Když se vypravíte lanovkou na vrch hory Mtatsmind, stoupnete si k okraji a pořádně rozhlédnete, dojde vám, že i když na to budete mít měsíc, neokusíte vše, co vám toto milionové město nabízí. Milionové počtem obyvatel, milionové i tím, co všechno můžete zažít, vidět, poznat a ochutnat.
Tbilisi není město, které si získá návštěvníka jedinou dominantou. Okouzlí spíš směsicí vůní, barev a příběhů. Na březích řeky Kury, v gruzínštině Mtkvari, se tu po staletí potkával Východ se Západem a dodnes je to patrné na každém kroku.
Asi každý zdejší průvodce, který na vás troubí z kolemjedoucího, jakoby historického auta, vám doporučí, že nejlepší je začít v úzkých uličkách Starého Města. Dřevěné balkony se naklánějí nad dlážděné ulice, mezi kostely stojí muslimská mešita i židovská synagoga a z kaváren se line vůně silné kávy a čerstvě upečeného chačapuri. Nad tím vším se na skále tyčí pevnost Narikala, která město střeží už více než patnáct století. Nahoru vede lanovka, ale ještě lepší je vystoupat pěšky. Pokud jste tedy den před tím hrdinně neabsolvovali pěší túru k památníku Chronicles of Georgia. Pohled od v současnosti opravované pevnosti Narikala na červené tbiliské střechy, moderní Most míru i široké údolí řeky patří k těm, na které se nezapomíná.
Název daly městu prameny
Jen o pár desítek metrů níže začíná čtvrť Abanotubani se slavnými sirnými lázněmi. Právě horké prameny daly městu jméno – v gruzínštině „tbili“ znamená teplý. Cihlové kopule lázní jsou symbolem Tbilisi stejně jako vůně síry, která se line ulicemi. Místní tvrdí, že koupel léčí tělo i duši, a po dlouhé procházce, kterých jsme zde absolvovali několik, se tomu snadno uvěří.
Kontrast starého a nového nejlépe ukazuje už zmíněný skleněný Most míru. Moderní stavba spojuje historické centrum s novou částí města a připomíná, že Tbilisi se nechce stát pouhým skanzenem. Podobně živá je i třída Rustaveli, lemovaná divadly, muzei, knihkupectvími a kavárnami, kde se dlouhé debaty vedou stejně vášnivě jako přípitky místním vínem.
Psí strážci Gruzie
Samostatnou kapitolu si zaslouží psi. Čtyřnozí obyvatelé Tbilisi a Gruzie vůbec jsou doslova neodmyslitelnou součástí zdejší identity a potkáte je na každém kroku. V tbiliských ulicích, u kaváren i na benzínových pumpách. Co nevypadá hezky a při představě jejich aplikování asi empaticky zasyčíte, je to, že většina z nich má v uchu barevný plastový terčík. Ten signalizuje, že pes prošel městským programem: byl odchycen, vykastrován, očkován proti vzteklině a vrácen zpět do svého revíru. Mají překvapivě klidnou povahu a málokdy projevují agresi. Často doprovázejí turisty na procházkách, spí uprostřed chodníků a od místních dostávají pravidelně najíst. Sám jsem zažil (na snímku), jak jeden bílý huňáč ležel uprostřed poměrně úzkého chodníku, vedle sebe misku s vodou od kavárníka z nedalekého podniku a všichni jej opatrně obcházeli, aby ho neprobudili. Možná je tedy otázka, jestli jsou strážci, nebo vládci Gruzie.
Být součástí kavkazského příběhu
Co si budeme povídat, gruzínská metropole ale nejvíc vynikne večer. Jakmile se rozsvítí světla pod pevností Narikala a z restaurací zazní hlahol, zpěv i smích, člověk pochopí, proč se sem tolik turistů rádo vrací. Tbilisi není město, které by se dalo „odškrtnout“ za víkend. Je to místo, kde historie není schovaná v muzeích, ale žije v ulicích, na tržištích i u prostřených stolů. A právě proto se z něj neodvážíte odjet jen s fotografiemi, ale i s pocitem, že jste na chvíli byli součástí jeho příběhu.
Text a FOTO – Jan EXNER
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.
