se Jan již neobjeví… Čertíkovi rozumím. Také to ještě nechápu.

Jan PŘÍBAŇ, lékař a publicista

FOTO – archiv autora