V pátek 27. května uplynulo 80 let od atentátu na Reinharda Heydricha

Poslední boj odvážných vlastenců

Světce si představujeme jinak. Na obraze v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze ale mají nad svými hlavami svatozáře mučedníků vedle dvou duchovních muži v oblecích s kravatami a ženy v sukních a halenkách nebo v šatech. Jejich osudy vlastně změnil jediný dotaz. Než se parašutisté vydali k zatáčce, kde musel přibrzdit vůz s Reinhardem Heydrichem, hledali pro ně jejich spolupracovníci bezpečný úkryt.

Byl tím pověřen i Petr Fafek, který pracoval jako úředník Ligy proti tuberkulóze. Obrátil se na svého kolegu Jana Sonnevenda, předsedu sboru starších v uvedeném kostele. Žádné podrobnosti mu nesdělil. Jen ho požádal, zda by nevěděl o místě, kam by se mohly uchýlit nehlášené osoby. Fafek šel za otcem Vladimírem Petřekem a přednesl mu tuto žádost. Shodli se, že na přechodnou dobu by se mohli tito lidé schovat v kryptě pravoslavného chrámu. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora bylo všem jasné, o koho se mají postarat. Ale pokračovali.

Řada statečných vlastenců výsadkářům pomáhala a při krutých represích po Heydrichově smrti za to zaplatila životem. Vchodem pod schody do kostela se vchází do Národního památníku hrdinů heydrichiády, kde v jedné vitríně je nenápadná připomínka na jednu z obětí nacistické štvanice. Jde o nedokončenou výšivku nazvanou Děvčata za mřížemi. »Šáteček vyšívala v terezínské Malé pevnosti Františka Albrechtová. Spolu se svým manželem Stanislavem byla za ukrývání parašutistů popravena dne 26. ledna 1943 v Mauthausenu,« píše se v doprovodném textu. Kdo tuto výšivku schoval a po válce ji předal, aby se na statečnou ženu nezapomnělo? Za každým jménem z nekonečného seznamu popravených při heydrichiádě se skrývá nějaký příběh, přervané naděje a plány. Někdy stačilo málo, jak připomněly povídka a pak film Vyšší princip. Vyhlazené vesnice Lidice a Ležáky dodnes žalují, jakých zvěrstev se dopouštěli běsnící němečtí nacisté.

Než odešli do krypty

Než se sedm parašutistů ukrylo v kryptě kostela, který spravovala pravoslavná církev, ušli dlouhou cestu. Z protektorátu utíkali českoslovenští vojáci zpravidla do Polska a odtud do Francie. Vstupovali tam do cizinecké legie, ovšem s příslibem, že pokud propukne válka, budou závazků zproštěni a budou moci bojovat v československých exilových jednotkách. Ty se zapojily v roce 1940 do bojů o Francii, ale na podepsání ponižujícího příměří nemohly nic změnit. Vojáci putovali na jih, kde čekalo několik lodí mířících do Velké Británie. »Celkem se podařilo evakuovat na 5000 vojáků, z toho asi 1000 letců,« uvádí se v brožuře vydané v roce 2017 ministerstvem obrany k výročí operace Anthropoid. Vojáci se zapojovali do obrany Velké Británie a zároveň se část z nich začala připravovat i na zvláštní úkoly na území protektorátu, kam by je vysadila britská letadla.

Kat Heydrich přichází

Situace v okupované vlasti se začala zhoršovat poté, co stárnoucí Konstantin von Neurath byl odeslán »na zdravotní dovolenou« a jako jeho zástupce byl do Prahy vyslán vlivný důstojník SS Reinhard Heydrich. Přijel 27. září 1941 a hned začalo zatýkání a popravy. Na části území vyhlásil stanné právo. Po dobu jeho trvání do ledna 1942 bylo vyneseno zhruba 500 rozsudků smrti a dalších 2200 osob bylo transportováno do koncentračních táborů. »Jedním z hlavních důvodů, které rozhodly o přípravě atentátu, se stal teror rozpoutaný Heydrichem v protektorátu. Mezi popravenými bylo i mnoho vysokých důstojníků bývalé čs. armády, včetně několika generálů a příslušníků generálního štábu,« píše se ve zmíněné brožuře o motivaci československých vojáků k účasti na výsadcích. »Ve stejné době čelila československá vláda v Londýně kritice za pasivitu českého národa v okupované vlasti, padlo rozhodnutí o nutnosti na rozpoutaný teror razantně odpovědět,« připomíná se v brožuře. Je otázkou, kolik toho vlastně v Londýně věděli o domácím odboji v protektorátu, protože zprávy přicházely jen útržkovité. I když se zvažovala i odplata, která by padla na K. H. Franka, nakonec byl zvolen Heydrich. Samotný atentát provedli Jan Kubiš a Josef Gabčík. Jeho průběh zasazený do širších souvislostí rekonstruuje slavný film Atentát režiséra Jiřího Sequense z roku 1964. 

Čurdova zrada

Dodnes mrazí ze zrady člena výsadku Out Distance Karla Čurdy, který se sám přihlásil na gestapu. Prý byl vystrašený po vyhlazení Lidic. Prozradil atentátníky a jejich české spolupracovníky, které znal. To gestapo přivedlo na stopu úkrytu, který po brutálním výslechu prozradil syn z jedné rodiny, která parašutistům pomáhala. Poslední boj odvážných vlastenců proběhl 18. června 1942. Chodci se dodnes zastavují u větracího okénka se stopami po kulkách, které vypálili nacističtí vojáci. Tudy se také pokoušeli kryptu, kterou nedokázali dobýt, vytopit. Dva těžce zraněné obránce kostela po přestřelce z ochozu, Bublíka a Kubiše, odvezli útočníci do lazaretu SS, aby je mohli vyslýchat. Jenže oba již nenabyli vědomí a zemřeli. Další parašutisté spáchali sebevraždu.

Statečný biskup Gorazd

Už před a během dobývání chrámu byli zatýkáni duchovní a nejbližší spolupracovníci s rodinami. Když se to dozvěděl biskup Gorazd, hned 19. června napsal tři dopisy adresované předsedovi vlády, ministrovi školství a národní osvěty a úřadu říšského protektora. Pro záchranu církve a zatčených se chtěl obětovat: »Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třeba i smrti.« Nikdo mu neodpověděl. Společně s duchovním Čiklem a předsedou sboru starších Sonnevendem byl v Kobylisích 4. září 1942 zastřelen. O den později nacisté zastřelili i duchovního Petřeka. Další odplata následovala: 27. září 1942 říšský protektor Kurt Daluege nařídil rozpustit pravoslavné sbory na území protektorátu. V koncentračním táboře Mauthausen došlo 24. října 1942 k největší popravě českých vlastenců, pomocníků a příbuzných parašutistů. Celkem toho dne zemřelo 262 lidí. Popravy spolupracovníků parašutistů pokračovaly ještě 26. ledna a 3. února 1943. Obětí heydrichiády bylo mnohem víc a představitelé Francie a Velké Británie byli konečně nuceni odvolat podpisy pod mnichovskou dohodou. Předtím se tomu bránili. Uznání předmnichovských hranic Československé republiky tak bylo zbroceno krví tisíců vlastenců, mezi nimi i mnoha členů KSČ.

Miroslava MOUČKOVÁ