Proč se musíme zajímat o Die Linke

Před několika dny vyšla na webových stránkách Naší pravdy první informace o sjezdu německé strany Die Linke. Aby nebylo třeba opakovat již jednou zveřejněné, doporučuji čtenáři tento odkaz: http: //www. nasepravda.cz/zpravodajstvi/novy-restart-die-linke-nebo-opakovani-minulosti/. S určitým odstupem je možno už jít trochu hlouběji a pokusit se o naznačení prvních souvislostí, které z tohoto sjezdu vyplývají.

Sjezd se po 11 letech opět konal v Erfurtu, hlavním městě spolkové země Duryňsko, kde má Die Linke jediného zemského prezidenta, populárního Bodo Ramelowa. Podle tohoto města se jmenuje také základní programový dokument Die Linke, který zde byl před jedenácti lety schválen. Byl tím završen proces, kdy byly i programově integrovány dvě levicové větve – »východní«, původní Strana demokratického socialismu, tvořená transformovanou, obrozenou částí členů státostrany SED a jejich příznivců, a »západní« WASAG, což byla levicová alternativa k německé SDP, kterou vytvořili v západní části Německa nespokojení levicově orientovaní bývalí sociální demokraté vedení Oskarem Lafontainem a někteří odboráři. Společně pak ustavili Die Linke jako levicovou alternativu k německému politickému mainstreamu, který tvořili i němečtí sociální demokraté. V preambuli 11 let starého dokumentu se říká: »DIE LINKE jako socialistická strana představuje alternativu pro lepší budoucnost. My, demokratičtí socialisté, demokratičtí levičáci s různými politickými životopisy, ideologickými a náboženskými kořeny, ženy a muži, staří i mladí, dlouho zde žijící a přistěhovalci, lidé se zdravotním postižením i bez něj, jsme spojili své síly v nové levicové straně. Lpíme na lidském snu, že lepší svět je možný.«

Pokus o překonání krize napoprvé nevyšel

Proč u příležitosti dávného sjezdu je potřeba tak podrobně popisovat historii? Zdá se, že letošní erfurtský sjezd Die Linke se jako by vracel do minulosti a znovu je zde nastolena otázka, jak pokračovat dále v levicové politice. Určitý pokus odpovědi byl učiněn již na předvolebním sjezdu Die Linke loni v únoru. Zdálo se, že dlouhodobě doutnající vnitrostranický konflikt se podařilo, když ne uhasit, tak alespoň utlumit tak, aby navenek strana před spolkovými volbami vystupovala jednotně. Bylo zvoleno nové vedení. Byly formulovány programové cíle do parlamentních voleb. Velká většina delegátů (80 %) byla přesvědčena, že strana vykročila správnou cestou. Bohužel následující rok ukázal, že situace se zhoršila a Die Linke utržila čtyři volební porážky. Vnitřní rozpory se nepodařilo vyřešit, pouze po určitou dobu nebyly tak viditelné. Je skutečností, že strana se za posledních patnáct let vnitřně přeměnila. Původní těžiště a základna ve východní části Německa (území bývalé NDR) se postupně přesouvalo na »západ«. Dnes má jiné složení. Z více než 60 tisíc členů je z východních spolkových zemí jen 23,1 tisíce členů (bez východního Berlína). I členská základna má svoji dynamiku, více než jejích 50 procent vstoupilo do strany po roce 2010. Největší podíl členů – 20 procent – je ve věku do 30 let, skupina 61-70 let má 17 %, nejméně pak skupina 41–50 let s devíti procenty. Ti, kteří přišli z SED nebo z SPD a levicových skupin v západním Německu před rokem 1990, jsou nyní menšinou. Členská základna na západě s určitými výkyvy spíše roste, zatímco na východě trvale a rovnoměrně klesá. Již tento vývoj může způsobovat a také způsobuje určité pnutí. Mimochodem ve věkové struktuře se Die Linke podstatně kvalitativně liší například od naší KSČM, přesto volební výsledky, a hlavně propady, zase tak podstatně rozdílné nejsou. V Bundestagu strana Die Linke zachránila pouze tři tzv. přímé mandáty, kdy její kandidáti byli zvoleni ve svých obvodech s největším ziskem hlasů ze všech. A volební výsledky ukazují, že v Německu žádná jiná levicová alternativa neexistuje. Další dvě radikálně levicové (marxistické) strany získaly dohromady cca 0,07 % hlasů.

Rozpory ve straně

Napětí se straně nejenže nepodařilo regulovat a snižovat, ale naopak se objevovaly další třecí plochy. V Die Linke se vždy vytvářely a s různou intenzitou pracovaly různé názorové proudy. Bylo to považováno za přínosné, aby byly slyšeny různé hlasy a názory. Bylo to nazýváno »názorovou polyfonií«. Na druhou stranu ale nebylo vždy jasné, kdy jde o polyfonii a kdy už o disharmonii a mělo to také dopad určité neostrosti v pohledu veřejnosti a jejích potenciálních voličů na tuto stranu. Postupně lze v Die Linke identifikovat tři různé bloky, které lze velmi stručně charakterizovat (slovy analýzy Nadace R. Luxemburgové) takto: »Strana se skládá ze tří dílčích projektů: levicového sociálně demokratického projektu (zaměřeného na západ); levicového hnutí, které funguje jako referenční bod pro mladší a více aktivisticky orientované elementy ve straně; a vnitřně složitého reformistického tábora (hlavně na východě, a kde je silná návaznost na původní reál socialistickou společnost NDR, dodávám). Tyto tři dílčí projekty dosud fungovaly nekoordinovaně vedle sebe a někdy i proti sobě. Pokud nadcházející sjezd strany nebude dávat přednost vytvoření strategické jednoty, Die Linke jako strana selže.«

Ano, pokud byl volební výsledek dostatečně vzdálen bodu »existenční hrozby«, tj. pět procent hlasů v parlamentních volbách, nemuselo to budit velké diskuse a hledání řešení dostatečně včas. Zde je namístě přidat i názor jednoho ze zakladatelů nové radikální levice především ve východní části země, Hanse Modrowa, který v pravdě zachránil marxistickou levici v »nových« spolkových zemích. Ten ve svém lednovém dopisu vedení strany, v jakési své politické závěti, napsal: »Jsem přesvědčen, že sjezd strany v Erfurtu letos v létě je poslední šance, další už nebude.« A k dialektice »západu« a »východu« mezi straníky uvedl: »Ti, kteří se narodili a vyrostli na východě, zažili jinou socializaci než jejich soudružky a soudruzi ze západu. Socializace zahrnuje: vzdělání, jazyk, společenské styky, mentalitu, zkušenosti, štábní kulturu… To vše s léty mizí, stejně jako mizí jejich nositelé. Má to však vliv. Napříč generacemi. Východní Němci, i to je nutno říci, nejsou lepšími lidmi. Jsou jiní. To by mělo být respektováno jak ve straně samotné, tak také v její politické práci. Pokud se tak nestane, přijde – jak se to stalo nedávno – důsledek ve volbách. Federální volby se na východě nevyhrávají, ale naopak je tam můžete prohrát.« Myslím si, že český čtenář a zvláště ten, kdo byl »socializován« v socialistickém Československu, tento pocit může chápat.

K tomu lze jen dodat, že Die Linke sice na východě dosahuje výsledků mnohdy blížících se 10 %, ale vzhledem k celkovému počtu voličů za celý stát to nemůže stranu samo zachránit v Bundestagu. Pokud v západní části bude Die Linke propadat jako v posledních zemských volbách, pak strana bude jen regionální strukturou ve východní části bez vlivu na spolkovou politiku.

»Rudá« Sahra a nové vedení

V Die Linke byla vždy tzv. komunistická frakce, v jejím čele dlouhá léta působila »rudá« Sahra Wagenknechtová. Ta dnes patří k nejvíce zmiňovaným »disidentům« ve straně. V posledních letech vždy patřila mezi nejviditelnější tváře strany, její poslanecká vystoupení v Bundestagu jsou pověstná. Kolem ní se dlouhodobě soustřeďují síly, které jsou kritické k mnohým krokům strany, a hlavně jejího vedení. I když na tomto sjezdu nebyla přítomna, její duch tam byl cítit. Podle výsledků klíčových hlasování se zdá, že poměr těch, kdo souzní spíše s ní než s většinou strany, je asi 1:2. To znamená, že až třetina delegátů, potažmo členů se nemusí cítit spokojena s výsledky sjezdu, zvláště když ve vedení strany její příznivci ani komunistická frakce není zastoupena a v podstatě až třetina delegátů neprosadila nejen své personální návrhy, ale prohrála i v dalších hlasováních o obsahových otázkách.

Zde byla například velká diskuse o závěru sjezdu k válce na Ukrajině, kdy neprošel návrh, který vedle odpovědnosti Ruské federace upozorňoval a výrazně kritizoval i postup USA, NATO a EU. Přesto se na sjezdu Die Linke nepostavila plně za kroky německé vlády, za vyzbrojování, a volá po hledání mírového řešení konfliktu. Zdá se ale, že koncept zakotvený v programu strany – systém evropské bezpečnosti zahrnující i Rusko – je z dnešního pohledu v Die Linke mrtvý. Již jsem zaregistroval povzdechnutí těch, kdo jsou bytostně spojeni s východním Německem, že »vítěz bral všechno« a názory straníků z této části země nebyly většinou vyslyšeny a vzaty v úvahu. A je to také potenciální rozbuška, jež může vést až k rozštěpení strany. To se, alespoň některým publicistům, nezdá být úplně vyloučené. A i některé signály z posledních dnů nesvědčí o politickém »příměří«.

Sjezd zvolil výrazně obměněné vedení strany. Vedle snížení počtu členů výkonného vedení strany byla znovu potvrzena jako spolupředsedkyně Janine Wisslerová, ale s podstatně horším výsledkem než loni. Nyní 57 % oproti 84 % loni v únoru. Zde se projevily všechny problémy strany, ale přece jen porazila druhou kandidátku z opačného tábora. Novým spolupředsedou byl zvolen zkušený Martin Schirdewan, europoslanec a spolupředseda frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu. I ten porazil svého konkurenta (blízkého k S. Wagenknechtové), poslance Bundestagu, který získal jeden z přímých mandátů, Sőrena Pellmanna, v poměru 61 %:31 %. Z mého pohledu je nový spolupředseda schopen komunikace s různými skupinami, ale je otázkou, zda bude všechny své povinnosti stíhat. Jako zajímavost je možno uvést, že jeho děd Karl Schirdewan byl německým komunistou, antifašistou a jednou z osobností, které zakládaly NDR. Do dalších vedoucích postů byly zvoleny i další nové tváře. Vedení poslanecké frakce Bundestagu však zůstává beze změny a tedy »sladění« politiky frakce a strany nemusí být úplně jednoduché.

Horký německý podzim?

Nyní bude záležet na schopnosti všech zainteresovaných najít takové řešení, aby to stranu nevratně nepoškodilo. Zdá se, že i v Německu bude podzim horký. Již zmíněná analýza pracovní skupiny nadace Rosy Luxemburgové vykonala velmi dobrou analytickou práci. Pokusila se zmapovat základní body, jak by strana, pokud chce »existenční« krizi překonat (toto adjektivum jsem od německých přátel před sjezdem slyšel až příliš často), měla postupovat. Ukazuje se, že to nebude snadné. Mnoho dosavadních přístupů, komunikace uvnitř strany i navenek, zapojení straníků i aktivistů a mnohého dalšího, se musí změnit. Die Linke má sice velmi nadějné věkové složení, ale nemá čas na odkládání řešení i nápravu chyb.

Už na podzim bude další test zemskými volbami. V německé levici v poslední době probíhají diskuse o novém pojetí socialismu a Die Linke je vyzývána, aby se do této diskuse zapojila výrazněji. Tak u věkové skupiny do 40 let názor nutné potřeby větší diskuse má 71 % příznivců Die Linke a 62 % u spřízněných odborářů. Je tu zkušenost s dramatickými krizemi dnešního kapitalismu, což vede k rostoucí pochybnosti větší části populace, že kapitalismus je schopen zajistit na současném základě dobrý život pro každého, že je možné řešit existenční potíže v různých částech společnosti. Na tomto pozadí by strana měla pracovat na rozvoji přesvědčivého konceptu socialismu, který staví na těchto každodenních zkušenostech, také na pochopení koncepce solidární společnosti spojené s moderním chápáním spravedlnosti. I v tom je možné spatřovat nový obsah socialismu.

Die Linke a my

Na závěr si kladu otázku. Má smysl zabývat se podrobně sjezdem sice spřátelené, ale přece jen ne vždy dostatečně si blízké politické strany Die Linke? Za sebe odpovídám jednoznačně – ano! Naše ekonomika, naše mnohostranné vazby v rámci Evropské unie i v blízkém okolí jsou jednoznačně spojeny a propojeny s Německem. To se netýká jen ekonomiky, o tom se přece jen mluví, ale i politické kultury, sociální oblasti, nerovností v životní úrovni v obou zemích a v dalších aspektech. Pohyb německé společnosti v mnoha směrech předurčuje i náš domácí vývoj. To platí také pro levici. Je pravda, že v mnoha aspektech se lišíme, někdy i velmi značně, ale základní levicové cíle nemá česká a německá společnost odlišné. I naše společná minulost s východní částí Německa nás předurčuje ke vzájemnému porozumění. Naopak v této, pro levici těžké době je potřeba více, lépe a efektivněji spolupracovat. V minulosti jsme i v této oblasti podcenili situaci a oboustranná pasivita nyní bude vyžadovat velkou energii na její překonání, nebo nejspíše souběžnou cestu k řešení narůstajících problémů. Sami proti globalizovanému kapitalismu zmůžeme jen málo. Je v zájmu levice na obou stranách společné hranice hledat to, co nás spojuje, a ještě více, jak společenské protiklady řešit. A to platí pro levici v celé Evropě.

Jiří MÁLEK, Společnost pro evropský dialog a Institut české levice

FOTO – autor a jeho archiv