Evropa, respektive Evropská unie se ocitla na rozcestí a tápe. Její vlastní proválečná politika, dlouhodobá podpora nekonečných krvavých bojů na Ukrajině, ale i neschopnost dohlédnout na dopady svých nařízení týkajících se Green Dealu, neohrabanost v diplomacii či selhávání v celních válkách postupně zavírá dveře na všechny strany. Z kdysi silného hráče se tak stává hlasitý, ale slabě slyšitelný komentátor dění – připomínající spíše poštěkávajícího psíka než strategického partnera.
Za necelý měsíc – 9. července – vyprší odklad amerických cel, která zavedla administrativa Donalda Trumpa. Již 2. dubna 2025 prezident Trump vyhlásil tzv. Liberation Day tariffs“ – základní 10% clo na veškerý dovoz a zároveň zvýšená „reciproční“ cla zaměřená na země s obchodními přebytky vůči USA, včetně Evropské unie. Tato vyšší cla měla začít platit 9. dubna, ale Trump je nakonec dočasně pozastavil – na 90 dní, tedy do 9. července – aby dal šanci diplomatickým jednáním. Jenže nic nenasvědčuje tomu, že by se během těchto tří měsíců Evropské unii podařilo s USA cokoliv vyjednat.
Původní šok z Trumpova návratu k moci a jeho ochoty opět bez skrupulí sáhnout k celnímu protekcionismu pouze odkryl bolestivou pravdu: Evropa není připravena čelit agresivnímu ekonomickému tlaku a jednat strategicky. Tváří v tvář americkému obratu dovnitř a vlastním domácím krizím působí jako blok bez jasné vize a schopnosti rozhodovat.
Čína – respekt a rovnost
Amerika není jedinou ekonomickou mocností hýbající světem. Mnohem zásadnější slovo má dnes Čína. Ta na rozdíl od USA usiluje o spolupráci postavenou na respektu a rovnosti. Tato slova nejsou jen rétorickými obraty v tiskových zprávách, ale představují základní hodnoty, na kterých staví dlouhodobé vztahy.
Důkazem je i způsob, jakým Čína reagovala na zavedení cel prezidentem Trumpem. Zatímco mnoho zemí hledalo způsoby, jak s americkým prezidentem vyjednávat a předejít konfliktu, Čína reagovala rovně – tedy recipročně. Vědoma si své síly i pečlivě budované pozice, okamžitě uvalila odvetná cla. Tím si nejen uhájila důstojnost, ale nakonec si i vynutila respekt, protože právě američtí vyjednavači museli hledat cestu k dohodě a spolupráci pod tlakem celní války.
Na hodnoty respektu a rovnosti odkazovala i návštěva čínského ministra zahraničí Wang Yiho. Mezi 30. červnem a 6. červencem navštívil klíčová evropská města – Brusel, Berlín a Paříž. V Bruselu spolupředsedal 13. kolu čínsko-evropského strategického dialogu, jehož cílem bylo posílit politickou důvěru a čelit protekcionismu i globální nejistotě. V Berlíně vedl jednání s německými partnery, při nichž zdůraznil potřebu multilaterálního přístupu a kritizoval jednostranné obchodní kroky EU. Paříž byla věnována posilování mezilidských a kulturních vazeb – důkaz, že Čína nehledí pouze na geopolitiku, ale i na dlouhodobé vztahy mezi národy.
Pro Českou republiku je důležité i to, že Wang Yi jednal s představiteli všech klíčových zemí EU. Přesto toto významné evropské turné čínského ministra u nás zůstalo téměř bez povšimnutí. A to i přesto, že jeho témata se dotýkají i nás – od obchodu až po klimatickou politiku.
Wang Yi: Rusko nesmí padnout
Česká média zareagovala až na informaci o výroku čínského ministra zahraničí při jeho jednání s Kaiou Kallasovou – bývalou estonskou premiérkou a nyní eurokomisařkou odpovědnou za obranný průmysl a kybernetickou bezpečnost –, která ho mimochodem sama k jednání pozvala.
Média převzala zprávu, že během schůzky měl Wang Yi jasně naznačit, že Peking si nepřeje porážku Ruska na Ukrajině. Prohlášení tohoto druhu je ze strany Číny výjimečně otevřené a podle Kallasové ji překvapilo. Wang zároveň odmítl obvinění, že Čína vojensky podporuje ruskou invazi, a dodal, že pokud by to tak skutečně bylo, konflikt by podle něj už dávno skončil. Kallasová však upozornila, že Čína nadále dodává Rusku materiály použitelné pro výrobu zbraní a dronů. Paradoxně ale podobné součástky či chemikálie proudí i do evropské výroby – včetně nitrocelulózy, která je nezbytná pro výrobu bezdýmného střelného prachu a tím pádem pro většinu moderní munice, jejímž největším světovým výrobcem je právě Čína. Tato skutečnost zůstává v evropské veřejné debatě zcela mimo pozornost.
Celou situaci je navíc třeba zasadit do širšího kontextu. Čína se od počátku konfliktu snažila hrát diplomatickou roli. V květnu 2023 vyslala svého zvláštního zmocněnce pro eurasijské záležitosti, Li Huie, který podnikl rozsáhlou mírovou misi po Evropě – od Kyjeva přes Varšavu, Paříž, Berlín až po Brusel – s cílem zahájit jednání o ukončení války. Během mise opakovaně vyzýval k mírovým rozhovorům a zdůrazňoval nutnost obnovit důvěru mezi stranami. Podle účastníků diplomatických setkání však odcestoval z Evropy zklamán nedostatkem reálné vůle otevřít seriózní dialog. Toto zklamání bylo zřejmé i během tiskové konference v Pekingu na konci května 2023, které jsem se osobně účastnila.
Západ tak promarnil možnost využít čínskou diplomatickou iniciativu k tlaku na obě strany. Čína si od té doby ještě více upevnila roli strategického – nikoli však válečného – partnera Ruska. Proč evropští představitelé tuto šanci vědomě ignorovali, je nasnadě: podíleli se na snaze oslabit a vyčerpat Rusko, a to nejen vojensky, ale i prostřednictvím sankcí, v souladu s tehdejší strategií Washingtonu.
Navíc i přes zjevný neúspěch na Ukrajině i v mnoha jiných otázkých se Evropa k přímému dialogu s Čínou stále staví spíše rezervovaně, což paradoxně vytváří prostor pro osobní výroky, jako byl ten Wangův směrem ke Kallasové, které pak rezonují médii bez širšího kontextu. Z mezinárodního hlediska je však čínská obava, že po oslabování Ruska by se mohla do hledáčku dostat právě ona, nejen pochopitelná, ale i logická. Naopak reakce Kallasové, kterou převzala mnohá evropská média, ukazuje, jak hluboce se liší chápání pojmů jako „respekt“ a „odpovědnost“ – a jak tyto odlišné výklady ovlivňují vnímání Číny na evropské scéně.
EU tápe, jednotlivé státy jednají
Zmatečné postoje Evropy vůči Číně mají své důsledky. Aktuálně se spekuluje, že Peking zruší část plánovaného summitu s EU – včetně důležitých jednání o zahraniční politice. Je to symbolický krok, ale o to výmluvnější. Místo otevřeného dialogu se vztahy mezi Evropou a Čínou stávají sérií diplomatických šarvátek, gest a výtek. Česká média si sice všimla, že Čína nyní zvažuje zavedení cel na dovoz evropského brandy, už ale opomíjejí, že je to přímá odpověď na rozhodnutí Bruselu uvalit cla na čínské elektromobily. EU argumentovala, že jsou tyto vozy vyráběny s pomocí státních dotací a prodávány pod cenou. Jenže realita je složitější: Čína sice v počátku masivně podpořila výzkum a výrobu elektromobilů, investovala do infrastruktury, ovládla trh se strategickými kovy a tím si vytvořila podmínky pro konkurenceschopnost. Evropa měla možnost učinit totéž – v rámci vlastního Green Dealu a zájmu o klimatickou udržitelnost. Místo toho se však spoléhala na trh a volnou ruku byznysu, jehož výsledkem je drahý, pomalý a často nedostupný přechod na elektromobilitu. Není to tedy Čína, kdo porušuje pravidla, ale Evropa, která nedokázala stanovit jasnou a jednotnou strategii. A teď sklízí důsledky – v diplomatických roztržkách, ztrátě důvěry i v tom, že o budoucnosti průmyslu nerozhoduje ona, ale někdo jiný.
O to zajímavější je, že i přes „jednotnou“ politiku EU velké ekonomiky jako Německo, Francie, Belgie a další udržují s Čínou diplomatické vztahy na úrovni jednotlivých států. Jsou si vědomy jejího postavení, provázanosti ekonomik i významu stabilního obchodu, a proto volí přístup založený na rovnosti a respektu. Čína neusiluje o konflikty ani o nadvládu – jejím hnacím motorem je obchod. Ten podporuje nejen mezinárodní spoluprací, ale i investicemi do vzdělávání, vývoje, výroby a obrovským přechodem k obnovitelným zdrojům energie – ovšem systematicky a smysluplně. Což je přesně to, co dnes Evropě tolik chybí.
Helena KOČOVÁ
9 komentáře
U komentářů k novým americkým clům mi stále chybí konstatování, že jsou jen odpovědí na obchodní restrikce ze strany EU. CLO je jen jeden nástroj z mnoha, kterými se dá ovlivnit dovoz a vývoz. A EU jich proti americkému zboží používá hned několik.
V otázce Číny je to samozřejmě především problém ega a ….korporací, které chtějí prodávat své nesmyslně předražené elektromobily.
Je logické, že státy které více dbají sociální spravedlnost budou mít vyšší cla. Jinak by je konkurence zničila. Pokud chcete běžným lidem platit více, musíte ekonomiku chránit. Vyšší cla v EU nijak nepoškozovala USA, ale dovolovaly mít lepší sociální stát. To co chtějí USA je závod ke dnu. Navíc je deficit vývozu USA to, co jim umožňuje utrácet víc, než kolik vydělají. Kdyby kdysi přistoupili na Keynesův bancor místo na dominanci dolaru (což mnoho ostatních států chtělo), tak tyhle problémy neměly, ale nemohly by utrácet více než vydělají – Keynesův systém měl zabudované automatické nástroje proti nevyvážené obchodní bilanci. Americký deficit vývozu není důsledkem cel jak tvrdí, ale je to vedlejší produkt systému, na němž v jiném ohledu vydělávají na úkor ostatních a který jim také umožňuje tisknout dolary při nižší inflaci, než jaká by tomu odpovídala normálně. I tato neférová výhoda je další důvod, proč je logické, aby EU měla vyšší cla. Vyšší cla v EU byla naprosto oprávněná. Naopak i přes ně EU dotovala USA, protože i mnoho chudších lidí si mohlo dovolit jejich zboží, které není zrovna nejlevnější.
Podle mě EU neteče na sociálních dávkách, ale na dotacích. Obojí by se podle mého mělo úplně zrušit. Ale to už jsme zde řešili v jiné diskusi. BTW, pevně doufám, že mezi ty „sociálně přívětivé“ státy nepočítáte Českou republiku.
Myslím, že ve srovnání s USA sociálně přívětivý stát jsme. Ve srovnání se státy jako je Finsko, Norsko, Německo nebo Francie samozřejmě ne. Pokud se podíváte jaké je zdravotnictví v USA, tak už raději to naše, když už nemáme to Finské či Německé. Nebo pokud jste zvyklý na socialismus, tak chápu, že se vám náš stát sociálně přívětivý nezdá. Vždy to záleží na tom, s čím srovnáváte. V mnoha státech unie ale nejde jen o ochranu dávek a přerozdělování, ale prostě o to, aby udržely menší rozdíly ve mzdách. Pokud si lidé na nižších pozicích vymůžou vyšší mzdy, tak vždy hrozí nebezpečí, že je neviditelná ruka trhu srazí, nebo se alespoň nebudou zvyšovat ani o inflaci.
Ano, jsem bohužel zvyklý na socialismus. A stále naivně doufám, že jednou poznáme, co je to kapitalismus. Naposledy jsme ho tu měli někdy za první republiky. Od té doby jsme až po kolena v socialistickém bahně: daně letí nahoru jako nikdy, EU nejede na pětiletky, ale dokonce na sedmiletky a centrální plánování a řízení všeho máme na denním pořádku. Za komunistů jsme zbrojili proti „americkým imperialistům“, dnes úplně stejně zbrojíme proti „ruským imperialistům“, protože imaginární nepřítel se najde vždy a pohodlně. To vše jsou typické rysy socialilsmu.
Tu první republiku si poněkud idealizujete. A kapitalismus už asi nepoznáte, protože podporovat ve světě globálních korporací maximální a bezvýhradné soukromé vlastnictví povede vždy k oligarchii, nikoliv ke kapitalismu v tom smyslu, jak jej chápete. Zbrojení je typickým znakem totalit, nikoliv socialismu.
Jak ale ospravedlníte celní válku USA proti Číně? Na tu USA uvalili vyšší cla a vyprovokovali celní válku i přes to, že na ni uvalovali vyšší cla už před tím. Neměli by se USA Číně spíše omluvit, než na ni uvalovat ještě vyšší cla?
USA by se měly omlouvat za mnoho věcí. Celou řadu věcí. Asi nejlépe je sumarizoval Oliver Stone ve svém dokumentárním seriálu. Co se týká Číny, považuji Trumpovy kroky za stejně zmatené, jako jeho kroky ohledně Ukrajiny nebo ozdravení amerických financí. Myslím, že v tomto směru nás čekají další překvapivá prohlášení. Zejména proto, že se Čína začala zbavovat dolaru. Víme příliš málo na to, abychom to mohli plně hodnotit.
U tohoto článku bych chtěl komentovat dvě vyjádření.
– – – –
1) „Čína sice v počátku masivně podpořila výzkum a výrobu elektromobilů, investovala do infrastruktury, ovládla trh se strategickými kovy a tím si vytvořila podmínky pro konkurenceschopnost. Evropa měla možnost učinit totéž – v rámci vlastního Green Dealu a zájmu o klimatickou udržitelnost. Místo toho se však spoléhala na trh a volnou ruku byznysu, jehož výsledkem je drahý, pomalý a často nedostupný přechod na elektromobilitu.“
–
Evropa si uvědomila, že se nemůže spolehnout jen na volnou ruku trhu. To bylo s výjimkou pár demagogů jasné všem. Zvolila možnost dotací, které se neosvědčili – většinou se proměnili ve zisky firem. Bohužel je to voda na mlýn těm, kteří tvrdí, že „neviditelná ruka“ vyřeší vše. Souhlasím ale s tím, že zde Čína postupovala správně – přímější investice do technologií místo zbytečně složité a zamotané dotace spotřebitelům, plán vývoje míst volného vpuštění peněz na určitou část trhu. Ostatně i USA jsou technologicky vpředu hlavně ve věcech, které financuje stát. Najděte si na internetu článek Neviditelná ruka státu (Deník Alarm), tam je to hezky popsané.
– – – –
2) „Čína neusiluje o konflikty ani o nadvládu – jejím hnacím motorem je obchod.“
–
Hnacím motorem Číny je vize Číny jako Země středu. Centrální světové země. Obchod sám o sobě je bojem o nadvládu nad zdroji a lidmi. Obchody jsou pro peníze a peníze umožňují řídit ostatní, tedy nadvládu. Nadvláda sama o sobě nemusí být špatná, ale neměla by se popírat. Otázka je, nakolik Číně věříme že by svoji nadvládu nezneužívala více než stávající hegemoni (nevěřím tomu, že by se našel kdokoliv, do by to nezneužíval vůbec – i když někteří si to zneužívání ani nemusí uvědomit, stačí jen uvěřit tomu, že co je výhodné pro nás je výhodné i pro ostatní). Osobně se toho spíše bojím. Čína nemá ideologii, která je schopna řešit současné světové problémy, a v posledních několika stovkách let se ani na žádnou důvěryhodnou ideologii nezmohla. Její velikáni filozofie a ekonomie patří spíše do starověku, moderní věci jsou výběr a extrapolace ze západních ideologií, která jsou zaměřeny na rychlou efektivitu bez uvědomění si některých důsledků. V Číně samé vidím příliš mnoho problémů na to, aby zaujala ve světě místo, na které aspiruje. Příliš dlouhá pracovní doba, špatné pracovní podmínky, málo kreativní prostředí pro drtivou většinu obyvatel, přelidněnost měst. To vše zajišťuje obrovský výkon, který nás může porazit v konkurenci, ale také obrovskou nestabilitu. V mnoha věcech nás Čína poráží a v některých se od ní můžeme učit. Přesto bych v ní žít nechtěl. A pokud nám bude konkurovat s volným obchodem a špatnými podmínkami pro lidi, bojím se toho, že se jí budeme muset vyrovnat hlavně v těch špatných věcech.
Komentáře jsou uzavřeny.