The Morning Star o událostech na pekingském náměstí Nebeského klidu v roce 1989: Pravda vyjde najevo

Pojďme nahlédnout na rozdíl mezi skutečností a mýty o událostech na pekingském náměstí Nebeského klidu v roce 1989. »Když se k náměstí Nebeského klidu blížily kolony tanků a desetitisíce vojáků, mnoho vojáků bylo napadeno rozzuřeným davem. Desítky vojáků byly vytaženy z nákladních aut, surově zbity a ponechány napospas smrti… Na křižovatce západně od náměstí bylo tělo mladého vojáka, který byl ubit k smrti, svlečen do naha a pověšen z boku autobusu. Tělo dalšího vojáka bylo nataženo na křižovatce východně od náměstí… Radikalizovaní demonstranti, někteří nyní ozbrojeni střelnými zbraněmi, a vozidla zabavená při střetech s armádou… Další scény ukazují mrtvoly vojáků a demonstranty, jak neodporujícím vojákům vytrhávají automatické pušky.«

Tyto zprávy nejsou převzaty z oficiální verze čín- ské vlády, ale z deníků Washington Post a Wall Street Journal bezprostředně po událostech ze 4. června 1989.

V době, kdy USA, jejich spojenci a roztleskávačky v médiích stupňují svou kampaň antikomunistické a sinofobní (sinofobie je strach z Číny – pozn. překladatele) rétoriky v sílící studené válce proti Číně, můžeme očekávat, že uslyšíme úplně jiný – byť známější – příběh o »masakru« tisíců nevinných studentů při »brutálním autoritářském zásahu«.

Ony události ve skutečnosti začaly o dva měsíce dříve, v dubnu, kdy se studenti – poněkud ironicky – sešli, aby truchlili a připomněli si odchod vysokého představitele komunistické strany Chu Jao-panga, a k nim se později – opět ironicky – připojili dělníci znepokojení inflačními účinky hospodářských reforem liberalizujících trh.

Ikonické pekingské hlavní náměstí a velká část města byly na několik týdnů téměř ochromeny. Po zdlouhavých, ale neúspěšných pokusech o dojednání dohody mezi vládou a studentskými vůdci (předkládajícími nesourodé a nedefinované požadavky) a s koncem ochromení hlavního města v nedohlednu nakonec úřady nařídily pokojné rozehnání davů z náměstí, což se do značné míry podařilo do 3. června.

Jednotlivá svědectví armádních ostřelovačů a vojáků o postřílení prchajících studentů zdiskreditoval jak mnohem větší počet očitých svědků, kteří to popírají, včetně amerických novinářů (například Jaye Matthewse z Washington Post), tak televizní záběry spořádaného rozptýlení. Španělská televize TVE měla na náměstí štáb s kamerami, který pokrýval události, a nenahlásila žádné důkazy o masakru.

Obraz tankisty

Bezpochyby se vám v hlavě vynořil obraz neblaze proslulého »tankisty«; stojí za to sledovat záběry až do konce: výsledek vás možná překvapí!

Když vojáci – neozbrojení – původně vstoupili na náměstí, aby zahájili rozhánění, vrhly se na ně skupiny koordinovaných a ozbrojených demonstrantů, kteří zůstali, jak se tehdy otevřeně psalo. Je známo, že mnoho desítek vojáků bylo zabito, jak dosvědčují děsivé obrazy zde lynčovaných a upálených vojáků.

K mnoha z následných násilností došlo po rozehnání, mezi 4. a 5. červnem, a odehrály se jinde po celém městě, nikoliv na samotném náměstí. Násilí lze přesně popsat jako střety mezi ozbrojenými demonstranty a vojáky, nikoliv jako masakr neozbrojených civilistů na náměstí.

Americká propagandistická mašinerie

Samozřejmě netrvalo dlouho a americká propagandistická mašinerie chrlila úplně jiný příběh, kdy mediální experti – kteří tam ani nebyli – bohatě častovali neověřenými zprávami o »tisících« mrtvých.

»Dva tisíce šest set« byla po nějakou dobu už tak neskutečná čísla, než se změnila na »několik« tisíc, pak na »osm tisíc«. Většina dnešních účtů se ráda spokojí s »desítkami tisíc«. Čísla jsou nápadná už jen svou nejednoznačností.

V prvních týdnech po událostech, kdy se mlha rozplynula, byly provedeny četné redakční opravy; diplomatické telegramy potvrzovaly chronologii událostí a zprávy z terénu (viz výše) podávaly úplně jiný obraz. Ale vyprávění o masakru už bylo rozhodně nastaveno.

Nemělo by být překvapivé, že tato koordinovaná propagandistická kampaň probíhala souběžně s pádem socialismu napříč střední a východní Evropou a Sovětským svazem.

USA, tehdy stejně jako dnes, jsou nadále odhodlány podkopávat a ničit čínský socialismus a těžce spoléhají na slabě zahalené, CIA sponzorované subjekty, jako jsou Rádio Svobodná Asie, Národní nadace pro demo- kracii a fanatický antikomunista a fantasta Adrian Zenz, a to s jediným cílem – přivodit pád a rozpad Číny, podobně jako se to stalo bývalému SSSR a Jugoslávii.

Nastal čas se ptát

Po 36 letech nastal čas se ptát: projevily by úřady v naší »otevřené demokratické« společnosti takovou zdrženlivost tváří v tvář dva měsíce trvajícímu protestu, ochromení centrálního Londýna nebo následné smrti několika příslušníků bezpečnostních složek, pokoušejících se znovu získat kontrolu nad hlavním městem?

Když by byly vystaveny každoročnímu přívalu nepravdivých vyprávění o událostech ze 4. června 1989, mají ti, kdo je vyprávějí, nějaký nezadatelný zájem přiznat nepodloženou výpověď, tak naprosto odtrženou od skutečné reality?

Přeložil Vladimír SEDLÁČEK