80 let od Postupimské (Berlínské) konference

Na setkání vedoucích představitelů protihitlerovské koalice v Postupimi od 17. července do 2. srpna 1945 bylo stvrzeno konečné vítězství nad nacistickým Německem a poválečné uspořádání v Evropě. Bylo dosaženo dohody ospolečném postupu proti japonskému impériu.

Konečné vítězství nad nacistickým Německem (Velkoněmeckou říší) radikálně změnilo vztahy mezi spojeneckými zeměmi: ty se staly napjatějšími, což způsobovalo stále větší neshody mezi třemi velmocemi. Mezinárodní řád, který existoval před rozpadem SSSR, se nazýval Jaltský řád (podle místa konání únorové konference v roce 1945). Ale právě během červencových dnů v Postupimi se definovaly konečné kontury poválečného světa.

Postupim byla symbolickým místem. Právě zde byl v roce 1933 na zasedání Říšského sněmu (německý parlament se po požáru přestěhoval na předměstí) potvrzen Adolf Hitler jako kancléř. Právě zde, v posádkovém kostele, se uskutečnilo »historické podání ruky« mezi vůdcem NSDAP a říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem. Také »Den Postupimi« sehrál v Goebbelsově propagandě hlavní roli. Pro setkání vítězů nad německým nacismem a Velkoněmeckou říší nemohlo být lepšího symbolického místa.

Historické jednání

Ze setkání hlav států vítězné protihitlerovské koalice Josifa Vissarionoviče Stalina, Harryho Trumana a Winstona Churchilla se stala důkladná bezpečnostní a organizační operace. Ta měla za cíl připravit a zajistit komunikaci mezi nimi »na domácí půdě« (Postupim se nacházela v sovětské okupační zóně) a měla krycí název Palma.

Na Postupimské (Berlínské) konferenci bylo nutné projednat osud poválečného Německa a určit další kroky pro poválečné uspořádání Evropy, jakož i vypracovat akční plán pro vstup Sovětského svazu do války s Japonskem.

Vedoucí delegací: Josif Vissarionovič Stalin (předseda Rady lidových komisařů SSSR), Harry Truman (prezident USA), Winston Churchill (premiér Velké Británie; 28. července ho nahradil nový premiér Clement Attlee) a Sun Tzu-wen (také nazývaný T. V. Soong, ministr zahraničních věcí a předseda vlády Číny).

Protichůdné cíle Spojenců

Vítězná a rostoucí gigantická ekonomika USA si vyžadovala nové trhy. Americké ozbrojené síly neměly co do počtu mobilizovaných sil obdoby. To vše se muselo geopoliticky, ale i hospodářsky a ideologicky vyjádřit. Taktéž vítězné britské impérium mělo (v důsledku války) ekonomiku roztrhanou na kusy, jeho finance byly svedeny do minusových relací a tonulo v dluzích vůči USA. Otázkou bylo: přežije Londýn jako jedno ze světových center moci, nebo se stane regionálním hráčem se skvělou minulostí a bezútěšnou budoucností?

Vítězný Sovětský svaz, který nesl hlavní tíhu války proti nacismu a fašismu, porazil elitní divize wehrmachtu, osvobodil východní a většinu střední Evropy. Ale jeho vnitrozemí (týl) bylo v rozvalinách, ekonomické a lidské ztráty byly kolosální. Němci a jejich spojenci bylo usmrceno přes 20 milionů civilistů, sovětských občanů. V bojích padlo 7,5 milionu vojáků Rudé armády a v Sovětském svazu se nacházelo ohromné množství válečných invalidů a zraněných. Němci mj. doslova vykradli všechny jimi okupované oblasti SSSR a zničili 1700 měst, nemluvě o vesnicích. Za vzniklé situace si Moskva nemohla dovolit novou válku. Byly potřeba silné záruky, že v příštích 40-50 letech Západ nerozpoutá proti SSSR další – třetí světovou válku. Situaci také komplikovala vzájemná nedůvěra Spojenců k sobě navzájem, pocit intenzivní konkurence a v zásadě nestejné profesionální kvality vůdců tří zemí: Stalina, Roosevelta a Churchilla.

Postupimská konference byla plánována jako závěrečná diplomatická událost, která měla upevnit spojenectví mezi SSSR a západními velmocemi. Ještě musely dorazit Hitlerova spojence – rozhlehlé japonské impérium od Koreje, souostroví v Tichém oceánu až po Čínu, kde se nacházela největší část císařské armády – Kuantungská, kterou měl zničit Sovětský svaz. To byl hlavní závazek, kterého chtěl Truman docílit u Stalina. V Postupimi se však ukázalo, že se situace mění. Je ironií, že demokratický socialista Attlee se stal prvním »premiérem studené války«.

Nepojmenovaná zbraň strašlivé síly

Během jedné z diskusí se Stalin zeptal, proč americká delegace odmítá jaltská rozhodnutí, a ukázal protokol z jednání podepsaný prezidentem Rooseveltem. Truman s úsměvem odpověděl, že se nejedná o oficiální dohodu, ale pouze o protokol z rozhovoru, a proto současný americký prezident není povinen plnit ústní sliby svého předchůdce, které nejsou zajištěny právními postupy. O něco později Truman informoval Stalina, že Spojenci získali »zbraně s hroznou ničivou silou«. Měl na mysli test Trinity, tj. první jadernou bombu svrženou 16. července 1945 na zkušebním polygonu Alamogordo v Novém Mexiku, dva týdny před prvními skutečnými testy nové zbraně v Hirošimě a Nagasaki.

Stalin v reakci na Trumanova slova pouze přikývl. Svědci rozhovoru zpočátku usoudili, že sovětský vůdce jednoduše nechápe, o čem se diskutuje. Ani Truman, ani Churchill se k tématu nových zbraní nevrátili. V SSSR však byl v plném proudu vývoj »produktu 501«, známého také jako bomba RDS-1. Následující den po tomto jednání vydal Truman tajný rozkaz k přípravě svržení jaderných bomb na japonská města. Jaderná éra začala.

Po 17denním maratonu nepřetržitých schůzek, diskusí a jednání se Stalinovi, který měl v rukou slabé »karty« – demobilizaci armády, absenci jaderných zbraní, ekonomickou recesi, hrozbu hladomoru – podařilo diplomatickými metodami dosáhnout maxima možného. Na naléhání SSSR bylo tedy rozhodnuto o úplné denacifikaci a demilitarizaci Německa.

V Postupimi sovětská delegace demonstrovala své odhodlání společně se svými spojenci skoncovat s japonským militarismem. Sovětská vojska, která vstoupila do Koreje, přispěla k nastolení přátelského režimu v Pchjongjangu. SSSR také poskytl velkou pomoc komunistům pod velením předsedy Mao Ce-tunga ve válce s Čankajškem.

Na Postupimské konferenci Spojenci odsouhlasili odsun Němců, respektive i Maďarů z ČSR, a tím stvrdili rozhodnutí prezidenta Beneše a československé vlády. Nic jiného nebylo ani třeba!

Otázka obnovení Rakouska jako státu mimo bloky a citlivější otázka poválečných polských hranic byly vyřešeny smírně. Spojenci uznali sovětskou svrchovanost nad bývalým »východním okrajem« Polska (západní Ukrajina a západní Bělorusko) založenou v roce 1939. Zároveň se Polsko rozšířilo na úkor bývalého německého Slezska, Pomořanska a dvou třetin Východního Pruska – třetina tohoto území včetně Königsbergu připadla SSSR, což Spojenci rovněž uznali.

Dodnes základ uspořádání

Rozhodnutí přijatá na Berlínské konferenci v roce 1945 tvořila základ poválečného světového řádu. Předpokládalo se v první řadě provést nejdůležitější opatření k demilitarizaci, demokratizaci a denacifikaci Německa a vytvořit podmínky, aby hrozba nové agrese nepřicházela z německé půdy. Účastníci konference věnovali velkou pozornost přípravě mírových smluv s Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Finskem. Na Berlínské konferenci byly stanoveny hranice evropských států a zvažovány vyhlídky na ukončení války na Dálném východě. Na návrh Spojenců se Francie připojila k základním dohodám přijatým v Postupimi. Závěrečné komuniké konference bylo schváleno a podepsáno Stalinem, Trumanem a Attleem.

Poté, co Washington během války výrazně zvýšil svou vojenskou a ekonomickou moc, se snažil o nadvládu nad celým světem. V tomto ohledu se silně spoléhal na atomové zbraně, které získal. Američané chtěli v první řadě využít vlastnictví atomové bomby k vyvíjení politického tlaku na Moskvu. Truman dokonce navrhl datum zahájení konference tak, aby se konala poté, co Američané otestují atomovou bombu. V podstatě to byl začátek americké »atomové diplomacie«. Nastala specifická doba konfrontace »balancování na samém pokraji války« (J. F. Dulles). Analogii pokračování Postupimské konference můžeme najít až v roce 1975, v helsinském summitu.

Dnes, kdy opět mluví Německo z pozice síly, slova válka, konfrontace a »balancování na samém pokraji války« opět nejsou exotickým pojmem. Některé státy EU a NATO se snaží opět vzkřísit tuto pro celé lidstvo riskantní politiku. Proto je užitečné a velmi aktuální si připomínat ducha Postupimi. Tehdy se šéfové velmocí, přes různé zájmy, domluvili!

Ioannis SIDEROPULOS

FOTO – archiv autora