Podivný pakt z nouze

Německo-sovětská smlouva o neútočení (známá též jako Pakt Ribbentrop-Molotov) z 23. srpna 1939 je předmětem neustálých spekulací a prapodivných výkladů. Jen málo z mnoha zdrojů pojednání o tomto dokumentu na prahu druhé světové války vychází z historického kontextu objektivních podmínek, jakož i z některých subjektivních přístupů aktérů.

Poté, co se nacistické Německo zmocnilo 12. března 1938 Rakouska (»anšlus«), soustředilo svoji agresivní aktivitu na Československo. Mnichovskou dohodou (podepsanou 30. září 1938) a obsazením československého pohraničí hitlerovskými jednotkami začala likvidace vyspělého státu, jež vyústila v jeho okupaci 15. března 1939.

Dlouholetý sovětský velvyslanec v Londýně Ivan Michajlovič Majskij ve svých denících vzpomíná, že se v těch osudových dnech sešel s Janem Masarykem (tehdejším velvyslancem ČSR v Londýně) a vyjádřil mu »hluboký soucit a nejhlubší rozhořčení nad hanebným postupem Anglie a Francie«. Dojatý Masaryk jej objal, hořce se rozplakal a v slzách řekl: »Prodali mě Němcům do otroctví, tak jak kdysi prodávali černé otroky do Ameriky.« (Viz kniha Gabriela Gorodetského: Stalinův velvyslanec v Londýně – Deníky Ivana Majského 1934-1943, Nakladatelství Academia, Praha 2021, s. 230)

Potupnou mnichovskou dohodu vnímal SSSR jako bezprecedentní diktát a do nebe volající nehoráznost. Chápal, že tento násilný akt zvůle znamená nejen spiknutí proti sousednímu demokratickému státu, ale současně je to úder proti míru v Evropě. A pochopil i to, že Anglie a Francie jeho podpisem implicitně odsouhlasily Hitlerovi následnou etapu zaměření jeho politiky (podle »not« v jeho knize Mein Kampf) východním směrem (Drang nach Osten), tedy v konečném důsledku s nebezpečím války proti SSSR.

Závěr z toho zněl, že prioritou nade vše musí být od toho okamžiku pro SSSR získat co nejvíce času na urychlené přezbrojení a dozbrojení svých armád (oslabených nemilosrdnými čistkami v generálním štábu v zájmu upevnění moci Josifa V. Stalina a jeho nejbližších přívrženců, jimž padly za oběť špičky armády jako maršál Michail N. Tuchačevskij, jeho blízcí kolegové Jona E. Jakir, Jeronim P. Uborevič a mnoho dalších velitelů). Současně vznikla nutnost maximálně zapojit diplomacii k hledání optimálních možností, jak se válce vyhnout, nebo alespoň ji maximálně oddálit.

Litvinovova kolektivní bezpečnost

Sovětskou diplomacii vedl již schopný lidový komisař zahraničních věcí (ministr) Maxim M. Litvinov. Stalin si vážil jeho diplomatické obratnosti, kreativity a řečnických schopností, i když měl k němu výhrady v tom, že »se nezajímá o revoluční aspekt politiky«. Zatímco Stalin nebo též Vjačeslav M. Molotov do té doby nikdy neopustili SSSR, Litvinov strávil více než 10 let v exilu, aby unikl jako revolucionář carské policii, tzv. Ochraně. Většinu času žil v Anglii, kde si dokonale osvojil angličtinu, získal řadu vlivných kontaktů a oženil se s Angličankou ze šlechtické rodiny. Byť se v tehdejší hierarchii řadil mezi první bolševiky, nepatřil do úzké trojky privilegovaných jako Sergo Ordžonikidze, Kliment J. Vorošilov a Vjačeslav M. Molotov, kteří Stalinovi tykali a mohli jej důvěrněji oslovovat Koba – akronymem z ilegality.

Litvinov byl autorem koncepce kolektivní bezpečnosti jakožto jednotné fronty boje proti válce prostřednictvím smluvních závazků, zejména s účastí Francie, Anglie a Sovětského svazu. Vysloužil si úctu a své zemi prestiž, zejména ve Společnosti národů (SN) v Ženevě, kde pravidelně zasedal v jejím hlavním orgánu – Radě, kde si SSSR vydobyl místo stálého člena. Vedl často s přehledem i plenární zasedání širšího fóra SN – Shromáždění. V návaznosti na koncepci kolektivní bezpečnosti prosazoval princip nedělitelnosti míru a byl rovněž autorem návrhu definice agrese, jakož i řady jiných právních a politických iniciativ projednávaných na půdě SN. Problém byl však v tom, že prosazování koncepce kolektivní bezpečnosti sovětskou diplomacií neustále naráželo na lavírování, vyčkávání, zdržování nebo i podezřívání, slovem taktizování Francie a Anglie hlavně z ideologických důvodu. Výslednost tohoto úsilí byla do data podpisu mnichovské dohody stále malá.

Přehodnocování v Kremlu

Neposkytnutí smluvně zakotvené pomoci Československu ze strany Francie a tím i nesplnění podmínky, aby mu mohl SSSR přijít na pomoc, jak se i on zavázal ve smlouvě s ČSR, bylo pro Kreml signálem k širokému přehodnocení dosavadních postupů v zahraniční politice včetně kádrových změn. Neobešlo to ani samotného Litvinova. Stalin jeho úsilí dosud schvaloval i podporoval, nicméně měl k němu též výhrady. V otázce kolektivní bezpečnosti pochyboval, že právě ideologické předsudky umožní buržoazním mocnostem dlouhodobé a efektivní spojenectví se socialistickým Sovětským svazem. A pokud jde o princip nedělitelnost míru, odmítal vztahovat jej na meziimperialistické války, které – jak zdůrazňoval – mohly být prospěšné pro socialistickou mocnost.

Jelikož tedy mnichovská dohoda znamenala pro Kreml důrazné memento o neochotě Francie a Anglie odpovědně a smluvně garantovaně spojit síly se Sovětským svazem proti nacistickému Německu, o to více se nebezpečí války přiblížilo k sovětským hranicím. Z toho vedení vyvodilo, že nastává doba, kdy SSSR bude muset spoléhat především sám na sebe (podle lidové moudrosti, že »spasení tonoucích je dílem rukou samých tonoucích«) a bude se muset poohlédnout i po jiných alternativách v zahraničním prostoru. Snaha o spojenectví se západními demokraciemi měla tedy na čas ustoupit, aby i ony pocítily, co znamená »škvařit se ve vlastní šťávě«, a jak radil Stalinovi sovětský velvyslanec v Londýně Ivan Majskij: »Ať odkryjí svoje karty. Jaký to pro nás má smysl, abychom za ně tahali horké kaštany z ohně? Bojovat společně s nimi rozhodne ano, sloužit jim však jako potrava pro děla – nikdy.«

A Stalin zjevně poslechl, když jeho myšlenky téměř doslovně zopakoval ve svém projevu na stranickém fóru v březnu 1939. (Viz kniha Gabriela Gorodetského, s. 22.) To ovšem neznamenalo, že SSSR chtěl západní mocnosti zcela odepsat. Nadále měl zájem spolupracovat, avšak jen tam, kde to mělo být reálné, vzájemně výhodné a jistější. A ještě jeden závěr odezněl z Kremlu: převzít veškerou kontrolu nad sovětskou diplomacií, koncepčně i kádrově do rukou Stalina a Molotova. 

Litvinov odchází, nastává obrat

Opatření se dotkla i Litvinova, který byl donucen podat demisi v dubnu 1939 a opustit lidový komisariát zahraničních věcí, což byl pro něj jeden z těch šťastnějších osudů v porovnání s mnoha jeho kolegy v tehdejší sovětské diplomacii, kteří se stali obětí nemilosrdných čistek ve státní správě (mnozí z nich museli odejít na různá podřadná místa v administrativě i ve výrobě, jiní do vězení a gulagů, nemálo z nich bylo však odsouzeno i k smrti zastřelením).

Když Litvinov odcházel z Kremlu, kde bylo rozhodnuto o jeho demisi, Molotov, jenž k němu nikdy neprojevoval náklonnost a od toho okamžiku přebíral funkci lidového komisaře zahraničí, zvolal za ním: »A nemysli si, že jsme tady všichni hlupáci.« Litvinov byl později přijat do diplomatické služby znovu, když od května 1941 do dubna 1943 byl akreditován jako úspěšný velvyslanec SSSR ve Washingtonu za prezidenta Franklina D. Roosevelta.

Litvinovův odchod z funkce měl v zahraničí značný ohlas a byl často příznačně považován za znamení obratu v sovětské zahraniční politice. V Berlíně přijali jeho odchod s uspokojením v naději, že SSSR tím opouští politiku kolektivní bezpečnosti. Francouzská historička a specialistka na SSSR Sabine Dullinová napsala v knize Stalinovi diplomaté v Evropě 1930-1939 (Nakladatelství Themis, Praha 2004, s. 272-273), že »hypotéza Litvinovova odchodu z funkce jako gesta vůči Berlínu zní totiž nejpravděpodobněji. Odstraněním Litvinova, jenž se stal na Západě symbolem a ztělesněním kolektivní bezpečnosti, obnovil Stalin ve své zahraniční politice symbolickou rovnováhu mezi Německem a západními demokraciemi. Od konce března 1939 spočíval hlavní zájem SSSR v udržení si svého postavení arbitra, aby mohl naslouchat nabídkám od té či oné strany«.

Sovětský chargé d‘affaires v Berlíně Georgij A. Astachov sděloval do Moskvy, po demisi Litvinova, že »německý tisk pozměnil tón a v posledních oficiálních projevech se neobjevují útoky proti SSSR a bolševismu. Dokonce Škodovy závody – největší zbrojovka v protektorátu Čechy a Morava – dostaly od německých orgánů povolení splnit objednávky SSSR.«

Astachov usuzoval, že je potřeba na to vstřícně reagovat, ale dát k tomu oficiální podnět je na Berlínu. Už v květnu 1939 zvažoval Kreml hlubší sondáž aktuálních postojů Německa, ale jelikož se nechtěl vydat neuváženou cestou, rozhodl se raději vyčkat na jeho spolehlivější signály. Obával se, že německé náznaky by mohly být jen dočasnou hrou s cílem zmařit jednání o trojstranném spojenectví SSSR, Francie a Anglie o vojenské spolupráci, která v tu dobu probíhala v Moskvě, avšak kolem poloviny srpna bylo jasné, že západní delegace se nechystají brát na sebe konkrétní závazky, sondují spíš možnosti SSSR. Když byla nastolena otázka, zda by Polsko v případě zásahu proti Německu povolilo přechod Rudé armádě svým územím, z Polska přišla odpověď, že nikoliv (prý Pilsudski by mohl v tom případě »vstát z hrobu«). Nato jednání skončila v poslední dekádě srpna.

(Pokračování za týden)

JUDr. Stanislav SUJA. Autor je publicista a bývalý diplomat