Vanuatu – země šťastných lidí

Vydal jsem se na Vanuatu z Nového Zélandu. Zatímco se na zeleném ostrově blíží zima, často prší, dují větry a není to vůbec nic příjemného pro Středoevropana, tak se těším, že na exotickém ostrově v Tichomoří zažiju jiné klima. Předem jsem si vyjednal při 19denním pobytu práci za byt a stravu v jednom přímořském resortu a jsem opravdu zvědav, jak se na Vanuatu žije. Z informací vím, že tamní obyvatelé jsou prý jedni z nejšťastnějších lidí na planetě.

Let z Aucklandu na známý ostrov Fidži trval tři hodiny, přestoupil jsem na další letadlo a za 40 minut jsem už vystupoval na letišti v hlavním městě Port Vila. Leží na ostrově Efatu, jenž je třetím největším ostrovem Republiky Vanuatu. Celá oblast je tvořena 84 většími či menšími ostrovy sopečného původu, o čemž jsem se později přesvědčil na vlastní oči. Pro představu, vzdálenost mezi nejsevernějším a nejjižnějším ostrovem je 1300 km!

Teplotní a kulturní šok

Hned na letišti jsem si koupil SIM kartu do mobilu a vyměnil novozélandské dolary za místní měnu Vatu. Pro představu: 1000 Vatu je asi 13 dolarů NZ (175 Kč). Poté jsem se vydal do resortu, kde jsem měl domluvené dobrovolničení. Už v letadle jsem se seznámil s mladým Angličanem, který sem cestoval ze stejného důvodu. Tak jsme se dohodli a pronajali si společně bungalov. Musím říci, že jsem byl poprvé v tropické oblasti a kromě teplotního šoku oproti Novému Zélandu jsem zažil i kulturní změnu. Tady neplatí klasická roční období, místní obyvatelé dělí rok na období dešťů a sucha (květen – říjen). Já jsem zažil to druhé, protože není radno se zde pohybovat v čase plném přívalových dešťů doprovázeném častými cyklony a hurikány, které napáchají škody na krajině a obydlích Vanuaťanů. Oni jsou však na tyto devastující větry s deštěm zvyklí.

Pracují převážně v zemědělství a jsou potravinově soběstační, i když k tomu přispívá jejich skromnost. Ovoce a zeleninu prodávají na místních trzích: papája, kokos, banány, ananasy, pomelo, chlebovník, cassava (maniok), taro. Také jsou zde dělníci a řemeslníci.

Co jedí a pijí

Elektřinu získávají hlavně ze solárních panelů, ve městech ji vyrábějí naftové agregáty. Po pravdě, moc proud nepotřebují. Jídlo ve vesnicích připravují na ohni. V našem resortu jsem pomáhal na poli a také jsme vypalovali lesy kvůli nové půdě. Co se týče stravy, tak jedí hodně rýže s vepřovým masem na řadu způsobů. Za národní jídlo je považované lap lap, které se připravuje ze strouhané kořenové zeleniny tara a manioku, smíchá se s kokosovým mlékem, zabalí do listů banánovníku a peče se v zemi na horkých kamenech. Další pochutinou je simboro: kořenová zelenina nebo banány se smíchají s ořechy, zabalí do listů zelí nebo banánů a pomalu se vaří v kokosovém mléce. Tuluk je zase směs kořenové zeleniny, vepřového nebo kuřecího masa, opět zabalené v listech a vaří se v páře. Národním nápojem je kava, kdy se kořen pepřovníku opojného namele nebo rozžvýká a smíchá s vodou. To je tradiční pití v celé Melanésii, populární je mj. na ostrovech Fidži, Tonga a Samoa. Podle znalců je nejlepší kava právě na Vanuatu. Pijí ho po práci a po požití to člověka utlumí, přivádí do stavu klidu a spokojenosti. Alkohol pijí Vanuaťané minimálně, po práci jsou domů a věnují se rodině.

Původní obyvatelé jsou Melanésané a měl jsem tu příležitost navštívit jejich vesnice. Jsou rozesety po ostrovech ve vnitrozemí i na pobřeží. V některých už využívají soláry a mají mobily, v jiných žijí už po staletí stejným způsobem, ale všichni jsou přátelští a srdeční. Nejsou úplně izolovaní od civilizace v městech a někdejší koloniální vliv Francouzů a Angličanů znamená, že s některými je možné se domluvit francouzsky nebo anglicky. Náčelník ukázal mně a kamarádu Angličanovi vesnici a vyprávěl, jak tam žijí. Chovají domácí prasata, ale loví v lese i divočáky a ptáky připomínající naše domácí slepice. Samozřejmě mají políčka, kde si vypěstují zeleninu a ovoce. Potraviny také skladují v podzemních krytech pro případ hurikánů. Kanibalismus na ostrovech skončil v 70. letech minulého století.

Ostrovy činných sopek

Nejznámější činnou sopkou je Mount Yasur na ostrově Tanna. Manaro Voui (ostrov Ambae) vybuchla na začátku tohoto roku. Další dvě, Marum a Benbow, soptí na ostrově Ambrym. Na ostrov Tanna jsem letěl asi 40 minut vnitrostátní společností Air Vanuatu, cesta trajektem by trvala hodně dlouho a je závislá často na počasí, když nejsou velké vlny. Mount Yasur je turisticky nejvíce navštěvovaná, jedna z nejpřístupnějších sopek s lávovým jezerem na světě, neboť je v malé nadmořské výšce.

Vanuaťané i přes svou relativní materiální chudobu nemají potřebu emigrovat za tzv. lepším životem, jak se tomu nyní děje na Novém Zélandu. Mluvil jsem s několika místními mladými lidmi. Ti mi říkali, že například jedou na sezónní práce do Austrálie, kde si sběrem ovoce nebo jinými pracemi vydělají na místní poměry velké peníze. Vrátí se domů, část peněz dají rodině a dál žijí spokojeným životem.

Díky dobrovolničení a možnosti hovořit s domorodci jsem zažil a poznal Vanuatu zcela jinak a autentičtěji, než běžný návštěvník, který se vydá do této pro nás tak exotické země.

Republika Vanuatu má asi 350 tisíc obyvatel, kteří převážně žijí na čtyřech největších ostrovech. Souostroví sice objevil v roce 1606 portugalský mořeplavec Fernandes de Queirós jako velitel španělské expedice, proto ho prohlásil za kolonii španělského krále, ale o 300 let později si území úspěšně nárokovaly Francie a Velká Británie. Původní španělský název La Austrialia del Espíritu Santo se později změnil na Velké Kyklady, kdy souostroví znovu objevil v roce 1768 Francouz Louis Antoine de Bougaiville, ale o pouhých šest let později je přejmenoval na Nové Hebridy známý anglický mořeplavec James Cook. Po místním vzestupu boje za nezávislost byla v roce 1980 vyhlášena Republika Vanuatu.

Vyprávění turisty zapsal Vladimír SLOBODZIAN

FOTO – autor

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.