Zúčtování s nacistickými vrahy v Norimberku

293

Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, ukazují, že se britská vláda myšlenkou potrestání vedoucích nacistických funkcionářů zabývala již od prosince 1942. V souladu s Moskevským dokumentem měli být váleční zločinci souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Od zahájení zúčtování s nacistickými vrahy uplynulo 80 let.

Americký ministr války Henry L. Stimson přišel s myšlenkou »Soudu evropských válečných zločinců«. Poté, co prezident Franklin Delano Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harryho S. Trumana.

O formě potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů se diskutovalo v Teheránu (1943), na Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi, USA, SSSR a Velkou Británií. Místo v soudním tribunálu získala i Francie.

Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na »potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy«. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem, a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva. Působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, soud neměl oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939.

Složení soudu a obhajoby

Města Lipsko, Mnichov a Lucemburk byla krátce uvažována jako sídlo procesu. Sovětský svaz chtěl proces v Berlíně jako hlavním městě fašistických zločinců. Jako kompromis bylo dohodnuto, že místo procesu bude v Norimberku, Berlín však bude oficiálním sídlem institucí Tribunálu.

Bylo také dohodnuto, že Francie bude mít křeslo v Mezinárodním vojenském tribunálu a že první proces (z několika plánovaných) se bude konat v Norimberku. Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i jednoho generálního žalobce (prokurátora). Britský plukovník Geoffrey Lawrence byl hlavním soudcem a předsedou. Většina obhájců byli němečtí právníci.

Mezinárodní vojenský tribunál zahájil svou činnost 18. října 1945 v Norimberku. Prvnímu jednání předsedal sovětský soudce I. T. Nikitčenko. Prokuratura představila obžalobu proti 24 válečným zločincům a 6 zločinným organizacím:⁠

• vedoucí sbor NSDAP (nacistické strany, která v Německu vládla v letech 1933–1945 pod vedením Adolfa Hitlera)
• Schutzstaffel (SS; Ochranný oddíl)
• Sicherheitsdienst (SD; Bezpečnostní služba)
• Gestapo (Státní tajná policie),
• Sturmabteilung (SA; úderné paramilitární oddíly)
• generální štáb (OKW; vrchní velitelství ozbrojených sil).

Dle konečného rozsudku byly odsouzeny jako zločinné organizace SS, SD, Gestapo, vůdci NSDAP, ne však kabinet s generálním štábem a vrchním velením wehrmachtu.

Obvinění hlavních představitelů bylo formulováno ve čtyřech oblastech: Účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru; Plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru; Válečné zločiny a Zločiny proti lidskosti.

Obžalovaní a tresty

Po deseti měsících výslechů a svědectví byl 1. října 1946 vynesen konečný rozsudek. Tribunál vynesl tresty smrti oběšením nad 12 nejvyššími představiteli třetí říše.

Joachim von Ribbentrop, říšský ministr zahraničních věcí (53 let), Wilhelm Keitel, polní maršál a náčelník štábu Vrchního velitelství ozbrojených sil (64 let), Ernst Kaltenbrunner, velitel Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (43 let), Alfred Rosenberg, ministr pro okupovaná východní území, hlavní ideolog NSDAP (53 let), Hans Frank, guvernér Polska (46 let), Julius Streicher, majitel a vydavatel protižidovského listu Der Stürmer (61 let), Fritz Sauckel, generální zmocněnec pro distribuci pracovních sil (51 let), Alfred Jodl, náčelník štábu Vrchního velitelství ozbrojených sil (56 let), Wilhelm Frick, ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě (69 let), Arthur Seyss-Inquart, říšský místodržící Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko (54 let).

Rozsudky smrti nad 10 odsouzenými byly vykonány 16. října 1946 armádou Spojených států amerických (Martin Bormann, vůdcův tajemník, souzen v nepřítomnosti, spáchal sebevraždu 2. května 1945, a Hermann Wilhelm Göring, říšský maršál a velitel letectva, spáchal sebevraždu 15. října 1946).

Na doživotí byli tribunálem odsouzeni 3 představitelé: Rudolf Hess, Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP (zemřel ve vězení ve Spandau 17. srpna 1987 (93 let), Walther Funk, ministr hospodářství (byl propuštěn 16. května 1957, zemřel 31. května 1960 (69 let) a Erich Raeder, velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva (kvůli zdravotnímu stavu byl 26. září 1955 propuštěn, zemřel 6. listopadu 1960 (84 let).

Na 20 let byli tribunálem odsouzeni Baldur von Schirach, vůdce sdružení nacistické mládeže Hitlerjugend. Po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn, zemřel 8. srpna 1974 (67 let), a Albert Speer, Hitlerův architekt a ministr zbrojní výroby. Po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn, zemřel 1. září 1981 (76 let).

Na 15 let byl tribunálem odsouzen Konstantin von Neurath, ministr zahraničí do roku 1938, první říšský protektor Čech a Moravy. V listopadu 1955 byl ze zdravotních důvodů propuštěn, zemřel 14. srpna 1956 (83 let).

Na 10 let byl tribunálem odsouzen Karl Dönitz, admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu. Po odpykání trestu byl 1. října 1956 propuštěn, zemřel 24. prosince 1980 (89 let).

Stíhání bylo tribunálem zastaveno u Gustava Kruppa von Bohlen und Halbach,⁠ ředitele koncernu Krupp, pro vysoký věk a neuspokojivý zdravotní stav. Zemřel 16. ledna 1950 (79 let). Stejně tak bylo zastaveno u Roberta Ley, vedoucího Deutsche Arbeitsfront (Německé pracovní fronty). Spáchal sebevraždu 25. října 1945, tedy ještě před začátkem hlavního přelíčení(55 let).

Osvobozeni tribunálem byli Hjalmar Schacht, prezident říšské banky, ministr hospodářství do roku 1937, Hans Fritzsche, vedoucí říšského rozhlasu, a Franz von Papen, bývalý kancléř, velvyslanec v Rakousku a Turecku.

Podnět pro stálý soud

Norimberský proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná a k přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o 50 let později.

Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření dokumentů: *Konvence o genocidě (1948),

*Všeobecná deklarace lidských práv (1948),

*Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968)

*Ženevské úmluvy na ochranu obětí války (1949) a

*Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám (1977)

Ženevské úmluvy jsou tvořeny pěticí Úmluv, které se dotýkají zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků, příslušníků ozbrojených sil v poli a na moři, zacházení s válečnými zajatci a ochrany civilních osob za války.

Filmy

Nejznámější filmová zpracování volila nepřekvapivě shodné názvy:

*Norimberský proces, sovětský film z roku 1947

*Norimberský proces, americký film z roku 1961 (režiséra Stanleyho Kramera se Spencerem Tracym, Burtem Lancasterem, Maximilianem Schellem, Marlene Dietrichovou, Judy Garlandovou, Montgomery Cliftem aj.)

*Norimberský proces, dvoudílný kanadský televizní film z roku 2000 (s Alekem Baldwinem v hlavní roli)

*Norimberský proces, španělský televizní film z roku 2005.

Následné procesy

Před Mezinárodním vojenským tribunálem byl původně plánován více než jeden soudní proces, avšak pro narůstající rozpory mezi vítěznými mocnostmi se plány staly neuskutečnitelnými. Spojenecká kontrolní rada vydala 20. prosince 1945 direktivu číslo 10, kterou zmocnila okupační mocnosti ke stíhání válečných zločinců v okupačních zónách pod jejich správou.

Stíhání dalších válečných zločinců na základě článku 5 statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku předpokládalo, že dojde k potrestání válečných zločinců, kteří nebyli zahrnuti do Norimberského procesu.

Po vzájemné dohodě mezi Spojenci bylo možno soudit válečné zločince zvlášť v jednotlivých německých okupačních zónách (americké, britské, francouzské a sovětské). Po Norimberském procesu proběhly i následné soudy s druhou garniturou válečných zločinců.

Mezi léty 1946-1949 se v americké okupační zóně uskutečnilo dalších 12 procesů proti 199 obžalovaným vojákům, diplomatům, podnikatelům a lékařům. Nakonec bylo vyneseno 36 rozsudků smrti, 23 doživotních trestů a 102 trestů odnětí svobody.

Celkově se odhaduje, že dále došlo pod patronací Velké Británie k 541 procesům, Austrálie 275, Francie 271, Nizozemí 35, Polska 25, Norska 11, Kanady 5, Číny 2 a Řecka 1 proces.

HLAVNÍ NORIMBERSKÝ PROCES

Od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946

Soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií s hlavními válečnými zločinci. Byl veden před Mezinárodním vojenským tribunálem, který soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Hitler, Himmler a Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu. Proces probíhal v Justičním paláci v Norimberku.

Česká stopa

Na procesu se podílel i čs. právník generál justiční služby a profesor mezinárodního trestního práva Bohuslav Ečer (1893-1954). Byl členem Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, předsedou československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku a ad hoc soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu.

Svatomír RECMAN