Obrana sama o sobě nestačí; musíme být připraveni udeřit a dominovat. Těmito slovy komentovala minulý týden tisková tajemníce Pentagonu Kingsley Wilsonová prezidentský dekret, který dal Ministerstvu obrany USA druhý název: »Ministerstvo války«. A zatímco se právníci přou, zda změna názvu vyžaduje rozhodnutí Kongresu, oficiální internetové stránky Pentagonu se už chlubí novým názvem a miliony lidí na internetu viděly, jak se na dveřích kanceláře Petea Hegsethe měnila cedulka, která nyní hlásá, že zde sídlí »ministr války«.
Dějiny a současnost
Obhájci změny názvu ministerstva, které má na starosti armádu, připomínají, že tato federální instituce se jmenovala ministerstvo války od svého vzniku v roce 1789 až do roku 1947. Jenže dějiny nejsou jen o názvech institucí, ty vlastně odrážejí měnící se náladu. Má-li Armáda USA být připravena udeřit a dominovat, pak se politika USA vrací ke kořenům, ke koloniálním časům.
Americká revoluce, která vedla ke vzniku USA, osvobodila osadníky od vazby na Londýn, ovšem nezbavila je koloniální mentality. Nová republika se rozpínala na západ a na jih, a to především na úkor indiánů a Mexičanů. Princip koloniálního rozpínání byl přitom jednoduchý: do tvého vlastnictví patří to, nad čím jsi dokázal dominovat – tedy co sis dokázal utrhnout a ubránit. Silou. Takto se formovaly Spojené státy, takto vznikaly majetky Rockefellerů. Tato tradice zapříčinila, že uším mnoha Američanů zní volání po připojení Grónska či Kanady jinak než uším normálního Středoevropana. Proto je třeba v Česku veřejnoprávně mlčet o porušení mezinárodního práva v případě útoků amerických raket na jaderná zařízení v Íránu či na tajemný člun v mezinárodních vodách – a proto se lze těmito činy chlubit v USA.
Autoritářské vládnutí
Donald Trump nastartoval své druhé volební období ostrým útokem proti institucím, které bránily nebo brzdily jeho autoritářský styl práce. To platí i o zahraniční politice: odhady říkají, že po čistce se na polovinu snížil stav Rady národní bezpečnosti, orgánu pro koordinaci ministerstva obrany, ministerstva zahraničí, zpravodajských služeb a podobných institucí USA. Výsledkem je, že zásadní rozhodnutí v oblasti zahraniční politiky USA nejsou založena na meziresortní analýze, ale především na představách a pocitech prezidenta. Proto ona »náladovost«, výkyvy, obhroublost, familiárnost. Je to styl drsného developera, styl »zkoušky a omylu«.
Už v knize Je čas přitvrdit, kterou Trump vydal v roce 2011, když se chystal na svoji první prezidentskou kampaň, tvrdil, že jeho obchodní zkušenosti lze přenést do veřejného sektoru a mezinárodních vztahů. Psal, že Spojené státy potřebují nové vedení, které by měli vytvořit ti, kdo mají zkušenosti s bezohlednými taktikami finančního soukromého sektoru. Jestliže styl politické práce 47. prezidenta USA předurčila jeho podnikatelská zkušenost, program je skryt pod heslem MAGA – Učinit Ameriku opět velkou – heslem, které se stalo podtitulkem druhého vydání zmíněné knihy.
Nový Trump
Donald Trump se vrátil do Bílého domu ve složité době. Nejde jenom o války na Ukrajině a v západní Asii. Pracoviště na univerzitě ve švédské Uppsale, které sbírá data o konfliktech ve světě (Uppsala Conflict Data Program; UCDP), uvádí, že loni proběhlo ve světě 61 ozbrojených konfliktů s účastí státu – nejvíce od roku 1946. Podle tohoto zdroje, jehož údaje nemusejí být přesné, loni v bojích zahynulo přibližně 129 tisíc lidí, z toho 76 tisíc na Ukrajině a přibližně 26 tisíc v Gaze.
V této situaci staronový pán Bílého domu rozjel zahraničněpolitické aktivity po několika liniích, které jsou na první pohled vzájemně protikladné: ekonomickou válku, mírové projekty a válečné akty. Každá z těchto aktivit vyvolává vášnivé spory nejen na mezinárodním poli, ale také ve vnitřní politice Spojených států.
Rozporuplný Trump
Trumpův agresivní styl strhává pozornost senzacechtivých médií na pána Bílého domu. Na pozadí nekonečné série halasných, často naivně znějících výkřiků typu »za týden válku ukončím«, náznaků zprostředkovatelských dobrých služeb, nejrůznějších pohrůžek dalšími sankcemi jak vůči Moskvě, tak i vůči Kyjevu, dosáhl Trump částečného úspěchu při řešení hlavního zadání v podobě MAGA: posílit ekonomiku USA.
Trumpova administrativa zastavuje pomoc Kyjevu v podobě darů. Protože se ale kyjevský režim bez amerických zbraní neobejde, zcela dezorientovaní evropští Bidenovi pohrobci je v USA nakupují za »své« peníze. Navíc Kyjev ve snaze udržet si přízeň Washingtonu podepsal koloniální smlouvy s USA týkající se přírodního bohatství.
Další hru podobného typu sehrál Trump, když začal normalizovat diplomatické vztahy Spojených států s Ruskem – a přitom dotlačil evropské spojence v NATO k příslibu zvýšit vojenské výdaje na 5 % hrubého domácího produktu. Zároveň zcela popletení představitelé Evropské unie za příslib menších než smrtících cel na vývoz do USA slíbili nákup zbraní ve Spojených státech i za cenu vlastního zadlužování. Proti komu mají být tyto zbraně, když se vztahy s Ruskem znormalizují?
Hranice možného
Více než dekádu Západ ukazuje, že každé zboží lze za pomocí hysterických sdělovacích prostředků »sekuritizovat«, prohlásit za významné pro bezpečnost státu, a následnými sankcemi či cly si pak vytvořit konkurenční výhodu. Velké problémy světové politiky ale takto řešit nelze. Prostřednictvím šokujících prohlášení, gest, celního nátlaku a podobně není možné manipulovat skutečně velkými hráči světové politiky.
Podle serveru Casetllim.AI, analytické firmy se sídlem v New Yorku, vyhlásily Spojené státy od roku 2014 vůči Rusku 7390 sankcí – ovšem dál dovážejí ruský uran, udržují společný kosmický program a podobně. Summit Šanghajské organizace spolupráce názorně ukázal, že zacházení s Indií nebo Čínou z pozice síly nemůže vést k ničemu jinému než k posílení jejich společné snahy žít ve světě, kde nepanuje hegemonie USA.
Na druhé straně ale politika Donalda Trumpa vůči válce na Ukrajině výrazným způsobem přispěla k porozumění tomuto konfliktu. I díky nové vládě ve Washingtonu se podařilo na Západě nahlédnout za závěs válečné propagandy. S pomocí vynuceného a předstíraného zájmu o mír u řady evropských politiků se vyprofilovala dvě základní témata, jejichž řešení by umožnilo ukončení války na Ukrajině:
- Teritoriální téma. Situace na bojišti, ale i názory obyvatel dotčených regionů, říkají, že bez posunutí rusko-ukrajinské hranice na západ válku ukončit nelze. Otázkou zůstává, kudy by měla vést nová hraniční čára a kdo se podepíše pod dohody o její demarkaci.
- Téma garancí. Ať již bude nová hraniční linie jakákoliv, někdo by měl zabezpečit, že bude dodržována. Spor se vede o to, jaká by měla být v této situaci role států koalice ochotných z NATO, Rady bezpečnosti OSN a denacifikované ukrajinské armády.
Brutální Trumpova diplomacie signalizuje, že se chaos ve světě prohlubuje. Konfliktů přibývá stejnou měrou, jakou klesá respekt k mezinárodnímu právu. Všechny pracně připravené dvoustranné smlouvy o kontrole strategických zbraní byly roztrhány v době, kdy se na bojiště dere umělá inteligence. Multilateralismus se rodí v podmínkách, kdy politici Západu nedorostli pochopení zákonitostí této změny. Nevidí ani příležitosti, které tato změna nabízí například v podobě rovnoprávné spolupráce se zeměmi globálního Jihu. Zápas o novou bezpečnostní architekturu Evropy i světa vstupuje do kritické fáze.
Oskar KREJČÍ
Autor je profesor politologie.
3 komentáře
Trump ví, že svět není jeho. Ale taky ví, že by jeho být mohl… Koneckonců někdo jej přece vlastnit musí, ne? A proč by to nemohl být zrovna on? A i zde platí, „kdo dřív přijde ten dřív mele“ a také „co je tvoje to je moje, a co je moje do toho ti nic není“.
Přejmenování ministerstva obrany na ministerstvo války jen jen hraní se slovíčky. Kdyby se někdo zabýval tím, co se děje ve skutečnosti, mohl by to být problém, protože by se zjistilo, že světu vládne banda amatérů. Takže změní nějaký název, lidi se toho chytí, je o čem psát a je senzace, a o podstatu se lidé zajímají méně. Ale účel to splnilo – společnost se opět více polarizovala o opět se méně zabývá tím co je důležité a více se zabývá frázemi a hraní si se slovíčky. Politika velkých slov a malých činů je jak v EU tak v USA čím dál častější a toto je jeden z jejích projevů. Trump mohl klidně dělat svou politiku a názvy nechat jak jsou. Kromě toho že by se o jeho politiku méně zajímaly davy a byly by méně fanatické by to nic nezměnilo. A v tom hluku davů prostě zanikne to, co se ve skutečnosti děje – že Západ přes všechny deklarace o síle a rozhodnosti slábne a jeho rozhodnost je jen slepé následování hesel. Nutno však dodat, že ostatní státy jsou na tom také špatně. Všude jsou dluhy a vymírání. Globální systém se vytknul proklamovaná řešení východu i západu nemají oporu v realitě. Řešení východu je dnes dynamičtější, ale to jen proto, že jsou ve stádiu „dohánění“, které jim dává větší prostor pro kapitalistický růst. Východ roste a levnou pracovní silou korunuje, což sráží mzdy i ekonomiky západu. Jakmile ale konkurence a volný obchod tyto možnosti vyrovná, ekonomický systém se propojí a svorně půjde do háje. A v celku nezáleží na tom, jestli to bude pod vedením východu nebo západu. Například Čína možná má ve vedení schopnější lidi, ale ani tak není vidět náznak, že by se dokázala postavit růstu nerovnosti nebo vymírání těch lidí, kteří se nejvíce podílejí na ekonomice.
„Brutální Trumpova diplomacie signalizuje, že se chaos ve světě prohlubuje“
–
Trumpova diplomacie nejen signalizuje, ona k tomu chaosu aktivně přispívá. Otázku ale je, jestli je to dobře nebo špatně. Ten pořádek před chaosem byl založen růstu globalizace, který byl neudržitelný. Trump sice nic nevyřeší, ale může nevědomě pomoci destabilizovat chybný systém. Navíc bohužel je nutné přiznat, že v některých věcech má pravdu. Přílišné globální působení a přesměrovávání odborných pozic do jiných států poškozuje naši ekonomiku. Opět platí, že Trumpova opatření jsou sobecká a primitivní, takže nic nevyřeší, ale alespoň v tomto míří Trump správným směrem. Podobně je tomu i u přistěhovalectví. Naproti tomu je správné jej kritizovat za navyšování peněz na zbrojení. Aliance jako je NATO mají sloužit k tomu, aby členské země díky spolupráci mohli na obraně ušetřit a investovat do užitečnější věcí. Pokud se stanou klackem na ty kdo málo nakupují zbraně, je to špatně. A pokud už se musí zbrojní náklady navyšovat, měly by se navyšovat především v oblasti vývoje, nikoli v oblasti maximalizace zisků zbrojních firem. Stejně tak Trumpova snaha co nejméně zdanit bohaté je špatné. Je však třeba upozornit, že i zde je i v Trumpově chování jistý protiproud. Trump se snaží o částečné znárodnění výrobců čipů jako jsou INTEL nebo NVIDIA – a dokonce i celkem úspěšně. Největší světový pravičák znárodňuje, zatímco levičáci o tom raději téměř ani nemluví!!!! Samozřejmě že tím sleduje vlastní cíle, a peníze vydělané tímto způsobem přesměruje opět k bohatým lidem (včetně sebe), ale je zajímavé, že i lidé na pravé straně politického spektra si uvědomují potenciál vlastnění firem státem a možnosti, že stát může tyto firmy ovlivňovat, byť pak výsledky této efektivní činnosti schlamstnou sami.
Komentáře jsou uzavřeny.