Přírodní schody na vrchol se rozpadají. Prkna, která držela hlínu, trouchniví. Drny přepadají na spodní stupně. A přitom ještě před pár lety tudy chodili návštěvníci na venkovní expozici Archeoparku Chotěbuz – Podobora na severu Moravy. Jako by tato zkáza schodiště připomínala zkušenost, že nic není věčné.
Platí to i pro zdejší osídlení. Vyvýšenou polohu si nejprve vyhlédli lidé, které odborníci podle způsobu pohřbívání řadí ke kultuře lužických popelnicových polí. Své mrtvé spalovali a popel ukládali do keramických nádob čili popelnic. Jejich život sestavují archeologové z úlomků keramiky, drobných kovových předmětů a kůlových jamek. Nevíme, jak se jmenovali a co prožívali. Můžeme to jen odhadovat.
Proč si oblíbili žluté korálky s modrými očky?
První lidé se mohli na hradišti usazovat někdy od 14. století před naším letopočtem. Pěstovali zejména pšenici dvouzrnku a ječmen. Doplňovali je prosem, žitem, hrachem, boby a čočkou. Chovali dobytek, hlavně krávy, prasata, kozy a ovce. Zřejmě pro jízdní bojovníky byli určeni koně, kteří se popásali kolem roubených domků. Mnohé lze vyčíst z nálezů.
Jenže o tom, v co dávní obyvatelé hradiště věřili a jaké obřady pořádali, se můžeme jen dohadovat. Třeba na základě nálezu skleněných korálků. Dlouhé tažené vlákno se omotávalo kolem tyčinky. Ta určovala průměr otvoru. Od starší doby železné se takto navíjely hlavně žluté korálky s modrými očky. Jejich oblíbenost nemusela spočívat jen v jejich kráse. Nejspíš z nich nosil náhrdelník ten, kdo vedl slavnosti k uctění Slunce. Nebo jeden či několik korálků na šňůrce nosil každý, kdo si chtěl naklonit tohoto mocného boha. Bez životadárných sil vody a slunečního svitu se zemědělské kultury nemohly dočkat vytoužené bohaté úrody. I když žlutý korálek s modrými očky je vděčným námětem pro rozličné úvahy, archeologové prahnou především po jiných, zdánlivě obyčejných nálezech.
Nádoby prý vyráběli trpaslíci
Vedle zanikajících schodů před časem vyrostl poněkud nevzhledný hranol moderní budovy. Skýtá ale dvojí užitek. Nahoru vyveze návštěvníky, včetně těch handicapovaných, výtah k soustavě železných lávek. Po nich se dostanou k replikám staveb. Uvnitř je zároveň prostor pro zajímavé expozice. První se nazývá Keramika v pravěku a středověku. Na nalezištích totiž archeologové pátrají hlavně po zlomcích nádob, aby podle nich stanovili období a kulturu lidí, kteří na dané lokalitě žili.
Nebylo to tak odjakživa. Sice už od starověku nacházeli lidé úlomky keramiky, kterou si spojovali s minulostí, ovšem k bližšímu zkoumání se nedostali. »Byli i takoví sběratelé kuriozit, kteří se nechali přesvědčit, že keramické nádoby jsou dílem trpaslíků či že rostou pod zemí jako přírodní úkaz,« píše se na jednom panelu v expozici. Až moderní vědecké metody přinesly změnu. »První badatelé si brzy všimli, že výzdoba nacházených nádob, jejich podoba a způsob provedení zrcadlí širší kulturní souvislosti. Začali pomocí střepů nádob určovat jednotlivé kultury a časové zařazení příslušných vrstev,« vysvětluje se dále.
A proč právě keramika? Vždyť lidé nástroje i nádoby vyráběli z různých materiálů. Hlína vypálená za vysokých teplot je mimořádně trvanlivá, a tak nálezy keramiky vždy patřily k nejpočetnějším. Navíc její tvar a zdobení bývaly tak typické, že se podle toho daly pojmenovat celé kultury. Však jsme se učili o lidu s lineární keramikou či šňůrovou keramikou. Ostatní nálezy rozšiřovaly znalosti o způsobu jejich života. I o zániku některých kultur.
Keramiku zdobili vlnicemi
Hradiště v Chotěbuzi-Podoboře několikrát zachvátil požár způsobený útočníky. Když odtud utekli nebo tady zahynuli lidé kultury lužických popelnicových polí, výšina na řadu staletí osiřela. Život se na ni vrátil až s příchodem Slovanů, kteří se sem dostávali pravděpodobně ve dvou vlnách v 6. a na počátku 7. století našeho letopočtu. I když zrak už se stáčí k atraktivním figurínám ve slovanských oděvech a replikám zemědělských nástrojů, stojí za to ještě chvíli posečkat u keramiky. I ta se totiž vyvíjela a určuje jednotlivé etapy slovanského osídlení.
Zpočátku nebyla nijak oslňující. Keramika tzv. pražského typu se vyráběla v ruce. Hrubé nádoby, většinou hrnce, jejich tvůrci nijak nezdobili. Později se na ní objevují vlnice, které se staly charakteristickými právě pro Slovany. Přibližně od 8. století se začal používat hrnčířský kruh, takže nádoby byly jemnější a zdobené pravidelnějšími vzory. Hrnčíři pokukují po dovozech z Byzantské říše a napodobují je. »Objevují se hrnčířské značky na dně nádob, se kterými se setkáváme i v pozdějších fázích středověku. Předpokládá se, že šlo především o znak hrnčíře, jejich možná magická úloha, jak se někdy uvádí, je spíše neprůkazná,« píše se v textu v expozici.
Řemeslníci, kteří se začali věnovat pouze této práci, byli stále šikovnější. V muzeích se často setkáváme s ukázkami jejich dovednosti při výrobě velkých zásobnicových nádob z grafitového těsta. To byl jejich majstrštyk. Nešlo přitom o nějakou libůstku. »Již v mladší době kamenné se objevuje tuhování (nádoba se před výpalem potírala grafitem), naplno se prosadila v době bronzové. Výsledkem je tvrdý povrch, dobře zadržující tekutiny, který navíc umožňuje aplikovat velmi jemnou výzdobu,« vysvětlují v expozici používání grafitu.
Stříbrný půldenár krále Štěpána
Archeologové jsou samozřejmě nadšení i ze zcela ojedinělých nálezů. Mohou spekulovat, jak se sem dostaly. To platí i o nálezu dvou částí předních končetin psa. Na tom by vlastně nebylo nic neobvyklého, vždyť na slovanských hradištích tito čtvernožci běžně pobíhali. V tomto případě však šlo o neobvyklé plemeno. V Chotěbuzi-Podoboře totiž na přelomu 8. až 9. století hýčkali chrta. Na českém území jde o vůbec první takový nález. Odkud se sem zaběhl? I ve své původní vlasti, snad Polsku či Pobaltí, ho chovali příslušníci vládnoucí vrstvy. Takže mohl na hradiště doputovat jako dar. Nebo ho směnili za jiné zboží. Nebo si ho přivezli z válečné výpravy jako kořist. Každopádně další kosti chrta pocházejí až ze 16. století ze zámku ve Ždánicích.
Další pozoruhodností, kterou přinesl archeologický výzkum, je stříbrný půldenár krále Štěpána I. (997-1038). Dokládá obchodní kontakty s maďarským územím. I to, že i vzdálená Chotěbuz patřila k okrajovým částem Velké Moravy. A s ní i zanikla. V jedné z vitrín jsou vystaveny nálezy z doby zkázy hradiště. Spálené zvířecí kosti, mazanice s vypálenými otisky dřevěných konstrukcí, hroty šípů, keramika silně deformovaná prudkým žárem.
Kdo nosil železná pouta
Do té doby rušný život utichl. Jestliže předtím si nejvýše postavení vlastníci většího majetku mohli dovolit chovat chrta, těm na nejnižším stupni hierarchie se zdálo leda tak o chutném bochníčku chleba. Šlo totiž o otroky, což byla obvykle válečná kořist, dlužníci či zločinci. Ti tu možná pracovali už za předchozího osídlení lidem kultury lužických popelnicových polí. K výjimečným nálezům totiž patří železná pouta datovaná do období let 750-550 př. n. l. Stojí na samém počátku produkce železa na našem území. Ale opravdu je nosili otroci? Druhou možností je, že sloužila k poutání nohou dobytka. Ve slovanské době se železo patrně vyrábělo a zpracovávalo přímo na hradišti, o čemž svědčí mimo jiné množství železné strusky.
Lidé se věnovali řadě řemesel, nejen nejrozšířenějšímu hrnčířství. Otisky textilií či keramické přesleny dokládají výrobu látek. Jistě se zpracovávalo i dřevo, třeba na vybavení domácnosti miskami, lžícemi, metlami a podobně, jenže tento materiál rychle podléhá zkáze. Zvláště když hradiště bylo dobyto a vypáleno. Na konci 10. století, když se toto území dostalo pod vliv českých knížat Boleslavů, se na hradiště na čas vrátil život. »To však nikdy nezískalo zašlou slávu, také kultura tohoto období je poměrně chudší a osídlená plocha menší,« uvádí se v expozici. Zhruba v polovině 11. století lidé výšinu definitivně opustili. Vrátili se sem až archeologové, kteří se z nálezů snaží dozvědět víc o tom, jak se tu kdysi žilo.
Miroslava MOUČKOVÁ
1 komentář
Úžasná „česká“ historie…
Komentáře jsou uzavřeny.