757

Sázet na volby? Před letošními parlamentními volbami se reklamy na sázky objevovaly denně v televizi i na sociálních sítích. Jenže za nevinným pobízením k tipování výsledků se skrývá vážné riziko. Reklamy na online kasina a sázky na sport bombardují nejen uživatele mobilních telefonů, ale sledují je v reklamách i malé děti. I podle odborníků se hazardní hry v posledních letech přesunuly z heren a kasin do online prostoru – a tím ztratily poslední zbytky kontroly. Pod dojmem reklam se navíc online sázky prezentují jako něco běžného, normálního. Přitom jde stále jen a pouze o hazard. Nejen s penězi, ale i osudy a zdravím lidí – i společnosti.

Hazardní trh v Česku roste. Jen v roce 2024 podle údajů ministerstva financí Češi prosázeli více než 800 miliard korun, přičemž více než dvě třetiny padly na online sázení. Na první pohled se to zdá neškodné – výhra je vzdálená jen jedním kliknutím. Jenže právě to je největší nebezpečí.

Sází polovina populace

Česko tak patří k zemím, kde je sázení mimořádně rozšířené – a kde se hranice mezi zábavou a závislostí často nebezpečně stírá. Podle Zprávy o hazardním hraní Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti v České republice za rok 2024 sází nebo hraje hazardní hry (včetně online forem) velmi mnoho lidí z české populace.

Nějakou formu hazardních her – včetně loterií – během posledního roku zkusilo až 58 % dospělých osob starších 15 let. Nejčastějšími hrami jsou loterie a stírací losy, které uvádí přibližně 22 až 53 % respondentů.

Podle zprávy se online hazardu (bez započtení loterií) účastní 8 až 19 % dospělé populace. Z výzkumu dále vyplývá, že nejvíce ohroženou skupinou jsou mladší lidé ve věku 15–34 let, přičemž muži výrazně převažují nad ženami.

Odhaduje se, že 170 až 220 tisíc osob spadá do kategorie rizikového hraní, tedy mají zvýšenou pravděpodobnost vzniku závislosti, a z toho 90 až 120 tisíc lidí už spadá do vysokého rizika – hranice patologického hraní.

Hazard, který nevidíme

Závislost na hazardních hrách a problémové hraní mohou hluboce zasáhnout do života člověka a jeho blízkých a mít devastující dopady na jejich život. A přesto často zůstává dlouho skrytá. Na rozdíl od alkoholu či drog nevidíme žádnou láhev ani prášek – jen blikající obrazovku a slib rychlé výhry.

Závislost na hazardních hrách, často označovaná jako patologické hraní nebo gamblerství, je ale impulzivní porucha, kdy člověk není schopen kontrolovat svou touhu po sázení a hraní hazardních her navzdory negativním důsledkům ve svém osobním, profesionálním či finančním životě.

Hlavními znaky závislosti jsou neustálé myšlenky na hraní, potřeba sázet čím dál více peněz k dosažení vzrušení, pokusy skrýt rozsah svého hraní před ostatními a pokračovat v hraní navzdory zřejmým negativním důsledkům. »Člověk závislý na hazardu se často snaží dál pokračovat v hraní, aby díky velké výhře získal prohrané peníze zpět, to ale vede k ještě větším ztrátám,« říká Lubomír Novohradský, kouč osobního rozvoje a zakladatel podcastu Autentická výzva. Často dochází k zanedbávání osobních a profesionálních závazků a rozvoji deprese, úzkosti či dokonce sebevražedných myšlenek, což je blíže popsáno ve fázích gamblerství.

Jak z toho ven

Cesta z kruhu hazardu není jednoduchá. Prvním krokem je přiznat si problém. Klíčem k překonání závislosti je plné pochopení její povahy a dopadu na život. Je důležité si uvědomit, že závislost je chronické onemocnění, které vyžaduje dlouhodobé úsilí a strategii pro udržení abstinence. »Bez uznání závislosti nelze začít s léčbou. Je to chronické onemocnění, které vyžaduje dlouhodobý závazek, trpělivost a podporu rodiny. Podpora a láska hrají v procesu léčení klíčovou roli,« říká Novohradský.

Pět kroků, které pomáhají:

Uznání problému – přiznat si, že sázení už není zábava, ale nutkání.

Stanovení cílů – jasně si určit, co znamená »bez hazardu«.

Hledání podpory – rodina, terapeut, skupina Anonymních gamblerů.

Identifikace spouštěčů – stres, nuda, samota, euforie po výhře.

Zdravé návyky místo sázek – pohyb, koníčky, dobrovolnictví, práce.

Po léčbě to teprve začíná

Léčbou závislost nekončí. Po návratu z terapeutického zařízení přichází nejtěžší fáze – návrat do běžného života. »Existují i tzv. doléčovací centra, která poskytují podporu lidem po léčbě a pomáhají jim při návratu do plnohodnotného života,« doplňuje Novohradský.

Klíčové je vytvořit si post-léčebný plán, udržovat kontakt s odborníky a budovat síť podpory mezi lidmi, kteří prošli podobnou zkušeností. Odborníci radí také zaměřit se na zdravý životní styl, pravidelný režim a smysluplné cíle – ať už pracovní nebo osobní.

»Návrat po léčbě je proces, který vyžaduje čas, trpělivost a pevnou vůli. Ale vyléčit se dá. Každý den bez sázek je krokem k novému životu,« dodává Novohradský.

Hazard nezná sociální hranice. Může pohltit kohokoli – vysokoškoláka i otce od rodiny. Není to selhání vůle, ale nemoc, která potřebuje léčbu.

Pomoc existuje. Důležité je o ni požádat dřív, než se z poslední sázky stane ta osudová.

Kde hledat pomoc:

Naberte kurz – www.nabertekurz.cz

Anonymní gambleři – www.anonymnigambleri.cz

Národní linka pro odvykání závislostí – 800 350 000

Drogy-info.cz – přehled terapeutických a doléčovacích center

Hrál jsem, abych zapomněl

Přinášíme příběh Petra (jeho skutečné jméno necháváme v anonymitě), který se podělil s redakcí o svůj životní příběh. Popisuje v něm nejen nevinné začátky, ale i těžké rozhodnutí a ještě těžší proces léčby. Navíc připomíná, že jde o stejnou závislost, jako je jakákoliv jiná. Konec hraní je teprve začátek…

»Začalo to nevinně,« říká dnes devětatřicetiletý Petr, bývalý gambler, který po léčbě v terapeutické komunitě žije nový život. »V hospodě jsme po práci sázeli na fotbal. Sto korun sem, dvě stě tam. Jenže pak přišla první velká výhra. A s ní pocit, že jsem konečně našel způsob, jak být šťastný.«

Jak to začalo

»Sázení mi dávalo pocit moci. Když jsem vyhrál, cítil jsem se výjimečně. Když jsem prohrál, říkal jsem si, že to přece musím zkusit znovu, protože teď už to určitě vyjde. A tak jsem se točil v kruhu. Doma jsem lhal, že peníze potřebuji na auto nebo opravu bytu. Ve skutečnosti šly do sázkovky.«

Zpočátku prý hrál jen o víkendech. Po pár měsících už denně. »V práci jsem sledoval výsledky zápasů, místo oběda jsem běhal do trafiky. Když přišly první dluhy, začal jsem si půjčovat. Pořád jsem věřil, že to zvládnu.«

Když se všechno zhroutilo

»Manželka si všimla, že mizí peníze z účtu. Když se mě zeptala, kde jsou, zpanikařil jsem. Popřel jsem to. Ale po pár týdnech už nebylo co skrývat – přišla mi exekuce. V tu chvíli jsem se zhroutil. Brečel jsem a měl jsem pocit, že jsem všechno ztratil – rodinu, práci, sebeúctu.«

Na doporučení kamaráda vyhledal odbornou pomoc. »Byl to nejtěžší krok v mém životě. Přiznat si, že jsem nemocný. Ale bez toho to nejde. Když jsem nastupoval do léčebny, myslel jsem, že to bude jen taková dovolená. Po týdnu jsem zjistil, že jsem úplně rozbitý člověk.«

Život v léčebně

»První týdny jsem byl na dně. Měl jsem výčitky, chtěl jsem utéct. Ale pomohlo mi, že jsem tam potkal lidi, kteří na tom byli stejně. Učili jsme se znovu mluvit o věcech, které jsme potlačovali. Třeba o tom, proč jsme hráli – ne kvůli penězům, ale kvůli úniku. Sázení mi dávalo iluzi, že mám kontrolu. Ve skutečnosti jsem ji úplně ztratil.«

Součástí léčby byla i skupinová terapie a práce na pravidelném denním režimu. »Učili nás, jak žít normálně. Jak zvládat stres, jak si najít smysl mimo hazard. Zní to banálně, ale i jít večer včas spát pro mě byla výzva.«

Návrat domů

Po čtyřech měsících byl propuštěn. »Měl jsem strach. Co když to zase nezvládnu? Ale manželka mi dala druhou šanci. Dali jsme si jasná pravidla – žádné sázky, žádné aplikace, žádné tajnosti. Chodím na doléčování, mám kontakt s terapeutem. A hlavně: naučil jsem se říkat si o pomoc.«

Dnes má Petr novou práci a snaží se žít klidněji. »Závislost nikdy nezmizí úplně. Je to jako jizva – připomíná ti, co se stalo. Ale už mě neřídí. Naučil jsem se mít radost z obyčejných věcí – z procházky, ze smíchu dětí, z klidného dne bez stresu.«

Cesta zpět je možná

»Hazard není zábava. Je to past. Dřív jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou. Teď vím, že kontrolu získáš, až když přestaneš hrát,« říká Petr. »A kdybych měl dát jednu radu? Pokud si říkáte, že to zvládáte, už to nezvládáte. Nebojte se požádat o pomoc. Není to slabost, ale odvaha.«

Helena KOČOVÁ