V Afghánistánu vždy více paralelních světů

Pod titulkem Afghánská společnost musí ke všemu sama dozrát jsme 19. ledna otiskli rozhovor s arabistou a vysokoškolským pedagogem Petrem Pelikánem. Rozhovor o zemi, kterou osobně poznal v dobách svých studií na Kábulské univerzitě na konci 80. let, byl tak nabitý, že některé jeho odpovědi – právě týkající se žen a dívek v Afghánistánu, se do tištěných novin zkrátka nevešly. Předkládáme je tedy našim čtenářům a čtenářkám nyní dodatečně.

Na Kábulské univerzitě v 80. letech 20. století studovaly také studentky, které dokonce nebyly ani v početní menšině ve srovnání se studenty. Oblečené byly v podstatě »po evropsku« a žádná nebyla zahalená. Pelikán v tom už tehdy viděl určitou schizofrenii afghánské společnosti, které »nechceme porozumět a chceme ji jen za každou cenu změnit«. (A jakmile k takovým násilným pokusům kdykoli došlo ze strany jakékoli cizí mocnosti, nefungovalo to a se zlou se potázala.) Když studentka přišla z univerzity domů, převlékla se do mnohem tradičnějšího více zahaleného oblečení. V Afghánistánu vždy existovalo více paralelních světů, což platí stále, řekl arabista Pelikán. »Barvotiskové fotky ze 60. let, na nichž vidíme usměvavé studentky před Kábulskou univerzitou v sukních ke kolenům, to je zachycení reality jen před tou univerzitou. Ale kdybyste popošla do vedlejší ulice, tak tam byly tytéž dívky už pravděpodobně zahalené. Kdyby jely na vesnici, obléknou se podle toho,« odpověděl na můj dotaz.

Zdravotní péče v Afghánistánu byla v době Pelikánových studií na tamní univerzitě různá, tj. prachbídná na vesnicích a v hlavním městě »aspoň nějaká«, má-li ovšem pacientova rodina dost peněz. Problémem však bylo a je, že ne všichni pacienti a pacientky se chtějí nechat léčit západními lékařskými postupy, zdůraznil arabista.

A pracují v tamních zdravotnických zařízeních lékařky a zdravotní sestry? zeptala jsem se.»Jsou tam také. Nebo aspoň byly. Mimochodem u nás jsme byli vždy zvyklí spíš na sestry, což už podle názvu vychází z tradice ženských řeholních řádů. V Orientu bývají spíš ošetřovatelé. A obecně jsem se v Orientu setkával ve srovnání s námi s dost mizernou úrovní ošetřovatelské péče. Spíš tam bývá zvykem, že se o pacienta v nemocnici hodně starají jeho příbuzní.«

Následovala otázka, zdali může lékař sáhnout na pacientku: »Může, ale záleží na tom, z jaké rodiny pacientka pochází, a taky kdo je zrovna okolo. Sociální prostředí je tam nemilosrdné a nikdo si nemůže dovolit ztratit tvář.«

Profese = emancipace, nebo ponížení?

Zásadní otázka se týkala toho, zdali se afghánským ženám a dívkám po změně režimu v jejich vlasti žije lépe, nebo hůře. »Podle jakých kritérií to chcete hodnotit? Podle našich se skutečně mají hrozně. Podle místních to tak často není,« vysvětlil Pelikán. »Pro afghánské ženy je podle tamních tradičních hodnot třeba ponižující jít do zaměstnání. Žena má být především manželka a matka a mnoho z nich tak žít chce. Některé postupně přijímají jiné hodnoty, anebo se u nich vytváří synkreze místních a importovaných hodnot. Ale zcela jistě je v současném Afghánistánu menšina žen, které by chtěly a zvládly přijmout kromě výhod, plynoucích z osobní svobody, také povinnosti a zodpovědnost, která je s nimi na Západě spojena.«

Tedy mít svou profesi, zaměstnání, sama se uživit, není pro Afghánky většinově projevem emancipace, důkazem schopností, ale ponížením. »Sám termín emancipace je ošidný. Znamená vymanění se ze závislosti. Co když chce být žena matkou a hospodyní, nechce pracovat v zaměstnání?« objasňuje Pelikán úskalí i samotného hodnocení toho, co vlastně je pro afghánské ženy dobrem v jejich chápání hodnot. »Emancipovaná žena je v Afghánistánu bohužel často spíš žebračka nebo podruhyně na venkově. Může být také vysoce kvalifikovanou lékařkou, ale obojí je extrém. Není to vlastní většinové společnosti. Ostatně podívejte se na afghánské pracovníky, které jsme evakuovali do ČR. Pokud vím, není mezi nimi žádná žena. To jsou v té skupině jen jejich matky, manželky a dcery. Proč asi? Pokud teď žijí v Afghánistánu ženy, které chtějí mít svou práci a být nezávislé, mají teď smůlu. Ale ve skutečnosti tam emancipované, tedy nezávislé, ženy tak, jak si to malujeme, nebyly ani pod naším dohledem. Až se tam situace poněkud uklidní, něco se asi navrátí. Možná i nezahalené ženy v kratších sukních na univerzitě. Na vesnici nebudou a nebyly.«

A co se týče nerovných sňatků, protože jsme častokrát viděli »létat po internetu« snímky svateb děvčátek s dospělými muži, tak to se dle arabisty Pelikána děje, ale není to běžné. »Děje se to a dělo se to i během okupace západními státy. Společnost to připouští, ale nevnímá to jako normu. Nedokážu říct, jestli se to teď děje víc než dřív, spíš si myslím, že za uplynulých dvacet let se o tom pouze neinformovalo.«

Neslučitelnost našich kultur je značná, jsou vzájemně nepochopitelné, což se projevuje i ve složitém přizpůsobení se českému prostředí těch afghánských rodin, které byly evakuovány do ČR, zdůraznil arabista Pelikán. Proto má takovéto přání současným Afgháncům a Afghánkám – ať jsou dlouho živi, »a ať my nelezeme tam a oni sem«.

Monika HOŘENÍ

——————————————

Ženy jsou z veřejného života postupně vytlačovány

Situace žen a dívek v Afghánistánu se změnila poté, co v zemi zvítězilo radikální hnutí Tálibán. Ten ovládal Afghánistán už v letech 1996-2001, a když se k moci dostal znovu loni v srpnu, sliboval umírněnější verzi své vlády. Zejména na venkově se však původní praktiky vracejí. V březnu nechal otevřít střední školy i dívkám, avšak po několika hodinách je znovu zavřel. Mnoho studentek, které se odhodlaně vydaly do školy, to doprovodilo pláčem. Islamistický Tálibán tak vzbudil kritiku, že nedodržel slib. Podle něj tato školní zařízení zůstanou pro studentky dál uzavřená, dokud nebudou vypracována pravidla vzdělávání dívek v souladu s islámským právem a afghánskou kulturou.

V letech 1996-2001 měly dívky a ženy zakázáno navštěvovat školy i vykonávat většinu profesí. Od návratu Tálibánu k moci se do škol mohly vrátit jen žákyně 1. až 6. tříd a studentky vysokých škol, pokud tyto školy zajistí, že budou ženy při výuce oddělené od mužů.

Omezení zažívají ženy například i v parcích, Tálibán je pro ně vyčlenil jen v určité dny v týdnu. Také nedovoluje ženám cestovat letadly bez mužského doprovodu.

Tragické jsou údaje o chudobě v Afghánistánu, která se zvláště dotýká žen a dětí. Podle OSN více než polovina obyvatel země, 23 milionů, trpí hladem. Loni v červenci (předtím, než Afghánistán znovu ovládl Tálibán) bylo v této situaci 14 milionů Afghánců a Afghánek. Až 95 procent lidí nemá dostatek jídla, na sto procent to platí o domácnostech, kde jsou živitelkami jenom ženy.