Penzijní připojištění na slepé koleji

I jen letmý pohled do zákulisí doplňkových penzí vyvolává skepsi. Tedy pokud se něco brzy a razantně nezmění. Řešení existuje, ale stejně tak i obavy.

Dva rozdílné poločasy

Na počátku – před více než 30 lety – se objevila rozumná myšlenka, aby vedle státem poskytované starobní penze byla budoucím důchodcům, hlavně těm s nižšími příjmy a budoucími nevelkými důchody, nabídnuta možnost si finančně přilepšovat z privátního doplňkového penzijního pilíře. A to vícekanálově tak, že si účastníci budou na svůj účet posílat úložky, k nim až 50procentním zhodnocením ke vkladu přispěje stát a také zaměstnavatel či jiná „třetí“ osoba.

Ale co bylo hlavním lákadlem? Nabídka velkorysých daňových prázdnin po dobu spoření. Tedy s efektem připisování nezdaněných zisků složeným úročením, navíc se zárukou nezcizitelnosti účastníkem vložených peněz. K tomu bylo konto klienta navyšováno o jeho zákonný podíl na nezdaněných finančních výnosech penzijního fondu.

Po asi 15 letech byly až na pár „vad na kráse“ (především kvůli pozdnímu zahájení spořící fáze a většinou nízké měsíční úložce) v zásadě spokojeny všechny strany: účastníkům se připisovalo na účty nezdaněných až 85 % výnosů a zahraniční akcionáři penzijních fondů většinou ročně inkasovali přes 2 mld. Kč.

Ani pro státní rozpočet nebyl státní příspěvek velkou zátěží. Navíc sektor byl stabilní a důvěryhodný. Nyní, po dalších 15 letech trvání spořící fáze, mohou mít první účastníci na účtech solidních asi 400 000 korun. Výhodnost připojištění je zřejmá: první polovinu účtu tvoří vlastní vklady klienta a druhou výnosy, státní příspěvek atd.

Šokující důsledky finanční krize

Dopady globální finanční krize, která nutně neminula ani tento produkt, však byly – a dosud jsou – pro druhý patnáctiletý poločas oblíbeného produktu drtivé. Zahraniční akcionáři, do té doby navyklí na přísun zisků, najednou museli řešit ztrátu z investic (blížící se celkově 10 mld. Kč). Protože často nestačily ani rezervní fondy ani základní kapitál k pokrytí ztráty v některých penzijních fondech, bylo jim nutné zaslat z mateřských finančních společností finanční dotace ve výši umožňující vykázat aspoň „černou nulu“ – aby se nepřišlo o licenci. Pro zahraniční kapitál to byla velmi potupná operace, takže zlostná reakce se dala očekávat. A také vzápětí přišla.

Aby akcionáři především snížili riziko opakování prodělku, zajistili si v parlamentu prosazení dvou kroků: Jednak původní penzijní připojištění nekompromisně uzavřeli pro nové zájemce, jednak použili fintu, kdy zájemcům o připojištění nabídli doplňkové penzijní spoření (DPS). Šlo o synonymum dřívějšího penzijního připojištění. S ním mělo DPS sice spoustu prvků stejných, ale zároveň jednu zcela zásadní odlišnost. Pod záminkou, že se tentokrát dává samotnému zájemci svobodný výběr ze tří investičních strategií, lišících se výší potenciálního výnosu/zisku, bylo rafinovaně zamlčováno nenápadné opuštění samotného principu a vlastního smyslu spoření na stáří: V něm má jít vždy o zabránění ztrátě vložených peněz budoucího seniora, nikoliv o výši výnosů.

Iniciátorům tohoto „řešení“ se tak nenápadně podařilo přenést riziko ztráty z investování ze zahraničních akcionářů na české účastníky. Zajisté, že nikdo nezpochybňuje význam výše výnosu, ale ten je přece dopředu zajištěn jak státním příspěvkem, tak daňovými úlevami. I poučený laik ví, že jakkoliv jsou růsty hodnoty investic vítané, tak i jejich poklesy jsou přece na globálních finančních trzích (a i tam jsou umístěny i peníze českých klientů) běžným jevem.

Nabízí se řešení

Byť v původním systému penzijního připojištění klesl počet účastníků na třetinu, i tak má těch zbývajících 1,6 milionu osob na účtech asi 340 miliard Kč. Pokud by to dávalo ekonomický smysl, bylo by naplněním původního záměru zákona je přesvědčit k volbě varianty výplaty doživotní penze. 

Provozovatelům doplňkového penzijního spoření je třeba výrazně snížit jejich podíly na zisku a tyto dodatečné výnosy převádět na klientské účty.

Zvážit vznik Státního důchodového úřadu přeměnou dnešní České správy sociálního zabezpečení. Ten by obhospodařoval jak státní důchody, tak nové penzijní připojištění, a to na stejných principech, jako byly to původní. Státní správa obou důchodových pilířů by měla přinejmenším tři výhody:

1. Odpadla by nutnost odvádět 10 % ročního zisku soukromému provozovateli a o tuto částku by šlo posílit buď rezervní fondy či klientské účty.
2. Odpadly by výdaje běžné v konkurenčním boji (za provize dealerům, na krytí nákladů na odměny členů představenstva i dozorčí rady).
3. Za vklady účastníků (a za příspěvky třetích osob) by se přednostně nakupovaly jak nové státní cenné papíry, tak odkupovaly ty nyní v držení zahraničních finančních společností. Státní dluh by tak v rostoucí míře financovaly české domácnosti (po vzoru Japonska), což by navíc byla garance systému českým státem a vítaná jistota pro klienty v dnešní inflační době.

Zásadní otázka proto nezní, zda změna možná je. Řešení existují. Otázkou zůstává, zda bude existovat i politická vůle prosadit systém, který bude na prvním místě chránit úspory občanů, a nikoli zájmy jeho provozovatelů. Bez obnovení této důvěry bude jen obtížné přesvědčit další generace, aby si na vlastní stáří spořily dobrovolně.

Jaroslav ŠULC – autor byl v 90. letech ekonomickým ředitelem největšího penzijního fondu.