Ještě jednou Volksstimmefest aneb Komunismus ve Vídni

Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Je to ta známá první věta brožury, které bude brzo 180 let. Ano, jde o Marxův a Engelsův Komunistický manifest. Jak je to s tím strašidlem po tolika letech?

K této otázce trochu inspirovala i tradiční slavnost, vídeňský Volksstimmefest. Český návštěvník na Jezuitské louce ve známém parku Prátr mohl být poněkud zmaten a pokud je dostatečně »edukován«, tak i cítit vážné obavy o Rakousko a jeho demokracii. Tolik »propagace komunismu« na jednom místě, a ještě za účasti tolika návštěvníků! Podle počasí se zúčastňuje rozdílné množství lidí, ale vždy to jsou desetitisíce a letos tomu nebylo jinak.

Rudá všehochuť

Viděno českýma očima, které jsou přesvědčovány, že »přežitky« minulého »komunistického režimu« jsou největším ohrožením všeho, co nás obklopuje a co je před námi, toto nechápe. Slavnost již 80 let organizuje Komunistická strana Rakouska (KPÖ) spolu s dalšími levicovými organizacemi a hnutími. Je přitom pozoruhodné, že ač tato strana v posledních desetiletích nebyla nikdy relevantní celorakouskou stranou přítomnou v parlamentu, má na své akci tolik spokojených návštěvníků. A přitom mnoho »komunistického« na jednom místě v nejrůznějších formách. Tak v knižních kioscích jsou k vidění a zakoupení politická literatura, komiksy, postery, plakáty, CD s hudbou (samozřejmě i revoluční). Z politické literatury je zde vše – od nejposlednějších prací současných politických teoretiků přes »klasiku« – Marxe, Engelse, Lenina, rakouské socialisty, O. Bauera až ke kontroverzním jménům jako J. V. Stalin, Mao Ce-tung či Lev Trockij.

Nelze říci, že by to byly bestselery, fronty na ně nestojí, ale řada lidí si se zájmem knihami listuje a někdo i koupí. Ve stáncích si každý může vybrat, co je mu blízké, od velmi revolučních uskupení s výzdobou plnou srpů a kladiv a revolučních hesel až k »umírněné«, spíše státotvorné, nicméně stále revoluční orientaci.

Tradičně jsou zastoupeni Jihoameričané – od Kuby přes Venezuelu po Paraguay. A to není vše. Ve vystoupeních na mnoha pódiích probíhají panelové diskuse, vystoupení politiků i umělců, vše s určitým rudým nátěrem. Volksstimmefest je příležitostí i pro prezentaci a vystoupení zahraničních hostů nejen v kultuře, ale i v politice.

Z tohoto pohledu bylo velmi zajímavé a pro českou levici i inspirativní setkání a diskuse tří vedoucích představitelů z Rakouska, Německa a Belgie. Hovořili předseda KPÖ Günther Hopfgartner jako hostitel, nová spolupředsedkyně německé Die Linke Ines Schwerdtnerová a generální tajemník belgické strany Dělnická strana Belgie, která má poslance jak v EP, tak i v belgickém parlamentu, Peter Mertens. Všechny tyto strany jsou také členskými stranami strany Evropská levice (EL). Besedy na otevřené scéně se odhadem účastnilo 200 až 300 návštěvníků, spíše mladší generace. Zaznívaly zde názory, které u nás neslyšíme tak často a v tak jasných formulacích.

Z války profitují kapitalisté

V hodnocení současného světa došlo ke shodě, že i díky americkému prezidentovi Trumpovi se restrukturuje světový řád. Že jde o objektivní vývoj, který se sice nám v EU a Evropě nemusí líbit, ale je to realita. Pozornost se koncentruje na ČLR, Indo-pacifický region, na Asii. Zároveň změna ke všeobecné militarizaci vede automaticky k posilování všech těch »úsporných« opatření a postupné likvidaci koncepce tzv. welfare state – státu blahobytu, což byla vlajková loď sociálně demokratických koncepcí v Evropě v posledních více než padesáti letech. A co bylo zajímavé, že všichni tři diskutující podtrhovali zaměření na »dělnickou třídu«. Jednoznačně konstatovali, že z války a jejích příprav profitují kapitalisté. Ve srovnání se situací ve 40. letech minulého století, kdy šlo v keynesiánství o třídní kompromis, dnes i »díky« militarizaci, a nejen jí, je prostor pro třídní kompromis velmi zúžen, ne-li nemožný (Schwerdtnerová). Ani současná levice vždy neví, o co jde. Přes deklarace o demokracii se v praxi uplatňuje více síly a méně kompromisů, kapitál řeší nově akumulaci na úkor pracujících. Proto mluvit o třídním boji není žádným historickým sentimentem.

Levicové vzdělávací instituce

Řečníci si také položili otázku – potřebujeme levicové strany a hnutí? Odpověď byla jednotná, ano, potřebujeme komunistické a socialistické strany, ty jsou nezastupitelné v dlouhodobém působení. Ale tyto strany musí být v kontaktu s lidmi a také musí vzdělávat vlastní členy. Dnes má Die Linke sto tisíc členů, z nich je téměř polovina nově vstoupivších. Proto jsou tak důležité levicové vzdělávací instituce. Belgický řečník připomněl, v čem by měla spočívat úspěšná role strany. Také oni mají z poslední doby dobré zkušenosti a výborné výsledky. Strana by měla být principiální, zároveň ale flexibilní a spojená s dělnickou třídou. Nikdo z vystupujících se nezříkal marxismu. Naopak ten by měl být »páteří« tohoto typu levicových stran.

A má být taková strana v parlamentu, má to smysl? I na základě zkušeností vlastních stran bylo podtrženo, že ano, minimálně jako megafon hovořící o požadavcích těch skupin obyvatelstva, jejichž zájmy strana reflektuje. Také zaznělo, že Brusel má hodně společného s Komunistickým manifestem, neboť právě v tomto městě v roce 1846 jej autoři sepisovali.

Navštívili přes 600 000 domácností

Možná, že jedna z myšlenek je velmi aktuální i pro českou levicovou současnost: »Pokud se bojíte vynaložit úsilí, námahu, pak neformujte politickou stranu!« Německá spolupředsedkyně i na základě posledních zkušeností Die Linke uvedla, že úspěch potřebuje plán a postup musí být systematický. Vše musí být založeno na kontaktu s lidmi, odpovídat na jejich problémy, navrhovat řešení. V předvolební kampani Die Linke navštívila více než 600 tisíc domácností!

V poslední části besedy se hovořilo i o internacionalismu. Rakouští komunisté jsou internacionalističtí, dívají se na zahraniční zkušenosti, sami nabízejí své cesty. Nakonec i u nás se díváme, jak to KPÖ dělá v Grazu (Štýrském Hradci) a v celé spolkové zemi Štýrsko, kdy dlouhodobě komunistická strana je v zemském parlamentu a má ve městě primátorku. Ines Schwerdtnerová uvedla velmi důležitou myšlenku z pohledu současné levice v Evropě, která se po posledních evropských volbách rozštěpila. A sice, že v našich mezinárodních vztazích a postojích jsou rozdílnosti a protiklady. Ale rozdělení levicových stran je špatné řešení. Jejich německá zkušenost je taková, že oni vědí, co to je, být téměř politicky mrtvý. A snad jedna myšlenka na závěr od Petera Mertense – Evropa, a i ta levicová, nemá vizi. A my musíme mít také globální vizi. Bez toho lze jít jen velmi obtížně vpřed.

Přínos pro českou levici

Má to, co je zde uvedeno, něco přínosného i pro levici v Česku? Snad ano, protože KSČM poněkud neviditelně začala pracovat na novém dlouhodobém programu strany. Určitě to nebude jednoduchá práce, nebude určitě jednoduché opustit »tradiční« přístup a chápání role radikálně levicové marxistické strany v této době a v našich národních podmínkách. Příliš jsme zahleděni do minulosti a málo se díváme dopředu. Ale i evropské zkušenosti ukazují, že levice bez oné marxistické složky nemůže být plnohodnotnou levicí. A tedy, že i volební účast STAČILO! nemůže být úspěšná bez aktivní role marxistické levice v ní.

Jiří MÁLEK