Klížily se mu oči. Několik nocí se pokoušel prohlédnout tmu a zachytit pohyb v nepřátelském táboře za hradbami města. Po prvním útoku, který odrazili, postavili měšťané dokonce novou hlásku, aby mu jeho úkol usnadnili. Blížilo se svítání a strážce už únavou padal. Až usnul. A právě v ten okamžik, podle zákona schválnosti, se bojovníci v ležení zvedli.
Přepadení spícího města, jehož obyvatele nikdo nevaroval, se povedlo. Na radnici pak poražení museli podepsat potupné podmínky, zatímco vítězové rabovali. Ten příběh se měl odehrát za panování Vladislava II. Jagellonského ke konci 15. století. Tehdy jihlavští Němci napadli Smilův, později Německý a nyní Havlíčkův Brod. Prý záviděli Brodským jejich privilegia, a chtěli je proto poškodit a ponížit.
Hledali viníka své potupy
Pár domků vyrostlo kdysi u brodu přes řeku Sázavu. Vše změnil nález stříbra. Smil z Lichtenburka si jistě zamnul ruce. Jenže v té době se o území kolem Brodu přihlásil král Přemysl Otakar II. Spor nakonec vyhrál, i když samotná osada zůstala poddanská. V roce 1274 král povýšil Brod, o němž je první písemná zmínka v listině z roku 1256, tedy před 770 lety, na město. Jihlava také vznikla jako hornická osada. Její obyvatelé si ale podle pověsti mysleli, že brodští jsou na tom lépe.
Když po vítězství odtáhli, v Brodu hledali viníka této ostudy. A našli ho ve spícím hlásném. Údajně se jmenoval Hnát. Což je vzhledem k jeho osudu výstižné. Podle jedné verze ho bez prodlení oběsili, podle druhé ho rozzuřené ženy svrhly do hradebního příkopu, kde zemřel. Když z nebohého spáče zbyly jen vybělené kosti, umístili ho na věž Staré radnice. Tam měl každou hodinu tahat za provaz se zvonkem, aby všem připomínal svou vinu a trest. Původní kostra měla shořet při velkém požáru města v roce 1662. Nahradila ji jiná.
I teď mohou návštěvníci spatřit na věži nad hodinami kostlivce. Pravděpodobně ale nepředstavuje Hnáta z pověsti, ale má náboženský význam. Lidé by si měli stále uvědomovat pomíjivost života podle latinského nápisu, který v překladu zní: „Kterou hodinu nevíš“.
Dým odcházel horním oknem
Nedlouho po Hnátově provinění byla postavena Štáflova chalupa. Pozdně středověký předměstský dům je jedinou dochovanou památkou z této doby takřka v původním stavu. Nejstarší částí je vysoká dýmná jizba s horním oknem, kudy se odváděl kouř. Svůj název ovšem chalupa získala až podle pozdějších majitelů.
Zato Stará rychta původně ze 13. století bývala jednou z hlavních budov přímo na náměstí. Rychtáři dlouho působili jako prodloužená ruka vrchnosti.
Po pánech z Lichtenburka se v držení města vystřídalo několik šlechtických rodů. Posledním majitelem Brodu byl Jan Rudolf Trčka z Lípy. Obratně vyvázl z pobělohorských konfiskací, a naopak se na nich obohatil, přestože zůstal věrný evangelickému vyznání. Jeho syn bojoval po boku Albrechta z Valdštejna. S ním byl také na počátku roku 1634 v Chebu zavražděn. Otec zemřel v září téhož roku. Jeho rozsáhlé majetky přece jenom padly do rukou císaře. Ten udělil Brodu v roce 1637 výsady královského města. Ve Staré rychtě se až do 19. století vařilo pivo. Nejprve vrchnost pivovar pronajímala, od roku 1559 ho vlastnili měšťané.
Z ducha se vyklubal poberta
Na náměstí stojí řada zajímavých domů s pozoruhodnými příběhy. Tak třeba Hanusovský dům, kde v letech 1910-21 sídlilo muzeum. Pak se přestěhovalo do jiného domu s kamenným arkýřem a věžičkou. Říká se mu Havlíčkův, ostatně ho v roce 1832 zakoupil otec Karla Havlíčka Borovského. Známý politik a novinář, od jehož smrti letos v červenci uplyne 170 let, se sem často vracel. Právě tady byl v prosinci roku 1851 zatčen a odvezen do Brixenu. V roce 1880 koupila dům Městská spořitelna. Od ní ji pak získalo město pro muzeum.
Zatímco na Havlíčka vzpomínáme s úctou, Hnátův duch se prý pokoje nedočkal. Lidé ho považovali za tak děsivého, že vystrašil i kostelníka z děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie se základy ze 13. století. Ten u večeře uslyšel Hnátův klinkáček údajně přímo z 51 metrů vysoké kostelní věže. Běžel do chrámu a tam opravdu uviděl podivnou postavu. „Hnát!“ vylekal se. Jenže se ukázalo, že jde o pouhého zlodějíčka, který vyloupil kostelní pokladničku. A teď zděšeně mumlal, že po něm natahuje ruce soška Panny Marie, aby ho ztrestala. Smyslů zbaveného tuláka odvedl kostelník do špitálu, kde poberta tu noc zemřel. Hnátovo zjevení se proto může Brodem podle pověsti potulovat dodnes.
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO – Alena KRUPAUEROVÁ
1 komentář
Zajímavý historický článek, kde mě ale zaujal ten městský pivovar:
ČR má velký problém s tím obrovským všeobecným debilním.švejkovstvím. Je to zřejmě velká národní katastrofa, kdy se i v cizině toto přiblblé mentální švejkovství částečně projevuje. Ale v porovnání jsou Češi nadměrně mentálně omezení. Kde bych i řekl že je to nějaká historická národní degenerace, kterou i ten Hašek už dříve zpozoroval a v jeho knize Švejk se to snažil tragicky-humorně popisovat. Mám na to i vlastní teorii, že příčinou bylo to české pivo a tehdejší tradiční hospody, kde několik generací v těch hospodách lidé chlastali, kouřili a žvanili všemožné blbosti, z čehož se tak tím generačním přenosem postupně vyvinula ta hodně přiblblá švejkovská „logika“ a způsob „myšlení“, ze které má normální inteligentní člověk hrůzu a naprosté neporozumění. Typické je, že když se s takovým Švejkem začnete bavit, tak on ale jako by nechápal o čem je řeč úplně odbíhá od tématu k tématu, a rozhovor tak do až nekonečna jaksi plynule rozvádí od jedné hovadiny ke druhé což normální člověk prostě nějak ukončí. Ale dva Švejci si výborně rozumí a mohou si takto celý den a noc diskutovat a kecat. Jako dítě jsem tento druh užvaněných blbečků nenáviděl, protože jsem musel chodit pro pivo se džbánem, do těch zakouřených smradlavých hospod a večer potkával ty hnusné ožralky, kteří zvraceli řvali a zpívali do toho nočního klidu.
Komentáře jsou uzavřeny.