V poslední době se u nás velice aktivně hovoří o potřebě reformy českého zdravotnictví, ale žádný ucelený program této reformy zatím připraven není! Důvodem, proč tato myšlenka nyní nabrala na intenzitě, je to, že podle mnohých odborníků, především z oblasti zdravotnictví, ale i z části politického spektra, našemu zdravotnictví totiž hrozí v nejbližších letech kolaps. Takže logicky se lidé, kteří ve zdravotnictví pracují, zajímají o to, zda současná vládní garnitura má připraven nějaký koncept reformy našeho zdravotnictví, či nikoliv.
Rozhovor s předsedou Lékařského odborového klubu-Svazu českých lékařů MUDr. Martinem Engelem:
Na základě vašich jednání za zdravotnické odbory: jaký máte dojem, zda současná vláda má vůbec vypracovaný konkrétní program reformy českého zdravotnictví?
Řekl bych, že o reformě českého zdravotnictví se u nás více hovoří, než aby byla připravena, a to nejen z hlediska uceleného konceptu, ale i z hlediska stanovení příslušných konkrétních kroků. K tomu mohu jenom podotknout, že se velmi aktivně prosazuje myšlenka omezení počtu akutních nemocnic, přičemž z části z nich by měla vzniknout zařízení následné zdravotnické péče. Přitom záměr, jak je aktivně prosazován, neodpovídá formě nějakého propracovaného systémového řešení.
Návrh vychází totiž z toho, že tím, jak lidé u nás stárnou, projevuje se akutní nedostatek zdravotnických zařízení následné péče. Autoři tohoto záměru se zároveň domnívají, že transformací malých nemocnic na zdravotnická zařízení následné péče ušetří na nákladech. Mají na mysli jednak snížení lékařských výkonů, včetně snížení úkonů středního zdravotnického personálu, a tím i příslušného počtu lékařů a ostatních zdravotníků.
Myslím si však, že je to naivní představa autorů záměru. Protože i zdravotnická zařízení vykazují určité náklady, které sice mohou být nižší oproti výdajům za akutní nemocnice, ale jde také o nezbytné náklady na zdravotnickou péči, byť nižšího rozsahu. Vždyť se v těchto zařízeních starají o lidi, kteří odbornou zdravotnickou pomoc potřebují, protože se ve svém věku již sami o sebe postarat nedokážou. Samozřejmě, že zřizování zařízení následné zdravotnické péče musí být, s ohledem na stárnutí obyvatelstva, naší státní a veřejnou správou podporováno. Bez těchto zařízení se prostě neobejdeme.
Podle mého názoru jde spíše o snahu hledat nějaké řešení, které by českému zdravotnictví ulehčilo z hlediska nákladů v akutní lékařské péči. Prostě, přijít s nějakým nápadem, když se tak vehementně volá po nějakém řešení situace v českém zdravotnictví.

Zdravotnická veřejnosti již řadu let poukazuje na akutní nedostatek financí na zajištění řádného chodu českého zdravotnictví. Jak byste popsal současnou situaci?
Odpovím vám lakonicky – vypadá to velice špatně! Důvodem je to, že v roce 2022 si ministerstvo zdravotnictví nechalo od vlády, při stanovování státního rozpočtu, sebrat 14 miliard korun, které byly alokovány za státní pojištěnce. Přičemž na základě různých multiplikačních efektů se tato částka vyšplhala až na 20 miliard korun. Prostě hovořím o sumě peněz, o které české zdravotnictví skutečně přišlo.
Na druhé straně je však potřeba říci, že u zdravotních pojišťoven pořád leží na účtech cca 55 miliard korun. Podle nás situace v českém zdravotnictví bezprostředně zase tak vážná není. Ale nicméně, podle mého názoru, je nutno uvažovat o tom, jak dostat do českého zdravotnictví další finanční prostředky.
Mezi zdravotnickou veřejností vyvolává každý rok velké vášně otázka, v jaké výši bude schválena úhradová vyhláška pro následující rok. Jak to vidíte, pokud jde o rok 2025?
Řekl bych, že úhradová vyhláška pro rok 2025 z hlediska potřebných finančních prostředků určitě vše potřebné nezajistí. Například pro sektor nemocnic jde oproti letošnímu roku o nárůst o 1,2 %. V podstatě se pohybujeme na úrovni stejného objemu peněz jako v roce 2024.
Ještě bych dodal, že toto velmi nízké navýšení potřebných finančních prostředků, tj. pouze o 1,2 %, je pouze dokladem toho, že nás vláda podvedla v tom, že nám slíbila sjednocené odměňování a navýšené příjmy zdravotníků. Mimochodem to stvrdila i svým podpisem dohody z 8. 12. 2023. Dá se tudíž říci, že na rok 2025 s navýšením finančních prostředků pro sektor nemocnic vlastně ani nepočítala. Po celou dobu těchto jednání jsme měli pravdu v tom, když jsme říkali, že tato jednání se vedou zbytečně, neboť vláda, potažmo ministerstvo zdravotnictví, jen předstírají snahu o řešení situace. Přičemž jak vláda, tak i ministerstvo zdravotnictví nemínily svůj slib splnit. Takže ani nemínily splnit naději, kterou jsme při podpisu této dohody tehdy měli.
Lékaře v nemocnicích již řadu let trápila i otázka přesčasových hodin. Jak s ročním odstupem hodnotíte naplňování dohody mezi ministerstvem zdravotnictví a ČLK a zdravotnickými odbory?
Dá se říci, že k určitému nepatrnému zlepšení situace v řadě nemocnic došlo. Ukazuje se, že v zařízeních, v nichž se po službě ve většině případů neodcházelo domů, tak nyní, až na pár výjimečných případů, se to lékařům daří. Ale přitom o žádný zázrak vlastně nejde, protože počet služeb a zároveň i lékařů, kteří je mohou vykonávat, je po celý rok stále stejný. Takže k žádným změnám v podstatě nedošlo. Pokud si vedení nemocnic nesežene nové zaměstnance, kteří by »naředili« stávající počty lidí, kteří budou chodit do služeb, situace v těchto nemocnicích zůstane stále stejná. Přitom vedení nemocnic sežene nové lidí většinou tím, že je přetáhne odjinud, přičemž tito lidé budou pro změnu chybět na svých bývalých pracovištích.
Podle ČLK a zdravotnických odborů je nutné učinit minimálně jedno opatření, aby ubyla administrativa, která odvádí lékaře od jejich vlastní práce. Pro administrativu by bylo vhodné využít jiné, méně placené pracovníky. Lékař by léčil a o administrativu by se postaral příslušný pracovník.
Pokud jde o přesčasové hodiny, i nadále se stanovené normy překračují?
Samozřejmě, že mnozí lékaři v nemocnicích slouží nikoliv jen stanovených 416 přesčasových hodin za rok, ale klidně až 800 i více hodin. Znovu musím zdůraznit, že v tomto případě se velmi těžko hledá nějaký recept, jak to vyřešit. Protože i mezi lékaři se najdou ti, kterým to vyhovuje, protože si vydělají víc peněz, které potřebují do rodinného rozpočtu. Na druhé straně jsou i lékaři, kteří zdůrazňují, že se mají dodržovat limity přesčasových hodin, protože potřebují více volného času na svoji rodinu. Řekl bych, že je to tak půl na půl. Jaký názor vůči státní správě máte potom prosazovat? Na to je těžká odpověď. Faktem je, že v rámci České lékařské komory omezení počtu přesčasových hodin prosazuje především Sekce mladých lékařů ČLK.
Vraťme se ještě znovu k plnění dohody ČLK a zdravotnických odborů s ministerstvem zdravotnictví na sklonku loňského roku. Mezi vašimi členy se projevila určitá nespokojenost…
Jak jsem se v jedné z předchozích otázek zmínil, vyjednávací tým ministerstva zdravotnictví de facto předstíral, že ministerstvo s námi jedná o našich požadavcích a že se chce s námi dohodnout. Vyjednávací tým nám postupně předložil celkem čtyři, podle nich různé návrhy na řešení situace. Ve skutečnosti ale šlo pouze o jednu nabídku, a to ve čtyřech »různých« variantách. Všechny jejich nabídky byly však pro nás nepřijatelné. Takto s námi jednali až do 15. října, kdy byla jednání ukončena.
K tomu musím dodat, že jsme po celou dobu velmi dobře věděli, že se s námi nechtějí dohodnout. Na splnění našich požadavků totiž neměli vyčleněnu potřebnou sumu peněz. Takže nemáte-li potřebné peníze, nemůžete zajistit zvýšení platů lékařů v nemocnicích na 1,5 až trojnásobek průměrné mzdy, jak jsme od ministerstva zdravotnictví při těchto jednáních požadovali.
Sice jsme velmi dobře věděli, jakým směrem ministerstvo tato jednání nasměrovalo. Přesto jsme se jich zúčastnili. Nechtěli jsme, abychom to byli právě my, kteří by byli před veřejností obviněni z toho, že jsme tato jednání torpédovali.
Naše zdravotníky trápí nedostatek personálu. Hovoří se o potřebě rozšířit kapacity lékařských fakult a středních zdravotních škol. Jaké máte poznatky v tomto směru?
Musím konstatovat, že když vypukla pandemie covidu, tak se v tom okamžiku ukázala nezastupitelná role lékařů a ostatních zdravotníků. Proto také řada mladých lidí začala projevovat zájem o studium na lékařských fakultách a na středních zdravotních školách. Jenže, vláda tento zájem mladých v podstatě promrhala. Sliby, které tehdy dávala, vlastně ani nesplnila. Výsledkem tudíž je, že získat dnes lidi ke studiu na lékařských fakultách a středních zdravotních školách je opět problém. Zvláště, když si mladí lidé uvědomují náročnost studia, ale zároveň nižší platy a mzdy ve srovnání s jinými obory.
V této návaznosti jenom připomínám, že tuto pomoc potřebujeme relativně brzy. A ta přitom není! Nemocnice dnes seženou nové zaměstnance prakticky jen formou »kanibalizace«, a to tím, že přeplácejí lidi, které přetáhnou odjinud. Případně také tím, že někteří lékaři pracují na více místech. Musím zdůraznit, že tohle není stabilní řešení situace ve zdravotnictví. Ještě je třeba dodat, že jak stárne naše populace, stárnou i naši zdravotníci. I to je nutné vzít v úvahu.
Jestliže jsme před chvílí hovořili o malých nemocnicích, tak lidé, kteří žiji ve vesnicích a malých městech, trápí postupné rušení lékařských pohotovostních služeb jejich lokalitách. Co s tím?
Chtěl bych zdůraznit, že i nadále budou mít lidé zajištěnu nepřetržitou lékařskou péči. Akorát to již nebude v bezprostřední blízkosti jejich bydliště. To je tam, kde ji měli dosud. V posledních více než 30 letech se u nás vyvinul systém, že se v malých městech rušily lékařské pohotovostní služby, ať již na poliklinikách či v jiných objektech, proto také lidé začali vyhledávat nepřetržitou lékařskou péči, kterou mají zajištěnu v nemocnicích.
Na druhé straně je však třeba si říci, je tedy otázkou, zda tyto větší nemocnice, které by měly plnit roli akutní péče v příslušném kraji, budou mít dostatečnou kapacitu pro přísun pacientů z oblastí, kde by ke zrušení akutní lůžkové péče došlo či dochází. Tím si zdaleka nejsem jist. Proto i tuto otázku je třeba vzít v úvahu při stanovení koncepce zdravotní péče v krajích.
Pokud jde o rušení lékařských pohotovostních služeb v malých městech, mezi našimi občany není na to příznivá reakce. Jak by vláda a kraje měly podle vás postupovat?
Obecně k tomu mohu konstatovat, že lékařské pohotovostní služby, mimo nemocnice, jsou v podstatě omezeny. Po 16. hodině zbývá jediné řešení, vyhledat pohotovostní službu v nemocnici. Nyní se hodně hovoří i o tom, že jak praktičtí lékaři, tak i ambulantní specialisté by měli vypomáhat v rámci lékařské pohotovostní služby. Známe to jak z minulosti, tak máme poznatky, že se tak děje v řadě západoevropských zemích i v současnosti.
Ovšem je třeba k tomu poznamenat, že mnozí lékaři odešli pracovat do svých soukromých ambulancí, protože jim těžká práce nemocničního lékaře, a navíc i za méně peněz, nevyhovovala. Proto je tak těžké po těchto lidech chtít, aby se do lékařské pohotovostní služby v nemocnicích znovu zapojili. Vždyť mají pevnou pracovní dobu bez služeb v noci, o víkendech či ve svátcích. V tuto dobu se mohou věnovat své rodině či různým osobním zálibám, což by v nepřetržitém nemocničním provozu neměli. To je ten limitní důvod!
Ještě dodám, že jsem v Nizozemí viděl krásný příklad, jak v nemocnici nemůže být ošetřen pacient bez doporučení od praktického lékaře. Konkrétně jsem to viděl v Rotterdamu, v jejich fakultní nemocnici. V přízemí byly dvě ordinace, přičemž pacienti, kteří přicházeli do nemocnice, museli projít jednou z nich. Načež ošetřující lékař rozhodl, zda pacient je s recepty poslán domů, či zda postoupí k dalšímu vyšetření na příslušném odborném oddělení nemocnice.
Každá situace má své řešení. Nesmíme spoléhat na to, že naše nemocnice si s tímto problémem, to je přetíženosti nepřetržitých lékařských pohotovostí, poradí. Jestli chceme nemocnicím ulevit, tak jako například v Nizozemí, kdy je to jedna z cest, jak nemocnicím pomoci.
Ale nejde jen o problémy nepřetržité lékařské pohotovostní služby, ale o fungování celého systému zdravotnictví v krajích a okresech…
S tím souvisí základní otázka, zda má být dotyčná osoba ošetřena v okresní či městské nemocnici, či zda je nutné ji ošetřit přímo v krajské nemocnici. Tam sice bude mít zajištěno kvalitnější vyšetření, ale zároveň bude toto vyšetření z hlediska nákladů na využití modernější techniky i o něco dražší. To je však spíše již politická otázka. Protože je rozdíl, jak problém vidí celostátní politici a jak krajští a okresní činitelé. Ti se při úvahách o racionalizaci nemocniční sítě zabývají především otázkou, zda jim nehrozí zrušení »jejich« nemocnice. Řekl bych, že je to pro ně otázka zásadního politického významu. Vidí to z pohledu, jak obstojí u svých voličů. Podle dosavadních výstupů z vlády či vládní koalice je to pro současnou vládní garnituru prakticky neřešitelný problém.
Při svých jednáních s vládou či ministerstvem zdravotnictví jste jak ČLK, tak i zdravotnické odbory doporučovaly přijmout řadu opatření ke zlepšení situace v českém zdravotnictví. O jaké konkrétní návrhy jde?
Základní otázkou českého zdravotnictví je kromě nedostatku peněz i nedostatek lidí, ať již v nemocnicích či ambulantních specialistů nebo praktických lékařů.
Jelikož hovořím za nemocniční lékaře, věnuji se této oblasti. V prvé řadě musím konstatovat, že na rozdíl od Západu u nás máme, z hlediska jeho funkčnosti, nesprávně nastavený systém nemocnic. Ty naše jsou zbytečně velké. Data, která máme k dispozici, ukazují, že ekonomicky efektivnější jsou pouze malé a středně velké nemocnice. Tedy na rozdíl od velkých »molochů«, které máme v Praze a v jiných velkých městech. Mimochodem o naší největší nemocnici v pražském Motole se mezi zdravotníky běžně hovoří jako o prakticky neřiditelném kolosu. Jeho provoz spotřebuje skutečně velké náklady.
Na druhé straně když už tyto velké nemocnice máme, musíme je dokázat využít tak, aby prostě fungovaly, aby v nich byla zajištěna zdravotní péče za co nejlepších podmínek, a sice jak z hlediska kvalitní péče o pacienty, tak i přirozeně z hlediska ekonomického. Zároveň se dnes také hovoří o tom, jak velké nemocnice využít účelněji. To znamená jak pro akutní lékařskou péči, tak i využít jejich určitých částí jako zdravotnických zařízení následné péče. Případně se hovoří i o tom, že kromě akutní péče obecného charakterů by byla příslušná nemocnice zaměřena na určitou specializaci, na konkrétní lékařský obor. Tomuto zaměření by přirozeně měli odpovídat jak lékaři, tak i nemocniční vybavení.
Jenže tyto úvahy o zaměření konkrétních nemocnic jak v Praze, tak i v jednotlivých krajích, nelze učinit jednotlivě, například na základě rozhodnutí konkrétní krajské samosprávy, ale musí se to celé posoudit z hlediska zájmu celého státu. K tomu samozřejmě musí být přijato příslušné opatření vlády, s tím, že přirozeně bude zachován i důraz na princip regionality příslušného kraje.
Miroslav Svoboda
1 komentář
Hahaha katastrofální….
Komentáře jsou uzavřeny.