Dětství by mělo být nejhezčím obdobím života každého člověka. Bohužel ne vždy to platí. Mnoho dětí a mladých lidí se potýká s vážnými problémy, na jejichž řešení často zůstávají sami. Ne vždy si o pomoc dokážou říct, ne vždy je jejich volání o pomoc vyslyšeno. Statistiky jsou neúprosné. Počet dětí a mladých lidí, kteří jako finální řešení úniku od reality volí sebevraždu, stoupá.
Sebevraždu je možné definovat jako vědomé, úmyslné a dobrovolné ukončení vlastního života. Jde o druhou nejčastější příčinu úmrtí mladých lidí.
Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že u věkové skupiny 10-19 let lze od roku 2020 pozorovat mírný, ale stabilní nárůst počtu úmrtí. V roce 2023 ukončilo život sebevraždou 48 osob z této věkové kategorie. Z toho bylo osm případů sebevražd dětí ve věku 10-14 let a 40 případů sebevražd mladistvých ve věku 15-19 let. Rok předtím to bylo 42 lidí do 19 let a v roce 2021 spáchalo v této věkové skupině sebevraždu 35 osob.
Ještě závažnější je skutečnost, že stovky dětí ročně se o sebevraždu pokusí a tisíce volají o pomoc, protože je trápí sebevražedné myšlenky.
Dětský psycholog Jaroslav Šturma poukázal na fakt, že zhoršení situace se datuje od doby covidu, kdy nastal veliký zlom v životním stylu. »Děti ztratily svůj pravidelný denní řád, byly vydány všanc různým improvizacím, byly izolovány, nesetkávaly se s kamarády, nechodily do školy a celá atmosféra byla poměrně napjatá,« řekl pro Naši pravdu.
Sociální sítě jako náhražka
Další věc, která se na situaci výrazně podepsala, jsou podle Šturmy celkové změny ve společnosti. Konkrétně zmínil zrychlující se tempo života, a zejména úbytek osobních kontaktů mezi lidmi, mezi rodiči a dětmi a také mezi manžely. Svůj díl viny na tom nesou sociální sítě, protože značná část komunikace se uskutečňuje právě jejich prostřednictvím. »Podstatně ubylo komunikace tváří v tvář a pro děti je důležité, aby měly osobní, fyzický kontakt a aby se jim dostalo vedení,« uvedl. Poukázal na poměrně častý nešvar, který vidíme v prostředcích hromadné dopravy, kdy 90 % lidí kouká do mobilních telefonů, kde loví rozptýlení, zábavu nebo senzace, a osobní komunikace se vytrácí. »Děti potřebují osobní vedení od obou rodičů a jsou-li ponechány na pospas mobilním telefonům, brzy ztrácejí jistotu, nemají se o koho opřít,« konstatoval důsledky tohoto stavu.
Telefon nemůže být dětem životní oporou. Situace podle něj skutečně spěje k tomu, že děti, i když je jich v kolektivu hodně, jsou daleko osamělejší a izolovanější, nedovedou svůj život řídit, usměrňovat, regulovat, neučí se přebírat za něj zodpovědnost. Když se pak dostanou do tísně, často nemají, na koho by se obrátily, a tak na sebe chtějí i tímto způsobem upozornit. »Sebevražedné pokusy mají často psychologický význam, děti chtějí vytrhnout lidi okolo sebe, především rodiče, od jejich starostí, od jejich tempa života, od jejich práce. Děti tím říkají: Já jsem tady, nezapomínej na mě, věnuj se mi. Je to volání o vztah, volání o pomoc,« shrnul Šturma.
Život si častěji berou chlapci
Jedním z možných důvodů, proč se dítě uchýlí k tak razantnímu kroku, jako je sebevražda, může být také šikana. »Když děti neumějí komunikovat, neumějí konstruktivně řešit konflikty, dochází k takovému neregulovanému primitivnímu řešení jejich sporů. Ti silnější, asertivnější, odvážnější berou věci do rukou a ve třídě se vytváří hierarchická struktura typická pro šikanu, že tam je jeden nebo dva, kteří to kontrolují a ostatní se bojí vyslovit svou vůli, podřizují se a případně se stávají terčem šikany,« vysvětlil dětský psycholog. Když si takového dítěte nikdo nevšimne, rodiče nepoznají, že není v pohodě, tak to podle něj může vyústit až v sebevraždu.
Podle statistik více sebevražd spáchají chlapci než dívky. Z policejních dat vyplývá, že loni si na život sáhlo 31 chlapců, což je 67,4 procenta. Nejmladšímu bylo pouhých 10 let. Dlouhodobě se podíl chlapců drží hodnot okolo 80 procent.
Jak si tento stav vysvětluje dětský psycholog? »Říká se, že dívky častěji o sebevraždě uvažují, myslí na ni, zkoušejí to, je u nich víc nedokonalých pokusů, ale kluci jsou akčnější, a když už se pro něco rozhodnou, tak mají tendenci to dokončit,« vysvětlil Šturma. Tomu odpovídají i statistiky, z nichž vyplývá, že u děvčat je víc případů sebepoškozování, což je do jisté míry naznačení, jakým směrem se uvažování daného děvčete bude vyvíjet.
Sledovat změny chování
Fakt, že s dítětem není něco v pořádku, by měli vysledovat v první řadě rodiče. Existuje celá řada varovných signálů, které mohou na tuto skutečnost upozornit.
V první řadě to je změna chování. Dítě začne zlobit, anebo naopak se uzavře do sebe, zmlkne, zůstane pasivní, až apatické. Často u něj dochází ke změně nálady, bývá podrážděné. »Dítě má převážně radostnou náladu. Pokud se to změní, tak je to k zamyšlení,« upozornil Šturma.
Dalším z příznaků je změna prospěchu. Tady mohou hodně vysledovat také učitelé, kteří, jak upozornil Šturma, s dětmi často tráví více času než jejich rodiče. »Učitelé si často všimnou, že dítě není v pohodě, pozná se to poklesem výkonu, smutnou náladou, anebo naopak zlobením. Každému zlobivému dítěti je třeba věnovat pozornost i z tohoto hlediska,« uvedl.
Upozornil, že především menší děti často maskují problémy tělesnými potížemi. Vymlouvají se na bolesti břicha, hlavy nebo nevolnost. Pokud se nenajde tělesný důvod těchto potíží, je podle Šturmy potřeba myslet na to, jestli to není psychického původu. »I to může signalizovat nějakou nepříznivou změnu,« dodal s tím, že rodiče by měli být všímaví a v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc.
Přibývá dětských vrahů
Dalším fenoménem je zvyšující se agresivita dětí a mladých lidí. Od roku 2019 stoupl počet dětí stíhaných za násilné trestné činy o více než čtvrtinu. V roce 2019 to bylo 920 dětí, v roce 2024 1159 dětí. Například počet vražd stoupl z devíti na 17 ročně, počet dětských vrahů ze čtyř na 14.
»Agrese je uvolnění napětí. Roste napětí, a to se odreagovává agresivitou. Někdy bývá pod povrchem, potlačená, a to může vyústit v bezmoc, špatnou náladu až depresi, kterou nacházíme u dnešních dětí daleko dříve, než tomu bylo před covidem,« vysvětlil Šturma.
Jak dětský psycholog hodnotí generaci dnešních dětí? Jsou sebevědomější, vědí toho víc než generace prarodičů a někdy i rodičů, a to jim dává vědomí převahy. Taky ve společnosti je představa, že děti mají vyrůstat v naprosté svobodě a volnosti. »Víme ale, že děti vedle toho, že potřebují být milovány a přijímány, potřebují také být vedeny a usměrňovány, musí být socializovány, tu svoji svobodu rovnat se svobodou druhých, a to dnes podstatně chybí. Děti jsou vedeny k soupeření, místo aby byly vedeny ke spolupráci,« zhodnotil současnou situaci. Rodiče by měli děti podle Šturmy daleko víc vést sociálním a prosociálním směrem. »Pokud jsme zdraví a chytří, tak je nám to dáno nejenom k tomu, abychom sami vynikli, ale také, abychom pomohli těm, kteří třeba ty vlastnosti nemají,« míní dětský psycholog.
Bezpečné dětství
Na situaci reagovalo také ministerstvo vnitra, které počátkem června představilo vládní program Bezpečné dětství: Cesta k prevenci násilí ve společnosti. Přináší komplexní, systematický a jednotnější přístup k prevenci násilí, uvedla na síti X vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Dodala, že 37 procent dětí v Česku zažije do 18 let dvě a více závažných negativních zkušeností, jako je násilí, zanedbávání nebo rozpad rodiny.
Mezi opatření patří například nepřetržitý provoz dětské krizové Linky bezpečí nebo zřízení center duševního zdraví pro děti a adolescenty. Cílem programu je systémově předcházet násilí na dětech, účinně reagovat na jeho výskyt, pokles kriminality a počtu sebevražd u dětí, ale také snížení násilných projevů ve společnosti. Z výzkumu o přenosu násilného chování mezi generacemi pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR agentura Sociofaktor zjistila, že zhruba třetina lidí se zkušeností s domácím násilím v dospělosti ho zažívala už v dětství. Téměř tři pětiny z nich uvedly, že u domácího násilí jsou teď i jejich děti. Podle Linky bezpečí od roku 2017 výrazně přibývá volání či chatů dětí kvůli psychickým obtížím. Zatímco před sedmi lety jich nebyly ani 4000, v roce 2023 to bylo přes 16 000 případů. V dalších téměř 4800 případech se děti a mladí obrátili na linku s tématem sebevraždy, ve 4000 kvůli sebepoškozování.
Graf:
Počet sebevražd mladistvých do 29 let rozdělený podle věkových kategorií, roky 2014-2023
Zdroj dat: ČSÚ
Jana DUBNIČKOVÁ
14 komentáře
Inu co se týká téhleté evoluce, doporučuji prvních 5 minut filmu Absurdistán. Tam je řečeno vše:-)
Zaujala mě věta:“Děti jsou vedeny k soupeření, místo aby byly vedeny ke spolupráci“………to je podle mě zásadní problém, který se po revoluci stále stupňuje. Toto pěstování ega je pro společnost sebevražedné, protože ego je rakovina. Dokonce i v lidském těle všechny buňky dokonale spolupracují, ale když se nějaká zlobivá buňka rozhodne jet „sama na sebe“, je z toho obvykle nádor.
Celkem úsměvný je plán ministerstva vnitra na „snížení násilných projevů ve společnosti“. Od ministra, jenž vyvěšuje na domy pytle na mrtvoly, to vážně sedí. A je smutnou pravdou, že za posledních 5 let jsou to především politikové, kdo ve společnosti šíří nenávist a násilné projevy.
Na závěr nutno konstatovat, že sebevražedné touhy mládeže jsou tím jediným a skutečným důvodem, proč se politici tolik brání diskusím o euthanasii a schovávají se za směšné debaty o možnosti zneužití, etice a morálce. Ono by se totiž mohlo ukázat, že ve světě, který nám politici budují, nechtějí už žít ani děti. A že jich jsou tisíce.
„Dokonce i v lidském těle všechny buňky dokonale spolupracují“ – – – Jenže v lidském těle je komunismus. Zkuste ty buňky donutit žít v kapitalismu, a uvidíte, jak (ne)budou fungovat. To je problém, který dobře ukazuje vězňovo dilema. V kapitalismu (ani v tomto systému, pokud jej nepovažujete za kapitalismus) jsou ti, kteří se snaží o spolupráci obvykle jen využiti. Navíc je problém s kým spolupracovat. Potřebujete spolupracovat s někým, kdo má příležitosti nebo kapitál. Spolupráce lidí, kteří nic nemají, dnes moc produktivní není. Takže musí soutěžit o ta místa, která produktivitu umožňují. Kdo se smíří s málem, ten bude zatlačen k tomu, aby měl ještě méně. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Tak dnes svět funguje. Říká se tomu Efekt Červené královny a dnes je čím dál patrnější.
Roste také spotřeba antidepresiv a množství psychických onemocnění. Ty nejzávažnější končí sebevraždou, ale je mnoho těch, které jen zkazí mnoho lidem život a udělají je neschopné zařadit se do společnosti. Což jim ještě přitíží. Lidé nejsou zvyklí na nejistoty a na vše, co od nich systém očekává. Počet lidí, kteří v systému mohou uspět se zmenšuje, ale roste odměny a předvádění těch, kteří úspěšní jsou. To ukazuje lidem, co by hypoteticky mohli mít, ale nikdy ve skutečnosti mít nebudou. Nejistota nejde vyvážit konzumem, který dnešní doba poskytuje. Konzum je jen něco jako alkohol – člověk může na chvíli zapomenout na problémy, ale vzniká na něm závislost. Hned se radí že mají být lidé asertivní a požadovat více, hned se říká že mají být skromní a nebát se pracovat za málo, že se pak vypracují postupně, a nefunguje nic. A to se pak přenáší i mezi studenty, kteří jsou do téhle podivné hry kapitalismu vtahováni dříve, než se s ní stačí vyrovnat. Buď máte úspěch a jste ten výjimečný z mnoha, nebo jste méně než nic, ten co je mimo. Navíc vás posuzuje společnost, která je sama o sobě pokřivená. Tak dnešní společnost bohužel funguje.
Na společenském systému neplatí, zda jste psychicky odolní nebo ne.
Možná že na systému nezáleží jak moc jsme psychicky odolní, ale některému systému stačí menší odolnost, jiný vyžaduje velkou. A pokud to systém s těmi požadavky přežene, tak bude svoje lidi likvidovat. Ano, lidé dnes i za komunistů mají stejnou odolnost. Geneticky se nic nezměnilo. A když není chyba v genetice, musí být v systému. Nebo je to výchovou, a pak si musíme položit otázku, proč socialismus vychovával lepší lidi než kapitalismus.
Tady se odbočuje od psychiky ke množení a politice.. Ale ono opravdu záleží ne tom mozku a nervech. , i když psychiku může ovlivnit okolí. Takový malý černoušek nejen na ulici veřejně vyrobí děťátko, ale i ubije černou mambu. Zato pražská dívenka, vystupujíce z autobusu, nehledí před sebe, anžto ťuká do mobilu.
Takže případné sebevraždy jsou dílem černoušků? Odbočujete vy. Psychika, množení a politika spolu nutně souvisí. Jak chcete být v psychicky v pochodě, když žijete v systému který je politiky na hov… a kde nemůžete v klidu založit rodinu? Kde nemáte základní jistoty a místo nich se všude ukazuje konzum a tvrdí se, že se proto máme dobře? Za těchhle podmínek může být psychicky v pohodě jen nenormální člověk, nebo ten, komu nedochází o co jde.
Opakuji, záleží na genech, člověk může být buď cholerik nebo melancholik, to platí i pro psychiku. černoušek nemá zábrany, dívenka je bude míti, zde to ovlivňuje opravdu životní prostředí.
Myslím, že vše, co jste popsal, má kořeny v jednoduché věci: Lidé si odmítají přiznat kam patří. Nechtějí se smířit s tím, že se narodili jako dělníci a dělníky zůstanou až do smrti. Že budou socky a slovy klasika „žádný čerstvý vzduch na tom nic nezmění“ (Mark Renton). Brání jim v tom především ego a také společenské konvence. Proto jsou celý život ve stresu a v honbě za něčím, čeho -jak správně píšete – nelze dosáhnout. A tento základní rozpor je uvádí do smutku, který dnes vědecky nazýváme depresí a „léčíme“ ho chemikáliemi zbavujícími pacienty emocí (Equilibrium). Nicméně pokud se se svým údělem člověk smíří, může prožít dobrý a radostný život i jako dnešní otrok.
Pokud se lidé snaží a jsou neúspěšní, pak neví kam patří. Pokud se nesnaží prorazit výše, je to jejich vina, že neusilují o více a dobře jim tak, že jsou na tom špatně. Ať lidé udělají cokoliv, je to vždy špatně. A smířit se s tím, že neuživíte rodinu, nebo ji uživíte tak, že se na vás všichni budou dívat jako na někoho, kdo týrá děti, protože jim neposkytne to, co je „normální“? Ono se s tím smiřuje dost špatně, i kdyby vám pak neotloukali o hlavu, že jste měl více bojovat, více pracovat, více se snažit. Takže to, že lidé chtějí být úspěšní je přirozené. Ten boj, konkurenci, musí omezovat systém. Pro lidi je přirozené se snažit a soutěžit. Pokud je za to systém trestá, a to dokonce i systém, který je na té konkurenci založen a chlubí se, co s ní dosáhl, tak je něco hodně špatně. Nejde jen říkat „lidé jsou špatní, za vše si mohou sami“. Pokud je podle systému špatných pár lidí, jde to přijmout, ale pokud jich je „špatných“ příliš mnoho, je to chyba systému. Systém s nimi musí umět pracovat a brát je takoví, jací jsou ve skutečnosti, a ne takové, jaké je chce mít ekonomická teorie. S tímhle měl problémy socialismus, ale kapitalismus s tím bude mít nejen ekonomické problémy, ale zlikviduje tím svoje lidi. Ti co „ví kam patří“ a „klidně dělají málo“ jsou kritizováni jako „nepřizpůsobiví“. A právě takové lidi tímto přístupem systém pěstuje. Můžeme zkusit vypěstovat nějakou nižší rasu, která bude spokojeně makat za málo, o což se mnoho států pokusilo s dovážením přistěhovalců, ale v praxi to moc nefunguje.
Jenže lidé by se měli možná smířit už s tím, že na rodinu nemají nárok. Že si ji prostě nemohou dovolit. Že nejsou schopni zajistit svým dětem odpovídající kvalitu života. Všimněme si, že nejvíce se množí právě ti, kteří na to nemají a naopak. A zde opět nastupuje ego a ten okřídlený a zprofanovaný důvod množení:“Aby tu po mě něco zbylo….“ A o dětech, pocházejících právě z takových myšlenek, poměrů a klišé, je právě tento článek.
Smířit se s tím, že si nemůžete dovolit rodinu je proti evoluci. To udělá vždy jen zanedbatelná skupina lidí, která v důsledku toho bude evolučně znevýhodněna a vymře rychleji než ti ostatní. Takže se lidé budou prostě dělit na ty, kteří budou dělat děti bez ohledu na to, jaké pro ně mají možnosti a na ty, kteří je budou chtít zabezpečit lépe. Systém je příznivější pro ty co se prostě množí, a ti se budou množit více. Ano, lidé by měli vědět, co si mohou dovolit. Jenže to není podle čeho zjistit. Má to zjistit právě ta kapitalistická soutěž, která je vyčerpává tak, že je pak nemohou mít – takže logicky musí uspět ti, kteří se prostě množí a nepřemýšlí. Kapitalismus je systém, kde je přemýšlení evolučně nebezpečné. Pokud jim tu soutěž vezmete, nebo pokud se smíří s tím co mají, nebude to kapitalismus. Ten boj lidí o více měl zajistit lepší podmínky pro všechny, ale tento přístup selhal a v kapitalismu je možné buď bojovat (a v průměru prohrávat) nebo být nepřizpůsobivý. Pokus o střední cestu většinu lidí zničí ještě jistěji, a proto ji nebudou volit. Jaké myšlenky a poměry by podle vás měli vést k tomu, aby lidé měli děti, aby to fungovalo správně? Jak mají vědět, že oni jsou ti vyvolení co děti mít mohou? A i kdyby to věděli, není evolučně výhodné se tím řítit, protože v evoluci jde právě o to mít potomky. Jak tedy zajistit, se řídili vaším doporučením? Je to opět kritika lidí, která k ničemu nepovede, protože lidé se jinak chovat nemohou (s výjimkou malého množství mutantů, kteří jsou odsouzeni k záhubě). Evoluční principy to nedovolují. Proto to, co se musí změnit je systém. Můžete sice konstatovat, že lidé by se měli smířit s tím, že na rodinu nemají. Velká část lidí to dělá a proto tato část vymírá a množí se ti, co na to kašlou – takže jich musí přibývat. Pokud nenavrhnete systém, kde takové smíření bude evolučně stabilní, je to jen plané konstatování. V ideálním kapitalismu ani v jeho dnešní verzi to možné není.
Měl jsem naprosto úžasné dětství-1960-1975 a i dál…:
U dědy , v Praze a na chatě dík tati a mami!
Komentáře jsou uzavřeny.