V budově Goethe-Institutu na Masarykově nábřeží v Praze probíhá do konce dubna panelová výstava přibližující vznik a rozsah odboje na území Čech a Moravy obsazeném »říšskou brannou mocí«, jak se píše na plakátu, a připomíná české hrdiny zavražděné ve věznici Berlín-Plötzensee. Vstup je zdarma.
Z 250 vězňů tam oběšených během vražedné akce od 7. do 10. září 1943 byla téměř polovina Čechů. Více než 670 českých hrdinů představuje celkově nejpočetnější skupinu zahraničních obětí této hrůzné věznice!
Výstava byla připravena v berlínském Památníku německého odboje, proto je dvojjazyčná. Podle jmen autorů byl zapojen jen jeden český historik, Dr. Jan B. Uhlíř, Ph.D. Kvůli německému návštěvníkovi je vysvětlen kontext vzniku Československé republiky, její meziválečný vývoj, separatistické tendence německé menšiny zvláště po nástupu Adolfa Hitlera k moci a jiné souvislosti.
Cenná je informace o tzv. lidových soudech pro politické zločiny. Záhy po převzetí moci nacisty v Německu vznikly novelou trestního zákoníku v březnu 1933 zvláštní soudy pro politické zločiny a o měsíc později institut tzv. lidového soudu. Ten se stal po roce 1942, zejména za předsednictví Rolanda Freislera, výhradním nástrojem teroru k prosazování nacistické tyranie. Za velezradu byla považována jakákoli vzpoura proti německé nadvládě. V letech 1939-1945 odsoudily »lidové soudy« k trestu smrti více než 1800 českých občanů. Více než 670 těchto rozsudků bylo vykonáno v Plötzensee.
Členové odbojových skupin byli vražděni také na popravištích v Drážďanech, Vratislavi, Brandenburgu, Frankfurtu nad Mohanem, Stuttgartu a Mnichově.
Komunisté tvořili čtvrtinu
Konkrétní lidé, hrdinové, prezentovaní na výstavě jsou ukázkou mnoha forem odbojového protinacistického hnutí. Autoři položili důraz na Politické ústředí, vojenskou organizaci Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme. O komunistickém odboji opakují ono omílané, že jeho příslušníci zachovávali až do přepadení Sovětského svazu linii Kominterny. »Poté byla možná spolupráce s demokraticky orientovanými odbojovými skupinami« a 4. ilegální ÚV KSČ již měl na vedení odboje silný vliv a počet obětí komunistického odboje byl velmi vysoký: 25 procent Čechů zavražděných v Berlíně-Plötzensee tvořili komunisté.
Ovšem na jiném místě uvádějí, že ihned po 15. březnu 1939 to byli přední komunisté a také sociální demokraté, kteří byli gestapem zatýkáni. A to autoři přešli, že právě komunisté varovali před nacisty již hluboko ve 30. letech!
Jeden panel je věnován Juliu Fučíkovi, spisovateli a novináři, národnímu hrdinovi, jenž byl odsouzen společně s Jaroslavem Klecanem a oběšen v Plötzensee 8. září 1943. Fučíkovu fotografii doplňuje například i snímek padělaného průkazu se jménem Jaroslav Horák. Další panel přibližuje Annu Pollertovou, která poskytla svůj dům, jako úkryt pro Petiční výbor Věrni zůstaneme. Když se snažila před gestapem varovat přátele, byla zatčena. Sťata byla 19. ledna 1945. Václav Aubrecht, jedna z nejmladších českých obětí Plötzensee, byl oběšen ve věku 21 let 9. září 1943 během tzv. krvavých nocí. Mladý krásný člověk! Jakého zločinu se dopustil? Pracoval jako kameník na šachtě v Dolním Jiřetíně, kde se seznámil se sovětským válečným zajatcem, jemuž pomohl k útěku. Ukrýval ho, přinesl mu civilní oblečení, jídlo, mapu… Odhalila je německá hlídka. Dne 21. července 1943 Václava odsoudil »lidový soud« za »vlastizradu a podporu nepřítele«.
První gilotinovanou Češkou byla redaktorka a vydavatelka ilegálního časopisu V boj Irena Bernášková. Po vynesení rozsudku pronesla k předsedovi soudu tato slova: »A Československá republika přece bude!« Zahynula 26. srpna 1942. Další panely přibližují jména odbojářů, kteří jsou zpravidla méně známí: Jiří Sedmík, Jan Uher, Zdeněk Schmoranz, Bedřich Homola, Antonín Pešl, Václav Dědek, Karel Nesnídal, skupina lékařů František Šimer, Vilém Hlinka a Karel Hradecký…
Každý z nich měl jiný osud, pocházel z jiného prostředí, ale všichni vykázali obrovskou statečnost a vlastenectví. Československo a jeho svoboda jim byla více než jejich život a životy jejich rodin. Člověk se musí zadívat do tváří těchto hrdinů a ptát se sám sebe: Co by říkali současnému zmaru?
