Ernesto Rafael Guevara de la Serna se měl narodit 14. června 1928 (některými historiky je ovšem uváděno pravděpodobnější datum 14. května) v argentinském Rosáriu jako první z pětice sourozenců. Již v době studií medicíny rád cestoval a při svých cestách po Argentině a později po Latinské Americe poznával neutěšený stav vykořisťovaného obyvatelstva.
Čtením Marxe, Engelse, Lenina a Stalina docházel postupně k přesvědčení, že jediným východiskem ke zlepšení života obyčejných lidí je ozbrojený boj a svržení diktatur, které s pomocí USA v té době ovládaly nejen jeho zemi ale celou Latinskou Ameriku. Když po seznámení se s bratry Castrovými zjistil, že mají stejné názory a cíl svrhnout nenáviděnou diktaturu na Kubě, neváhal a přidal se k jejich Hnutí 26. července a spolu s nimi a několika stejně smýšlejícími a odhodlanými připlul na lodi Granma na Kubu, kde zahájili ozbrojený boj. Neodradily je ani počáteční neúspěchy a ztráty nejbližších soudruhů a s velkou pomocí obyvatelstva vstoupili tito barbudos (vousáči), po boji s batistovou soldateskou, 1. ledna 1959 do Havany. V té době již Che coby přesvědčený komunista patřil k nejbližším spolupracovníkům Fidela Castra a jako velitel útoku na obrněný vlak mu ze Santa Clary oznamoval jeho likvidaci a definitivní pád nenáviděného diktátora.
V letech 1961-65 byl ministrem průmyslu, kde mezi jeho poradci působil i Valtr Komárek, pozdější ředitel Prognostického ústavu v ČSSR a po »sametu« i místopředseda Čalfových vlád či ministr vnitra. I díky Komárkově vlivu a dalším okolnostem Che po odchodu z Kuby stihl před svou předčasnou smrtí navštívit inkognito mj. i Československo.
Nešlo mu o prospěch
Mohl mít pohodný život užívat si postavení a získané autority, ale to by nesměl být on. Revolucionář každým coulem toužící po spravedlivém světě. A tak se vydal nejdříve do Afriky a po neúspěchu v Kongu se s nejbližšími druhy přesunul do Bolívie, aby zde zahájili partyzánskou válku proti tehdejšímu režimu. Doufali, stejně jako na Kubě, v podporu obyvatelstva. Žel k tomu nedošlo. Přestože partyzáni dosáhli dílčích úspěchů, jednotka byla stále více oslabována boji s vládním vojskem, a nakonec v přesile a v důsledku zrady podlehla. Někteří spolu s Che Guevarou padli do zajetí. Byl to jejich poslední nerovný boj. Byli zadržováni v místní škole v obci La Higuera. Otázku, co se zajatci, vyřešily USA. V tu samou dobu bolivijský prezident, generál R. B. Ortuňa, obdržel od amerického velvyslance vzkaz z Washingtonu, že je nutné Che a jeho zbylé druhy zlikvidovat, avšak tak, aby to vypadalo, že padli v boji, a nikoliv, že byli popraveni.
Američané nedoporučovali nechat při životě tak nebezpečného vězně, a pak bylo také jeho smrtí třeba zasadit drtivou ránu Fidelu Castrovi. Když jeden z vojáků odmítl popravu spoutaného Che, vykonal ji 9. října 1967 Mario Terán a ránu z milosti přímo do srdce vypálil seržant Huanca. Sezvaným novinářům byla ukázána těla partyzánů, kteří padli v boji, nikoli popravou. Zbývalo zamést stopy. Jako důkaz smrti Guevary mu byly uřezány ruce a sejmuta posmrtná maska. Těla všech popravených byla tajně uložena do společného hrobu.
Tryzna k uctění památky
Po letech pátrání byla vyzdvižena a na Kubě uložena do mauzolea Che Guevary v Santa Claře. Zde se každoročně za účasti tisíců občanů i zahraničních hostů koná tryzna k uctění jejich památky. Na tomto pietním místě jsem sám měl možnost poklonit se a vzdát hold komandantovi Che a dalším jeho spolubojovníkům, kubánským hrdinům. Jejich oběti nebyly marné. Rodná zem se vydala socialistickou cestou a dodnes, i přes desetiletí trvající hospodářskou blokádu ze strany USA, je příkladem zemím, které by ji chtěly následovat.
PS: Život je plný paradoxů a jedním z nich je i skutečnost, že kubánští oční lékaři před lety vrátili zrak jednomu z katů Che Guevary, když ti v Bolívii takové zákroky v té době neprováděli.
Pavel PILNÝ
