Po desetihodinové cestě autobusem z Prahy vystupujeme za vydatného lijáku na nevlídném terminálu v hlavním městě Chorvatska. Zvěsti o tom, že je tady draho po zavedení eura před dvěma roky, se nenaplnily, kapsu si mastí domácí obchodníci zřejmě u mořského pobřeží na zahraničních turistech. Kapučíno za dvě eura je slušná cena, ale je pochopitelné, že s blízkostí centra města se zvyšuje.
To jsme poznali o pár hodin později, když déšť ustal a my jsme vyrazili tramvají (půlhodinová jízdenka s přestupy za jeden a půl eura) do samého středu Záhřebu – na náměstí bána Josipa Jelačiče. Chorvaté si tohoto generála váží především proto, že za své vlády (1848–1859) zrušil nevolnictví a vyhlásil první volby do tzv. Saboru, neboli parlamentu.
Filipínská obsluha
Jinak hlavní náměstí vás ničím zvláštním neohromí. Milovníci starého města si přijdou na své, až když se vydají do uliček v mírném kopci vlevo od jezdecké sochy bána. Tento výlet jsme si však nechali až na druhý den, vždyť na prohlídku 800tisícové metropole Chorvatska (kolem 4 milionů obyvatel) máme celé dva dny. Měli jsme štěstí, že nás provázelo slunce, neboť místní obyvatelé na počasí žehrají kvůli častým srážkám. Prý je Záhřeb osmé nejdeštivější hlavní město Evropy…
My jsme se vydali vzhůru vstříc náměstí sv. Marka, kde sídlí vláda, parlament a ústavní soud. Měli jsme tak trochu smůlu, neboť »trg«, neboli chorvatsky náměstí, prochází rekonstrukcí a byl zavřen stejně jako samotný chrám sv. Marka s nádhernou střechou z barevných glazovaných tašek se znaky Chorvatska, Záhřebu, Dalmácie a Slavonie. Z Horního města, Gradecu, je to jen skok k další dominantě města, Kapitolu s impozantní katedrálou Nanebevzetí Panny Marie, sv. Štěpána a Ladislava, která má bohatou historii různých přestaveb po zemětřeseních. Nyní je opět zahalena do lešení. Všude kolem jsou restaurace a bistra s tradiční pljeskavicí a čevabi. Obsluhovat vás budou až na pár výjimek mladí Filipínci, kteří obsadili tento segment. Mladý Albánec v jednom bistru si nám postěžoval, jak Filipínci ničí pracovní trh, protože majitele restaurací a hotelů raději zaměstnají za nižší mzdu tyto Asiaty než domorodce. To by mohlo být varování i pro český pracovní trh.
Asi chybějí peníze
Pravda je, že v městě se renovuje řada budov ať již historických nebo jen obytných, ale celkový dojem je tristní a tempo obnovy by mělo být rychlejší. Zřejmě chybějí peníze, které se ztrácejí v propletenci evropských dotací a městské a státní pokladny. Pro turisty je zklamáním, když vedle honosných budov chátrají historické domy v centru nebo omšelé paneláky a činžáky na předměstí.
Záhřeb (chorv. Zagreb) má pohnutou historii sahající od římských dob až po dobu nedávno minulou. Na městě s hrdými obyvateli, národnostně vyhraněnými, stále leží stín chorvatského nacionalismu, jenž do nejhorší možné podoby vybředl za II. světové války a tzv. jugoslávské války v 90. letech minulého století. V polovině dubna 1941 byl v Záhřebu vyhlášen tzv. Nezávislý stát Chorvatsko pod vládou ustašovců s vůdcem (poglavnikem) Ante Paveličem, ale ve skutečnosti to byl jen loutkový režim ovládaný fašistickým Německem a Itálií. Ustašovci si v krutostech a genocidě jiných národů než Chorvatů v ničem nezadali s nacisty a zvěrstva v koncentračních táborech (zvláště ve vyhlášeném Jasenovaci), byla nepředstavitelná. V této době byla také zbořena v Záhřebu hlavní synagoga, Židé vyvražděni a posíláni do míst, odkud byl „návrat nežádoucí“.
Nicméně vypjatý nacionalismus stále doutnal i ve federativním uspořádání Jugoslávie a v plné nahotě se projevil v následné nesmyslné válce. Dodnes jsou vztahy mezi balkánskými národy napjaté, poznáte to i na takové skutečnosti, že na hraničním přechodu mezi Slovinskem a Chorvatskem, členy Evropské unie, stále pohraničníci kontrolují cestovní doklady. V městě na řece Sávě už nenajdete jedinou ulici ani náměstí Josipa Broze Tita (přejmenováno na náměstí Chorvatské republiky), sjednotitele Jugoslávie, kterého řada Chorvatů považuje za diktátora a vraha. V oblasti Istrie na mořském pobřeží je tomu naopak.
Záhřeb je městem muzeí (přes 40) a některá jsou opravdu bizarní – muzeum kocoviny nebo iluzí. Za návštěvu nebo vidění určitě stojí nádherná a rozsáhlá botanická zahrada, 100 let stará lanová dráha. Asi nejkratší lanovka na světě mezi Dolním městem a Grabecem je dlouhá 66 metrů a cesta netrvá ani minutu.
Trochu jiný svět
Po čtyřech dnech jsme dali sbohem Záhřebu a jeli opět autobusem na sever asi 120 kilometrů. Cílem byla slovinská Lublaň (Ljubljana). Už po přejezdu hranic bylo patrné, že jsme se ocitli v trochu jiném světě. Opravené domy, pastviny a pole jako z pohádky. Bylo vidět, jak Slovinci vydělali na tom, že se nenechali zatáhnout do bratrovražedného konfliktu a 17 dní válečného stavu okamžitě přeměnili v roce 1991 na samostatnost a klid zbraní. Lublaň, slovinská metropole s něco více přes 300 tisíci obyvateli, je svěží město plné zeleně. Řeka Ljubljanka protéká samotným centrem a brázdí ji jedna výletní loď za druhou.
Atény na severu
Na tu jsme však nenasedli a spíše chodili po svých. Ostatně za největšími pamětihodnostmi je to, co by kamenem dohodil. Místní hrad vypínající se nad městem není ničím zvláštním pozoruhodný, to ulice a stavby pod ním ano. Když totiž řeknete Lublaň, tak se vám ozvěnou vrátí Josip Plečnik (1872-1957). Geniální architekt se zde narodil a svému rodišti „nadělil“ jednu architektonickou perlu za druhou. Lublaň je však díky němu a přátelstvím s prezidentem Masarykem propojena i s Pražským hradem, kde Plečnik zanechal rovněž výraznou stopu rozsáhlou rekonstrukcí budov a zahrad a také kostelem na náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech.
Ale samozřejmě vévodí jeho rodiště, z kterého stvořil jakési druhé Atény. Vytvořil komplex tzv. vodní a pozemní osy. Trnovský most, Archeologický park, hřbitov Žale, dva kostely, tržnice, trojmostí na Prešernově náměstí, kde se střetávají obě osy, Národní a Univerzitní knihovna s unikátní fasádou, Plečnikův dům, Šubičovo gymnázium, Beethovenův palác, dům zvaný Žehlička, Orlovský stadion a další stavby. Je to ohromující dílo workoholika, starého mládence a askety.
Do centra města jsme denně chodili kolem známého parku Tivoli, místa odpočinku, relaxace, ale i sportovních aktivit místních obyvatel na ploše pět kilometrů čtverečních. Nedaleko stojí zajímavá budova zvaná Nebotičnik (slovinsky mrakodrap). Stavba nesoucí prvky americké architektury z roku 1933 byla svého času nejvyšší na Balkáně, je vysoká 70 metrů a má 13 pater. Odtud už jsme poslední den pobytu spěchali na nádraží, které se v současné době přestavuje na obrovský železniční a autobusový uzel. Lublaň už takový potřebuje jako sůl.
Vladimír SLOBODZIAN
FOTO – autor
