»Nejsi hrdina, dokud nevylezeš na Velkou čínskou zeď«. Tento citát, často připisovaný samotnému Maovi, se objevuje ve více variantách, mj. i jako »Kdo nevystoupá na Velkou zeď, není velký člověk«. I mě výstup na Zeď čeká – v mém životě už potřetí!
Když byla postavena Velká čínská zeď, měla sloužit jako opevnění, které chránilo čínskou říši před nájezdy a vpády kočovných skupin ze severu, zejména Mongolů. Sloužila jako strategický vojenský nástroj se strážními věžemi, které vojákům umožňovaly sledovat blížící se hrozby. To umožňovalo vojenským silám připravit se na obranu nebo včas zasáhnout proti nepříteli. Kromě vojenské funkce ale Zeď plnila i různé ekonomické a politické úkoly – například zabraňovala nepovolené migraci a ztělesňovala císařskou autoritu. O více než 2000 let později se Zeď zapsala na seznam světového dědictví UNESCO a stala se ikonickým symbolem Číny, který každoročně přivítá miliony turistů. Tato památka je nejdelší stavbou vytvořenou člověkem – táhne se v délce přes 20 000 km a má více částí, které lze navštívit, včetně Badalingu, Juyongguanu, Mutianyu a dalších.
Velkou čínskou zeď můžete snadno navštívit z Pekingu – tím nejbližším místem je Badaling, který se nachází pouhých 70 kilometrů od hlavního města. Tento úsek byl otevřen pro turisty jako první, a není proto divu, že právě sem směřují největší davy. Ne však já. Mým cílem je část Juyongguan – jedna z nejzachovalejších a strategicky nejvýznamnějších částí Zdi, která navíc není tak turisticky přelidněná jako jiné úseky, což jí dodává zvláštní kouzlo. Můj cíl je proto jasný. Vyrazil jsem autobusem brzy ráno z Pekingu a už samotná cesta byla únikem z ruchu velkoměsta do zelených kopců severozápadně od hlavního města.
Juyongguan se nachází v průsmyku Guangou mezi horami Jundu a Taihang, které tvoří přirozenou ochrannou bariéru severně od Pekingu. Už od dob dynastie Čchin sloužila tato oblast jako obranná linie proti nájezdníkům ze severu. Její největší význam však nastal za dynastie Ming, kdy byla přebudována na jednu z nejdůležitějších vojenských pevností celé Velké zdi. Juyongguan bývala považována za »klíč k severní bráně hlavního města« – kdo ovládl tento průsmyk, měl přístup k Pekingu.
Jakmile jsem dorazil, vedly mé kroky přirozeně ke vstupní bráně, která je jedním z nejzajímavějších prvků Juyongguanu. Kamenná stavba se nachází přímo uprostřed průsmyku a byla postavena za dynastie Yuan ve 14. století. Je to masivní mramorová brána, původně sloužící jako základ pro třípatrovou dřevěnou pagodu, která se ale bohužel nedochovala. Na bráně si všímám jemně vytesaných buddhistických reliéfů a nápisů – průvodce doplňuje, že nápisy jsou v šesti jazycích, včetně sanskrtu, tibetštiny a ujgurštiny. Tyto nápisy nejen dokazují kulturní rozmanitost tehdejší Číny, ale také ukazují, že Juyongguan nebyl jen vojenským bodem, ale i duchovním centrem, místem pro modlitbu a meditaci.
Při procházení bránou jsem se cítil zvláštně – jako by se zde zastavil čas. Uprostřed všech opevnění a historických bitev zde stál kámen, který byl připomínkou míru. Mnozí návštěvníci šli dál, ale já tam zůstal déle, obdivoval vyřezávané postavy bódhisattvů a složité květinové vzory, které se dochovaly po mnoha staletích.
Za branou mě již přivítalo monumentální opevnění s klikatící se zdí, která stoupala prudce vzhůru po svahu. Stál jsem na úpatí Zdi a přede mnou stála výzva, kterou nešlo odmítnout. Bylo horko, slunce pálilo, v údolí vzduch bez sebemenšího vánku – a já začal stoupat.
Výstup byl náročný. Schody mi místy sahaly až po kolena a jak jsem stoupal výš, nohy těžkly. Během výstupu jsem se čím dál častěji zastavoval a dával si oddech ve stínu strážných věží. Už už jsem si myslel, že vidím cílový bod – strážní věž tyčící se nejvýše nad údolím – abych následně zjistil, že Zeď stoupá stále výš a já zdaleka nejsem u konce. Ale pak přišel okamžik odměny – vystoupal jsem na vrchol a otevřel se mi výhled na zelená údolí a kamenné vlny Zdi, které mizely v dálce. Seděl jsem na kamenném okraji Zdi a vnímal ticho – jen vítr a občasné hlasy dalších turistů.
Většina z »mé« skupiny z autobusu až sem nedošla a ti ostatní se pomalu začali vracet stejnou cestou zpět. A mně se v hlavě začal rodit nápad – přece se nevrátím stejnou cestou, když mohu pokračovat a sestoupit po Zdi na druhé straně údolí. V tu chvíli se mi to jevilo jako skvělý nápad. Přece jen – když už jsem tady… A horší než výstup to být nemůže, říkal jsem si. Ó, jak jsem se mýlil. Zatímco výstup byl sice náročný, střídala se během něj strmá stoupání s pozvolnějšími úseky. Při sestupu tomu tak nebylo. Mírné části zmizely a začal příkrý sestup na přímém slunci bez sebemenšího stínu. Zřejmě i proto zde téměř nikdo nebyl. Sestupoval jsem ve společnosti staršího páru z Milána, se kterým jsem se dal do řeči. Paní se za měsíc chystá do Prahy – prý je nádherná. Ostatně, nebylo to poprvé a ani naposled, kdy jsem v Číně poslouchal slova chvály na starou Prahu. V tu chvíli se ve mně ale ozvaly dozvuky nedávno zlomené nohy a spíše než scházel jsem se belhal dolů. Starší italský pár v porovnání se mnou působil jako dva kamzíci a za chvíli už byli o notný kus níže pode mnou. I když byla spodní výstupní brána stále na dohled, ne a ne se k ní znatelně přiblížit…
Nakonec ale přišel vytoužený cíl. Zmožený jsem v poslední minutě před odjezdem našel na rozsáhlém parkovišti svůj autobus, uvelebil se na sedadle a snažil se na chvilku si zdřímnout. Nešlo to.
Po sestupu jsem při návratu do Pekingu v autobuse vzpomínal na své předchozí návštěvy Zdi. V loňském roce jsem navštívil úsek Mutianyu, který se řadí mezi nejlépe zachovalé části. Mutianyu je známý svými mohutnými obrannými věžemi z doby dynastie Ming, z nichž některé se zachovaly v téměř původním stavu. Na rozdíl od jiných částí Zdi vás zde lanovka vyveze až na hřeben, úsek je tak ideální pro seniory či rodiny s dětmi. Poprvé jsem ale Zeď navštívil již před deseti lety, tehdy jako součást širší exkurze Pekingu a okolí. Bylo to na přelomu podzimu a zimy, svetr a bunda byly proto nutností. Již tehdy mě překvapilo, že některé úseky Zdi jsou doslova přecpané turisty, zatímco jiné jsou téměř liduprázdné. Existují místa, která vás zcela pohltí – svou historií, velikostí, atmosférou. Právě takový zážitek jsem měl během všech svých cest na Zeď. I ta poslední bude patřit k těm, na které se nezapomíná. Juyongguan je totiž místem, kde se člověk může na chvíli zastavit v čase, dotknout se minulosti – a možná i poznat sám sebe. Jeden den stačil, aby se z návštěvy stal životní zážitek.
Jaroslav RŮŽIČKA
1 komentář
Neuvěřítelné…
Komentáře jsou uzavřeny.