Ihned po spolkových německých volbách do Bundestagu, německého parlamentu, jsme si mohli přečíst řadu komentářů, zamyšlení i interpretací. Proto není důvod podrobně opakovat jejich výsledky. Zaujal ale blok poražených – Sociální demokraté (SPD) a Zelení – tedy strany, které v tzv. semaforové koalici vedly Německo (spolu s totálním volebním lůzrem FDP – nyní 4,3 procenta, minule 11,4 procent). SPD utržilo ztrátu oproti minulým volbám o téměř 10 procent. V podstatě ztrátu zaznamenali všichni tzv. liberální voliči.
Vítězem je i Die Linke (Levice) a její překvapivý zisk 8,77 procenta, a poraženým naopak s už ne tak překvapivým nepřekročením pětiprocentní hranice Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW) – 4,97 procenta s přihlédnutím k trendům posledních měsíců.
Každopádně dnes každý pátý volič v Německu hlasoval pro stříbrnou Alternativu pro Německo (AfD). To ale platí pro celé území s výrazným teritoriálním rozdělením. Na »VÝCHODĚ« to je skoro 40 procent voličů s tím, že jedině v Berlíně není tato strana dominující. Tam překvapivě vyhrála právě Die Linke (19,9 procenta) před konzervativně pravicovou CDU (18,3 procenta).
Chceme-li rozumět tomu, jaká je německá společnost, kam se posouvá, a predikovat, jak se bude vyvíjet, protože je to pro ČR životně důležité (více než třetina obchodu naší ekonomiky jde do Německa), pak je třeba se na situaci dívat reálným pohledem bez jakýchkoliv brýlí.
Co to je AfD
Co je AfD? Je to arcinepřítel, proti kterému je třeba se spojit i s čertem, nebo potenciální partner, se kterým nyní alespoň čas od času lze spolupracovat? To určitě řeší, i když o tom nemluví, celkový vítěz německých voleb CDU/CSU. Řeší to i v dimenzi, kdo je pro ně vlastně horší, zda Levice nebo AfD, protože bez podpory jedné nebo druhé strany neodbrzdí v ústavě zapsanou tzv. dluhovou brzdu.
A jak se na tuto stranu má tvářit česká veřejnost, a hlavně její levicová část? Dvě citace: AfD o sobě říká: »Stavíme se proti centralismu, rovnostářství a uniformitě. Silné, nezávislé spolkové země, regiony a obce v suverénním Německu odpovídají ideálu svobodných národů a rozmanitých kulturních identit. Jednota v rozmanitosti, namísto sebeodevzdání se v kolektivu, je pro nás původem a cílem německého sebeurčení«. Její spolupředsedkyně Alice Weidelová také říká: »Největším úspěchem po této strašlivé éře našich dějin bylo označení Adolfa Hitlera za pravicového a konzervativního. Byl přesným opakem. Nebyl konzervativní. Byl to takový socialisticko-komunistický typ«.A také jmenovaná označuje svoji stranu po volbách jako »lidovou stranu«. Tak je AfD padouch, nebo hrdina? Když je potřeba doložit, že AfD je »protofašistická« strana, najde se dost jednotlivých faktů a dokladů, že na tom něco je. Ale platí také, že takoví jsou i její voliči? A pokud ano, kde se tak náhle vzali?
Ve volbách do Bundestagu 2021 volilo v Braniborsku AfD 18,1 procenta a Die Linke 8,5 procenta, letos 32,5 procenta dostalo AfD a Die Linke 10,7 procenta. To skutečně narostli v této spolkové zemi »fašisté« takovým tempem a »rudí« jen o dvě procenta? Pravdě blíže bude asi tato teze Adama Votruby: »Západní liberalismus se vyčerpal. V posledních zhruba deseti letech se vybíjel už jen ponižováním občanů… Žít ve světě, kde elity mají potřebu nižší třídy permanentně ponižovat, je ubíjející«. Nejspíše se zdá, že německé volby i toto odrážejí. AfD měla největší podíl voličů, kteří se považují za osoby ve špatné ekonomické situaci – 39 procent, na dalším místě CDU se 17 procenty… Levice a BSW jen 11, resp. sedm procent!
A je třeba mít na paměti, že AfD (a v našich podmínkách její partnerská Okamurova tzv. Svoboda a přímá demokracie) je principiálně antikomunistická a má velký odstup od jakéhokoliv socialismu. Kdo tedy »nakrmil« zmíněné strany svými hlasy a komu dodávaly ony? Die Linke předala AfD 110 tisíc svých původních voličů. K BSW pak přešlo 350 tisíc hlasů od Die Linke. Nevoliči podpořili Levici 290 tisíci hlasy. Nejvíce Levice získala od Zelených – celkově 700 tisíc, 560 tisíc pak od SPD. I od CDU/CSU přešlo k Die Linke 60 tisíc hlasů. Na 440 tisíc hlasů získalo BSW od SPD a od nevoličů načerpalo celých 400 tisíc hlasů (to je pětina všech hlasů!)…
Německo jako rozdělená země
Jako tradiční rozdělení se bere to pravo-levé. Toto i v Německu určitě existuje. Není ale vždy jednoduché definovat hranice mezi jednotlivými dílky. Asi bez pochybností je za krajně levicové uskupení považována Marxisticko leninská německá strana, ta získala necelých dvacet tisíc hlasů. Die Linke má v názvu levici přímo napsanou, někteří ji ale hodnotí jako »polosocialistickou stranu«. Podíváme-li se dovnitř, určitě uvidíme velmi různorodou názorovou směs, dokonce i formálně definovanou stanovami jako jednotlivé frakce. Asi nejjednoznačnější bude komunistická platforma. Mimochodem, až do konce nultých let v ní byla velmi aktivní Sahra Wagenknechtová. Je zde platforma demokratického socialismu, antikapitalistická a mnoho dalších.
Asi větší diskuse by mohla být okolo ideového ukotvení BSW. Prostudujete-li si program této strany, budete cítit, že tenduje spíše doleva. Ale určitě není nijak revoluční a cokoliv, co by jen připomínalo socialismus, tam nenajdete. Toto říkají sami o sobě: »Stojíme za sociálně tržní ekonomikou se silnou střední třídou, silnými odbory, právy pracujících a příležitostmi k postupu pro všechny, kdo se snaží. To je přesně to, co BSW znamená«. A také výslovně popírají jakékoliv spojení s »komunismem«: »Je pravda, že Sahra Wagenknechtová byla v mládí komunistkou, ale už dlouho jí není«. V otázkách války a míru je jednoznačná – žádná válka, diplomacií je potřeba jít k mírovým řešením konfliktů. Aby to nebylo zase tak jednoznačné, přímo deklaruje, že vychází z principů zahraniční politiky Willyho Brandta a Michaila Gorbačova. Jedno je však jasné – hluboká nedůvěra vůči tzv. evropským strukturám a důraz na Německo. Takže není zásadní rozdíl mezi Die Linke a BSW ve vztahu k »socialismu« (popř. komunismu). Obě strany se snaží, aby s tímto tématem nebyly moc spojovány. Ale zároveň jejich voliči patří bezesporu mezi levicovou část německé společnosti.
Další tradiční dělení Německa je na Západ a Východ. V řadě sociologických ukazatelů je stále patrná vnitroněmecká hranice a tyto volby to potvrdily také. Na analýzách, proč tomu tak je, když uplynulo více než 35 let od německého sjednocení, lze udělat nejen diplomovou práci, ale i profesuru. Důvodů je mnoho, doporučit lze analýzy institutu Intrafest dimap, interní analýzy Nadace Rosy Luxemburgové, Nadace Friedricha Eberta, ale i rozbory z novinových zpráv, např. webu Tagesschau atd. V odpovědi na otázku, které strany se nejvíc starají o zájmy bývalé NDR, vítězí AfD s 24 procenty, Levice má 19 procent, CDU/CSU 12, SPD 11, BSW osm procent a bezmála pětina lidí si myslí, že tyto zájmy nereprezentuje žádná strana.
Kam šilhá česká levice?
Česká levice se spíše přiklání k přístupu BSW než Die Linke, někdy dokonce s naivním, ba až příliš pozitivním hodnocením AfD. Je faktem, že v Německu i u nás místní, tj. obecní, krajské/zemské orgány mohou jen málo promítnout do svých rozhodnutí politickou orientaci své vládnoucí koalice. U nás jsme měli osm let »rudého hejtmana« Oldřicha Bubeníčka v Ústeckém kraji, ale prakticky nebylo možné pro návštěvníka kraje rozeznat rozdíl mezi Ústím nad Labem a baštou pravice ve Středočeském kraji. Krajské a místní »vlády« mají tak malý manévrovací prostor, který je definován mocnými silami stojícími mimo voličské pravomoce. S velkým úsilím místních autorit je možno dosáhnout jen určitých posunů, které ale pak voliči ve volbách neocení a jdou to zkusit s jinou stranou. Obdobná situace je i v Německu.
Proč se místo Sahry raduje Die Linke?
Die Linke po několikaletém vnitrostranickém pnutí, hádkách a vzájemných rozporech našla dostatek vnitřní síly, aby se, přinejmenším pro tyto volby, domluvila, že musí zabojovat společně. Přispělo k tomu několik momentů. Na podzim loňského roku došlo ke změně vedení strany. Je zajímavé, že spolupředsedkyně je členkou strany necelé dva roky, je to ale levicová novinářka a aktivistka v tom nejlepším slova smyslu, je empatická a mladá (narozena 1989). Druhým spolupředsedou je naopak politik, zkušený odborník na biologické zbraně (byl inspektorem OSN), členem Bundestagu za Die Linke už dříve. Vedení Levice se podařilo překonat mnohaleté dvojvládí – vedení strany a vedení poslanecké frakce. Die Linke získala celkem šest přímých mandátů (v českých podmínkách nemyslitelné), jeden získal naturalizovaný Vietnamec za nejvíce hlasů ve volebním obvodě.
Německé volby jsou vždy charakterizovány velice silným aktivismem příznivců a členů strany – obcházejí se domácnosti, rozdávají se letáky, diskutuje se na ulicích. Od 1. ledna Die Linke téměř zdvojnásobila svoji členskou základnu a nyní má více než 95 tisíc členů. A další výrazný posun – je stranou velmi mladou. Voliči ve věku 18-24 let volili Levici z 25 procent, ti starší, 25-34 let, pak ze 16 procent. Voliči starší 45 let pouze z pěti procent hlasů v této skupině. Levice překonala (přinejmenším v těchto volbách) dlouhodobý problém, kdy sice byla relativně silná v intelektuálských centrech, jako jsou města s univerzitami, ale velmi špatné výsledky měla ve venkovských oblastech, a také byl velký rozdíl ve výsledcích na západě, kde dosahovala nízkých jednotek procent. Teď si i tam vedla znatelně lépe. Levice zkrátka ukázala, že vítězství zaručuje jen společné úsilí všech!
BSW, která vypadala po podzimních zemských volbách ve východním Německu jako jednoznačný parlamentní hráč, nakonec do Bundestagu neprošla. I to bude obsahem analýz – jak během půl roku se z více než deseti procent popularity dostanete ani ne na polovinu. Tedy? Jestliže tato strana měla začátkem tvrdé volební kampaně pouze něco přes jeden tisíc členů, pak její kampaň to musí poznamenat. Dále se potvrdilo, že jedna stranická hvězda nestačí. Sahra Wagenknechtová sice perfektně ovládá všechny finty propagace a práce s médii, ale neměla prakticky nikoho »dole«. V tzv. přímých mandátech z volebních okrsků neuspěla ani v jednom případě. Dokonce do tohoto souboje nominovala méně kandidátů než marginální Marxisticko leninská německá strana. Také jí nijak nepomohlo, že se ukázaly některé vnitrostranické rozpory a nepřiměřená centralizace rozhodování ve straně úzkým vedením (hlavně předsedkyní) a zasahováním do problémů přes místní stranické složky… I kvůli tomu propadlo vice než 2,5 milionu převážně levicových hlasů.
Jiří MÁLEK, Společnost pro evropský dialog
