Arabské jaro a léto. Obojí jsem zažil v Libyjské arabské lidové socialistické džamáhírii. Tak se ten stát tenkrát jmenoval. V letech 1975 a 1976. A léto v roce 1978. Plnil jsem úkoly našeho závodu. Ten už neexistuje, stejně jako socialistická Libye… Doma jsme zažili také »sametový evropský podzim«. Známe ale také arabské i jugoslávské jaro – v pojetí »západních hodnot«. Arabské v roce 2011, jugoslávské už v roce 1999.
A další a další tragédie v severní Africe a jinde na Blízkém východě. I tam jsme z našeho závodu vyváželi své výrobky. Do Sýrie, Íránu, Súdánu nebo do Afghánistánu. I jiné československé podniky… Po arabském jaru je to spíš minulostí. V Libyi pracovalo 35 tisíc Čechoslováků. Jak je popsáno zajímavým způsobem v knize velvyslance té doby Miroslava Belici.
Řemeslníci všeho druhu, technici. Vodohospodáři, naftaři, silničáři i zdravotníci… A ještě zajímavěji je popsán »sametový převrat«, v libyjské terminologii al-Fátih. Plán převratu, s krycím názvem Operace Jeruzalém (arabsky al-Kuds), měli důstojníci – unionisté – v hrubých rysech připraven již počátkem roku 1969. Termín akce se třikrát odkládal.
Kaddáfího operace
Operaci, která nakonec přišla jako blesk z čistého nebe, provedla skupina 70 mladých důstojníků v čele s kapitánem Kaddáfím časně ráno 1. září 1969. Během dvou hodin obsadili uzlové body napřed v Benghází, pak v Tripolisu a postupně ve všech větších posádkových městech Libye. Prakticky bez odporu převzali kontrolu nad nejdůležitějšími vládními a vojenskými objekty. Británie a Spojené státy byly doslova zaskočeny. Revoluce 1. září, v pozdější libyjské oficiální terminologii al-Fátih (sametový převrat), při kterém nebyla prolita ani kapka krve, a přece ve svých důsledcích zcela změnila tvář Libye, byla na světě. Ještě 1. září ohlásili mladí důstojníci v rozhlasovém vystoupení konec »temných věků«, tedy svržení monarchie, a vyhlásili Libyjskou arabskou republiku. Dali na vědomí celému světu, že revoluční změna je čistě libyjskou věcí…
Tolik z knihy s názvem Naši lidé v Kaddáfího Libyi od jmenovaného velvyslance. Není to detektivní příběh, jak by se mohlo zdát. Ale pravda k postupu za sociální spravedlnost. A to se neodpouští. Znárodnit britské a americké těžební společnosti…? Kdy se dočkáme takové změny v ČR? A je neuvěřitelné, že už za pět let po revoluční změně se Libye otevřela světu a zorganizovala mezinárodní veletrh. Tedy v roce 1975. V té době se psalo v novi- nách, že USA chtějí oplotit Libyi a vysát z ní ropu. Tam jsme s kolegou montovali na výstavu prototyp vesnické školy pro 20 dětí.
Vrátím se ale k roku 1978, k mé práci v této zemi. Když si dnes uvědomím, že jsem tam byl sám, tak mi běhá mráz po zádech. Předtím jsme byli aspoň dva. Šetřit se ale musí, a asi si vedení našeho závodu řeklo, že už mám jisté zkušenosti. Jako vždy jsem letěl s ČSA. Na mezipřistání v Římě jsem strávil osm hodin. Cizí řeč nic moc, jen jsem čekal, jak to dopadne. Zářily mi oči, když viděly na světelné tabuli u terminálu – Katanio Tripoli.
Čechoslováci mají zelenou
Na letišti v Libyi jsem se skoro nevyznal, protože bylo jiné, nové od posledně… Nakonec jsem se sešel s pracovníkem obchodního oddělení, kterého jsem už znal. Tak vše dobře dopadlo. Asi jsem se moc do detailu rozepsal, ale vždy na to vzpomínám s povděkem… Sestavoval jsem 20 mobilních buněk. Obvodové stěny mi pomohl postavit pomocí autojeřábu syn zástupce firmy, pro kterou se to provádělo. Byl tam na prázdninách… Připomínám, že libyjskou firmu s názvem Shericor vedl Čechoslovák. Kaddáfí totiž v oné knize přiznává, že Čechoslováci tady mají zelenou.
Ve velkém parnu jsem každý den pracoval a moc se snažil. Elektrický proud jsem měl z elektrocentrály v nákladním automo- bilu Praga V3S. Museli mi prodloužit vízum, nešlo to, jak před- pokládal plán… Tak se stalo, že jsem tam oslavil narozeniny. Dokonce českým pivem, i když je v té zemi prohibice. Dne 29. srpna 1978. Vyrobil ho sám ředitel, u kterého jsem bydlel… Ten den se u nás připomínal jako počátek národní a demokratické revoluce.
V arabské zemi bezpečno
Popisovat průběh mé další práce by nemělo dnes smysl. Vše jsem ale zdárně včetně elektroinstalace dokončil. Tím se nechlubím, nebyla jiná možnost. Tolik vzpomínky na mé arabské léto… Ještě musím připomenout, že jsem chodil sám odpoledne i večer po ulicích a nezažil jsem jediný konflikt, nikdy se mi nic nestalo.
Chtěl jsem ale připomenout arabské jaro. Brutální ničení zemí, které se pod odvážnými osobnostmi vydaly na cestu spravedlnosti a míru. Země, které se vymanily z koloniálního panství tzv. vyspělých zemí. Jmenovaná země byla z té cesty svedena, stejně tak Sýrie, která ale díky Rusku odolává.
Vždy se jedná o to samé. O přírodní bohatství, jímž dané země oplývají a snaží se i díky němu uspokojovat potřeby lidí, občanů své země. Libye té doby byla soběstačná jen ve výrobě kuřecího masa. Vše si mohla z prodeje ropy koupit. Spíš musela. Každý den byl ale čerstvý chléb na prodejních pultech. Na tržnicích hromady zboží, nejvíc ze Západu. Tam jsem si ostatně koupil první přenosný magnetofon…
Hlavně jsem se snažil popsat spolupráci se socialistickými zeměmi. Dnes se svět handrkuje o obilí z Ukrajiny? O plyn a ropu? Tam se vytvořil kvůli Západu proti Rusku sud střelného prachu. Jak už jsem výše naznačil, západní země se nikdy s rozpadem koloniální soustavy nesmířily. Tak to zkoušejí stále dokola.
Zadotoval svého kata?
Arabské jaro přineslo »díky« Západu také největší uprchlickou krizi. To se projevuje každý den v Německu, Velké Británii, Skandinávii nebo ve Francii. Kdy se s tím setkáme u nás? Právě před tím Muammar Kaddáfí varoval. Po sametovém převratu v oné zemi byl onálepkován jako diktátor. Jako jiní, kteří se vydali na nekapitalistickou cestu. A dopadl jako Martin Luther King, když se před rokem připomínal jeho projev v USA před 60 lety. Kdy veřejně jen sdělil občanům, jaký měl sen… Takových osobností bylo. Jen se divím, že se Kaddáfí nepoučil a věnoval Sarkozymu peníze na prezidentskou volební kampaň. Ten se podle některých informací podílel na jeho popravě… Na jiný článek by bylo, že chtěl Kaddáfí ještě vytvořit Spojené státy africké s měnou krytou zlatem…
Jan TANCIBUDEK
