Ruští poslanci přijali usnesení vybízející prezidenta Vladimira Putina k uznání nezávislosti lidových republik na Donbasu.
Státní duma, dolní komora ruského parlamentu, poměrem hlasů 351 ku 16 při jedné abstenci schválila návrh předložený komunisty, který vybízí prezidenta Putina, aby uznal Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku, uvedla agentura TASS. »Usnesení bude okamžitě předáno hlavě státu,« uvedl předseda Dumy Vjačeslav Volodin. Vpředvečer hlasování alternativní návrh předložili poslanci vládní strany Jednotné Rusko. Toto usnesení počítalo s tím, že v případě schválení se k němu vyjádří i ruské ministerstvo zahraničí a další vládní orgány. Takový návrh ale nakonec přijat nebyl.
Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba varoval, že případné uznání »okupovaných území« za nezávislé útvary bude znamenat konec mírových dohod z Minsku o urovnání konfliktu na východě Ukrajiny. »Ohledně možného uznání tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky chci připomenout neměnné stanovisko Ukrajiny: pokud se Rusko rozhodne je uznat, de facto i de iure opustí minské dohody, a to se všemi z toho vyplývajícími následky. Už jsme ohledně toho varovali naše partnery,« řekl Kuleba podle agentury Unian. Ruské úřady obyvatelům lidových republik přiznávají ruské občanství a poskytují ruské doklady. Moskva ale popírá přímé zapojení do konfliktu proruských aktivistů a Kyjeva. Označuje ho za »občanskou válku«.
(ava, čtk)
13 komentáře
zahranicni/evropa/clanek/pozveme-sem-ruske-vojsko-vyhrozuje-velitel-doneckych-separatistu-40385779 –
doufám,že napřed Putlerovi pošlou alibistický ,,zvací dopis” – můžete jim poradit …
Spíš je záhada, jakým právem se na území Ukrajiny nacházejí vojáci zemí Severoatlantického paktu.
Že by předzvěst rozpadu Ukrajiny? Přitom po rozbití SSSR měla právě tato republika, díky vybudovanému průmyslu, nerostným zdrojům a úrodné půdě, zcela výjimečné hospodářské předpoklady pro svůj rozvoj. A takhle to tam dopracovali, že je ohrožena už i samotná existence. Takto dopustili svou zemi rozkrást, zpustošit a rozvrátit. Kam se na ně hrabeme.
,,, že případné uznání »okupovaných území« … proč okupované území dáváte do uvozovek,když je to pravda ? vy schvalujete situaci,která se rovná situaci v bývalých Sudetech,jste banda věrolomných, bezcharakterních lhářů !
Protože okupované území je ve skutečnosti to, které ovládá kyjevská diktatura. Ano, je to podobné jako v našem pohraničí (výraz Sudety používají náckové) a následně i ve zbytku země, ovšem na Ukrajině se několika regionům podařilo ubránit svobodu, díky Rusku. Další rozdíl je pak ten, že zatímco ve 30. letech Západ nacistům ustupoval, dnes je vysloveně podporuje.
fronda : ano,Západ nacistům ustupoval,ale CCCP nacismus podporoval do chvíle,než Stalinovi začlo téct do bot …
To není pravda. Sovětský svaz navrhoval kolektivní obranu. Tu ale Západ odmítl a podepsal s Hitlerem Mnichov. Téměř o další rok později podepsal Stalin smlouvu o neútočení, asi jako jeden z posledních v Evropě.
Prostě jako naše Sudety, úplně jako přes kopírák.
České Velenice, město, které leží přímo na hranicích s Rakouskem (lze možno vyhledat na mapě), bylo před okupací z 95% obydleno čechy. Po okupaci bylo z 95% obydleno němci. Takže kdo koho zabral? Kdo koho vyhnal? A mohu se domnívat, že to bylo takhle na více místech v tzv. sudetech. Pane petr – to jste myslel jako tato situace v Českých Velenicích? Velmi dobře vás krmí o tom co je “správné” a to jen proto, že nemáte vlastní rozum a jste, “pravděpodobně”, líný přemýšlet o skutečnostech.
wiliks2 : soudruhu,kdybyste byl chytřejší,napíšete,že celé Sudety byly původně české – němečtí kolonisté přišli na pozvání ( tuším ) Karla IV. kvůli osídlení a obhospodařování pohraničí … ale to nic nemění na tom,že jak osudy Sudet,tak osud Doněcka,Luhanska ap. mají stejnou podstatu – vaše věrolomnost a faleš spočívá v tom,že jedno odsuzujete a druhé ( to samé ) schvalujete.
wiliks2 . tady máte něco o Sudetech Toponomastika pojmu Sudety
Původ názvu Sudety není jednoznačný. Nejčastěji uváděný výklad tvrdí, že původní fyzickogeografický termín Sudéta je slovo keltského původu, složené z gramatického základu sud- (kanec) a přípony -éta (les), dohromady tedy „Les kanců“. Někdy se uvádí jiný výklad, například pomocí starogermánského slova „Sudtha“, překládané jako „les“. Termín je doložený již ve starověku u Klaudia Ptolemaia. Není však jisté, jestli skutečně toto slovo na jeho mapě označovalo stejné pohoří.
Bohaté Sudety a Chudé Sudety
Sociální geograf Radim Perlín dělí Sudety na tzv. Bohaté Sudety a tzv. Chudé Sudety. Oblast Bohaté Sudety je vymezena na základě bývalé česko-německé etnické hranice rozšíření původního německého obyvatelstva v pásu osídlení podél severozápadní a severovýchodní hranice Česka. Bohaté Sudety se rozkládají v prostoru od ašského výběžku přes Karlovarsko, severočeskou konurbaci, oblast Českého středohoří, Liberecko, krkonošské a orlické podhůří až na Jesenicko a Opavsko. Pro Bohaté Sudety je charakteristická industrializace a urbanizace. Oblast Chudé Sudety se rozkládá podél jihozápadní, jižní a jihovýchodní hranice Česka. Chudé Sudety jsou vymezeny na bázi původní etnické hranice, ale na rozdíl od Bohatých Sudet v rurálním prostředí.[1]
Dějiny Sudet na počátku 20. století
Již před první světovou válkou vzniklo v Sudetech pangermánské hnutí (DAP), z něhož později (nepřímo) vznikla NSDAP a SdP.
Po první světové válce spory o přesnou podobu hranic nově vzniklého Československa vedly k několika ozbrojeným konfliktům, z nichž nejdramatičtější byl s Polskem o jižní část Slezska (tehdy ještě nebyly Sudety nijak přesněji vymezeny).
Vyhlášení autonomní provincie
Po vzniku Československa v roce 1918 vyhlásili Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska ve dnech 29. a 30. října následující čtyři autonomní provincie, rozkládající se podél hranic s Rakouskem a Německem, jež požadovaly nezávislost na Československu a přičlenění k Německému Rakousku, potažmo k nově vzniklé Německé republice:
Deutschböhmen (Německé Čechy), zahrnující západ, severozápad a sever Čech, s centrem v Liberci (německy Reichenberg).
Sudetenland (Sudetsko), zahrnující severovýchod Čech, včetně Orlických hor, severozápad Moravy a drtivou většinu bývalého Rakouského Slezska, s centrem v Opavě (Troppau). Mělo rozlohu přibližně 6 543 km² a asi 650 000 obyvatel.
Böhmerwaldgau (Šumavská župa), zahrnující jihozápad, jih a jihovýchod Čech, s centrem v Českém Krumlově (Böhmisch Krummau). Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Horními Rakousy.
Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), zahrnující jih Moravy, s centrem ve Znojmě (Znaim). Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Dolními Rakousy. Začínala u Břeclavi (Poštorná) a zahrnovala Mikulovsko, Znojemsko a Slavonicko (Mikulov byl až do roku 1960 okresním městem, pak se stala okresním městem Břeclav). V té době také došlo ve všech obcích k přečíslování všech popisných čísel a všechny domy dostaly nová čísla popisná. Návštěvníci z Německa nebo z Rakouska se pak obraceli na místní kronikáře se žádostí o pomoc při hledání domu, ve kterém kdysi bydleli.
Mimo těchto čtyřech oblastí stálo Novobystřicko,[2] připojené rovněž k Dolním Rakousům. Dále ještě jazykový ostrov Jihlava s 22 okolními vesnicemi. Mezi těmito oblastmi obývanými převážně německou populací, respektive mezi jejich zástupci, však neexistovala politická spolupráce. Československo obnovilo svoji územní integritu se všemi odtrženými územími jejich vojenským obsazením prakticky bez větších vojenských akcí mezi 1. – 20. prosincem 1918, takže se pokus o odtržení nezdařil a tyto čtyři celky přestaly existovat.[3]
Německé obyvatelstvo začalo protestovat a demonstrovat za tzv. práva národů na sebeurčení. Tyto demonstrace (např. v Liberci, Moravské Třebová, Šternberku nebo Kadani) byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Protesty byly v březnu 1919 násilně potlačeny československou armádou, 54 osob při tom bylo zabito a 750 zraněno, mezi oběťmi byly i ženy a děti.[4][5][6] Později byly tyto oběti coby „březnoví padlí“ propagandisticky využívány nacionalisty k eskalaci konfliktů, zejména v pohraničních oblastech, které se samy začaly označovat jako Sudety. Když přestal tento druh odporu ztrácet na intenzitě, pojem „sudetský“ přetrval jako identifikace se zbytkem německého obyvatelstva v Československu. Nicméně toto označení Němců v celém Československu až do třicátých let nebylo v tomto smyslu používáno.
Hranice Československa po první světové válce byly určovány mírovými smlouvami, které potvrzovaly vítězné mocnosti. Na jihu a východě Československé republiky byly hranice potvrzeny tzv. Trianonskou smlouvou v roce 1920. Hranice se sousedním Německem a Rakouskem byly potvrzeny na Pařížské mírové konferenci už o rok dříve, zde byla také potvrzena územní celistvost Československa. Smlouva s Německem byla uzavřena ve Versailles a v Saint–Germain s Rakouskem.
Slezsko, Polsko
V roce 1920 bylo k ČSR připojeno i území Hlučínska, dále část Vitorazska a Valticko. Po bojových střetnutích a následném arbitrážním rozhodnutí Spojenců se rozdělila oblast Těšínska mezi ČSR a obnovené Polsko, hranicí se stala řeka Olše. V tomto regionu šlo především o velké zásoby kamenného uhlí a vysokou koncentraci průmyslových podniků.[3]
Sudety zpočátku zřejmě zahrnovaly pouze pohoří na jihozápadě Slezska, ale záhy tento pojem označoval celou soustavu pohoří (Sudety = Sudetská soustava/subprovincie = Krkonošsko-jesenická subprovincie) od dolního toku řeky Ohře až po řeku Odru, tedy severní část Krušných hor, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Jeseníky. V polštině termín Sudety (čes. Krkonošsko-jesenická subprovincie) označuje horské pásmo od Labského údolí až po Moravskou bránu.
Sudetské země, sudetští Němci
V roce 1903 použil politický aktivista a publicista Franz Jesser v jedné ze svých studií poprvé termín Sudetendeutsche (sudetští Němci), podle horstva, které bylo v Čechách, na Moravě i v rakouském Slezsku, jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí (na rozdíl od Alpendeutsche – tedy Němců ze zemí dnešního Rakouska, popřípadě Slovinska). Během následujících dekád se toto slovo prosadilo a bylo široce užíváno.[7] České země začali rakouští Němci označovat termínem Sudetské země (něm. Sudetische Länder nebo Sudetenländer). V roce 1927 vydal geograf Fritz Machatschek geografii Československa (ČSR) pod názvem Landeskunde der Sudeten- und Westkarpatenländer. Žádná politická strana se po roce 1918 neoznačovala za sudetoněmeckou do doby, než s tímto pojmem začal operovat Henlein na konci roku 1933. Ve 20. a 30. letech 20. století se termín Sudety (Sudetenland) začal užívat pro většinu pohraničních oblastí Českých zemí (včetně Moravy a Slezska), kde žila až do roku 1945–1946 početná německá menšina (3 až 3,5 milionů občanů).
Sudetské pohraničí živil především lehký průmysl (naprostá většina produkce se vyvážela), a velkou hospodářskou krizí z let 1929–1933 bylo obzvláště silně postiženo. Československá vláda tento problém v Sudetech nijak neřešila.[8][9]
Přece jen jsou nějaké rozdíly. Henleinovci měli v našem pohraničí obrovskou podporu obyvatelstva, zatímco banderovských pučistů na Majdanu bylo jen pár desítek tisíc. Jejich režim drží jedině násilím. Potvrzuje se, že Západ svá slova o svobodě, demokracii a lidských právech nemyslí a nikdy nemyslel vážně.
Dále, nacisté na území obývaném převážně Čechy vytvořili alespoň formálně autonomní Protektorát. Banderovští pučisté se s žádnou byť formální autonomií pro Rusy nezdržují, chtějí násilím všechny obyvatele Ukrajiny poukrajinštit. Jako to předvedli koncem druhé světové války na Volyni.
Komentáře jsou uzavřeny.